Blog#Stožec#Tusset#Šumava

Okolo Lipna na kole

2025-09-05 21:27:29

Zatímco z tohoto dvoudenního cyklovýletu u mě převládalo nadšení a těšení se, u mé dcery (14 let) hrůzu a zděšení :-) Ale jak na konci článku zjistíte, přežili jsme a dokonce si to i užili. V podvečer před jdeme ozbrojit kola všemi těmi kapsami, válci a vosími zadky, do kterých se musíme zabalit na cestu. Žďáráky, spacáky, karimatky, oblečení, je jedno že jedete na dva dny nebo na týden. Co ale nevezeme je jídlo a pití, jelikož toho bude po cestě dostatek. V den D vyrážíme ze Stožce směr Nové Údolí odkud pozvolně do kopce dojedeme k Rosenauerovu pomníku. Jsme zahřátí a odtud už pojedeme hezky kolem kanálu už jenom po rovince či z kopce, uklidňuji dceru. Tedy až k Lipnu. Přes Horní a Dolní portál Schwarzenberského kanálu přijíždíme na Jelení. Po lehkém občerstvení se jede dál okolo Rosenauerovi kapličky, míjíme akvadukty, rozcestí, bývalé obce až dokud nedorazíme do Zadní Zvonkové. Zde zůstal stát kostel sv. Jana Nepomuckého a dům bývalé trafiky, kde se dnes nachází malá expozice dokumentující život v obci, zánik obce, obnovení kostela a hřbitova. Smutné a zároveň krásné místo po odpočinku opouštíme, abychom sjeli přes louky až k Lipnu. Přesněji na most přes Rakouskou zátoku, kde se Lipno dotkne rakouské hranice. Zde dceru zaujme historka o potápěči, kterému se povedlo takto utéct z komunistického Československa. Ani nevím odkud to mám, a tak píšu dotaz na ChatGPT, zda se má historka zakládá na pravdě. Zakládá, ale bylo to tak trochu jinak, než jsem si myslel!Před námi je brutální výšlap na Vítkům Kámen, motivuji, povzbuzuji, krmím bonbonkami. Mákli jsme si, za kostelem Božího těla ve Sv. Tomáši nás osvěžuje zmrzlina a vychlazená limoška. Kola zde opíráme o plot a dáváme jim na chvilku vale. Jde se za výhledy na jeden z nejvýše položených hradů v Čechách. Hrad Vítkův Hrádek (Wittighausen), často označovaný podle vrchu též Vítkův kámen (Wittigstein) byl založen Vítkovci na počátku 14. století v nadmořské výšce 1035 m. Po 2. světové válce sloužil jako vojenská pozorovatelna v nepřístupném pohraničním území. Dnes je rozhlednou, ze které vidíte nejen na Lipno. Naše kola na nás počkaly, jelikož se těší na sjezd, kdy jejich brzdy nedostanou odpočinout. Jejich kola se zastaví až u přívozu Frýdava – Frymburk. V automatu kupujeme lístky a chvilku čekáme, než nás naberea převeze na druhou stranu Lipna. Ve Frymburku dojde na pozdně obědovou pizzu, výběr hotovosti a menšímu nákupu. Jako další zastávku vyhlašuji Lipno a nějakou kavárničku s colou a zákuskem. Zkrátka žrací motivace se ukázala jako ta nej :-) Vyjíždíme, cestou vyfotíme Vltavskou vílu a zanedlouho už vidíme první baráky v Lipně nad Vltavou. Dlouho jsem zde nebyl, a tak koukám jako puk, spousta nových apartmánových domů, penzionů, pobřežní kolonáda po které nešlo ani projet, kolik zde korzovalo lidí. Slib je slib, dojde na fofolu a zmrzlinu, jelikož colu neměli a zákusek jakbysmet. Moc se nám to tu nelíbí, mizíme. Přejíždíme přehradu Lipno a po lehce zvlněné cyklostezce podél Lipna přijíždíme do cíle dnešní etapy - Přední Výtoně. U stánku dojde na cílové pivečko s nanukem a u zapadajícího slunce začínáme vybírat místo, kam ulehneme. Rozhodl jsem se ještě jít vyzkoušet vodu, po celém dni to byla balada. Po odchodu zamilované dvojice z lavičky se rozhodujeme ustlat si zde. Vybalujeme ždáráky, nafukujeme karimatky, zahříváme spacáky. Jsme unavení, sledujeme poslední večerní jízdu parníku a první hvězdy na obloze. Dobrou!Před východem slunce mě budí dcera, tati už, za chvíli…no asi ještě za hodinu, ona ještě zabrala, já už ne. Ale stálo to za to, mám krásné fotky nejen kostela sv. Filipa a Jakuba, o který se opírají první dnešní paprsky. Vstáváme, když se u nás zastavuje anglán z nedalekého bydlíku s dotazem, jak se nám spalo. Hezky jsme pokecali, zmínil, že také miluje spaní pod širákem ve spojení s kolem, kdy s ženou jednou přijeli na kolech z Velké Británie až k nám, tak to bych nedal nebo možná ano, ale potřeboval bych na to tak dva roky Tak jo, vše máme opět na kolech a už nám to opět hezky šlape okolo kostela v Přední Výtoni směr pro nás už, ze včera, dobře známého přívozu Frýdava – Frymburk. Za Černou zátokou odbočujeme na hlavní silnici, abychom po kilometru v obci Milná se na cyklostezku opět napojili. Stoupáme na Liščí vrch, abychom si ho mohli zanedlouho sjet, ještě okolo Velkého Kozího rybníku a jsme v Černé v Pošumaví. Zde otevřeli Kynutou buchtu 2, tak nebylo co řešit, kde si na chvilku odpočinout. Ještě dvě buchty sebou do vosího zadku a jede se dál. Až na krpálek v Karlových Dvorech cesta do Horní Plané na pohodu. Cestou si dcera začíná stěžovat na zadní kolo, které jí neustále brzdí. Už jsme byli rozhodnutí po smažáku ve Funy bistru jet na vlak, ale jel až za dvě hodiny, a tak padlo rozhodnutí dojet ještě do Nové Pece, kde jsem její trápení ukončil. Beztak cestu z Pece do Stožce známe už nazpaměť. Ve vlaku došlo na ty dvě řádně slisované kynuté buchty a na příslib, že si to zase někdy zopakujeme? I když jsem zaslechl něco jako „Tak tohle jsem ti jela opravdu naposledy!“ :-)

Po roce Vánoce...

2024-10-24 14:01:33

Po roce opět nasedáme do vlaku a vyrážíme vstříc víkendu na Šumavě. A jako vždy trneme, aby ten s indiánským jménem „Snad jsem tu nic nenechal“ stihl nastoupit do vlaku, a abychom neměli zpoždění, a klapli nám všechny přestupy atd.. Ondra nestihl odjezd vlaku z hlaváku, naštěstí stíhal přistoupit na severní zastávce, ufff. A poté nás už čekala jen výluka s ubězpečením, že na nás vlak v Klatovech počká, tedy pokud přijedeme včas, jelikož i vlaky mají předpisy, do kdy mohou čekat. V Železné Rudě jsem nakonec včas a všichni. V tom stresu vystupujeme o zastávku dříve, všichni jsme žili v tom, že v Železné Rudě vlak zastavuje jen jednou. Tak si dáváme kiláček navíc a kocháme se změnami, příjemnými, kdeco tu zbourali, vylepšili, postavili a za kolejemi směrem na Debrník z nás vše opadavá a víkend může začít. Naštěstí jsme neskončili v nějaké z restaurací a po výšlapu na rozcestí Pod Polomem přicházíme ještě když je alespoň trochu vidět. Přespat hodláme kousek pod vrcholem Polomu, kam to je ještě necelé 2 km vysokou, a hlavně mokrou trávou. Na místě vybalujeme a uleháme s večeří v ruce, jelikož tma tmoucí ruku v ruce s mlhou jako mlíko.Noc proběhla v poklidu, ráno jsme měli lehce pod nulou a spacáky/žďáráky se shora zmrzlé. Během balení si odskakujeme na východ slunce na vrchol Polomu 1295 m n.m.. Pořídíme zde pár fotografií, vyzvedáváme bágly a pelášíme zpět na rozcestí Pod Polomem ještě dokud je tráva zmrzlá. Ten „Snad jsem tu nic nenechal“ zde zapomněl vaření, ale vzali jsme mu ho :-). Po snídani nás čeká neznačená zkratka na zelenou v Německu, kde si všichni nabíráme vodu do bot. Po chvíli přicházíme na první ze schachten – Ruckowitz. Kocháme se výhledy na Velký Javor, Ostrý, Jezerní horu, Pancíř a v neposlední řadě samotnou schachten, která nádherně hraje podzimními barvami. Přes Rukowitzberg 1269 m n.m. vystoupáme na Grosse Falkenstein 1315 m n.m.. Zde nejprve přijde na řadu návštěva zdejšího schutzhausu, kde se občerstvujeme a hlavně sušíme spacáky. Vydrží nám to tady hodinu a půl. Ono by nám to vydrželo i déle, ale sami uznáváme, že se musíme zvednout a jít dál. Odskakujeme si na samotný vrchol s výhledem na Lindberg a Zwiesel a také na úplně mrtvý les s pár listnatými vetřelci. Postupně procházíme Sulz-schachten, Albrecht-schachten, Rind-schachten, abychom došli na Jährlingschachten s vrcholem Scheuereckberg 1193 m n.m. odkud máte Poledník jako na dlani, stím že kousek pod vrcholovou skálou lze zahlédnou vpravo vrcholky Roklanů. Po odpoledních dvaceti pokračujeme nezáživnou cestou na Lindberger schachten, ze které máte Roklany už jako na dlani. Neznačená trasa směrem na Strittiger Filz nás opravdu zaskočila svou krásou. Nejprve výhledy na Luzný nad strmým srázem, poté výhledy na Roklany z jedné strany a Javory ze strany druhé. Vše umocňovala zlatá hodinka a něco na obloze, tvářící se jako duha. Dnešní noc strávíme na Poledníku, jelikož předpověď počasí nevypadá dobře. Má začít foukat až 75 km/h a vydatně pršet. A i tak zde nejsme sami, ještě je tu s námi jeden starší pár a tři mladí nadšenci, kteří se dokonce uchýlili na noc do stanu.A nad ránem zažíváme předpověď na vlastní kůži. Lije, fičí, zima, ze spacáku se Vám zkrátka nechce. Ale není zbytí, vylézáme, balíme, snídáme, má přestat pršet, čekáme a nakonec vycházíme. Zase začalo pršet a tak původní trasu přes Oblík, Modravu až na Rokytu zkracujeme na konec v Prášilech. Trasu si zpříjemníme návštěvou Prášilského jezera, ale hlavně návštěvou pohostinství U Michala, kde si patřičně odměníme.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor “uložit jako” a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii s 95 ks fotografií + 3 videi můžete shlédnout na rajce.net

Nejen za podzimními schachten

2023-11-11 16:37:44

Včera jsem viděl fotku letos poprvé zasněženého Poledníku. I když o dost později, než je každým rokem obvyklé. I tak si říkám „a je to tady zase“ :-). Tři víkendy zpět jsme zde přespávali a taky to mělo své kouzlo. Fičelo jak o závod a nad ránem i pěkně sprchlo. Nám ale bylo ve spacácích náramně, protože jsme na jednu stranu byli po celém týdnu utahaní jako koťata a na druhou, ta cesta do Prášil…milion přestupů, zpoždění, hledání náhradní trasy. Vše ale dobře dopadlo a pátek jsme si v Prášilech vylepšili návštěvou místního hostince U Michala, Nejprve pardubickou dvanáctkou a poté i tmavou ostravskou Černou Barborou. Radar vyhrožuje deštěm, nasazujeme čelovky a vyrážíme vzhůru do oblak, aby nás to nechytlo jako před léty. Cestou se vsázíme, zda vůbec někdo bude nahoře, a světe div se, byl. Takže opravdu nejsme jediní blázni, co neodradila předpověď počasí typu „bude jen fičet a vytrvale pršet, tak radši nikam nechoď a zůstaň ležet doma za pecí“.Ráno je zatažené, ale když se loučíme s Poledníkem 1315 m n.m., vykoukne na nás slunce a namaluje menší duhu. Bohužel bude to za celý den z jeho strany vše. Sestupujeme po červené, abychom po chvilce zahnuli k hraniční přechodu pro pěší Javoří Pila/Buchenau. Po zelené, zahnout ostře vlevo k Hirschbachschwelle, poté projít po povalovém chodníčku malé, ale krásné rašeliniště Zwieselter Filz. Po zdolání mírného kopečku přicházíme na Kohlschachten, kde zdejší pamětníci rozehrávají hru s podzimními barvami. Nastupujeme opět na povalový chodník, který nás provede Latschenfilz, tedy jedním z největších rašelinišť nacházejících se v Bavorském lese. Odbočka nás zavede k největšímu rašelinnému jezírku Latschensee. Kousek za jezírkem, jen co skončí rašeliniště, a tedy i povalový chodník se ocitáme na Hochschachten. Zde se ještě nedávno pásl dobytek jako za starých časů a stejně tak jako tenkrát byl i nyní na zimu odveden do údolí. Ještě chvilku se kocháme výhledy, zejména na v dáli vyčnívající Velký Javor a pokračujeme, čeká na nás Almschachten. Zde si dopřáváme odpočinku a s výhledem na špičky Roklanů posvačíme, nemá to chybu. Tedy drobnou chybu to má. Neustále hrozí, že se spustí déšť. Verlorener schachten je tou poslední, je zde srub s ohništěm a kamenným korytem do kterého netekla voda jako vždy. Původně jsme chtěli zamířit k Roklanské chatě přes Medvědí horu a poté jít přes Velký Roklan. Ale blížící se bouřka by nás tak akorát chytla někde nahoře u kříže, tak dojdeme k rozhodnutí jít po hranici. Přeskakujeme potok Malá Řezná a začínáme stoupat. Míjíme odbočku na Velký Roklan mezi hraničními kameny 24/14 a 25 a pelášíme dál po hranici. Přes kopec V koutě 1276 m n.m. přicházíme na Bärenlochriegel 1304 m n.m., na kterém se nachází Pilotenmarterl – kovový křížek na památku dvou československých vojenských pilotů, kteří zde za špatné viditelnosti 20.6. 1963 se svými MIGy 15 do tohoto kopce narazili. Nad Roklany už je černo a lije, máme chvilku na zdolání Blatného vrchu 1376 m n. m.. Scházíme z cesty, vytahujeme celtu a připevňujeme jí k ležícímu kmenu. Jen tak, tak zalézáme pod a začíná lít jako z konve. Po půl hodině déšť ustane, ale jen na chvilku. Na Špičníku 1351 m n.m. začíná opět vydatně pršet a jen tak nepřestane, dle předpovědi. Zde padne rozhodnutí nepokračovat dál po hranici, ale jít po bývalé žluté na Březník. Zachraňuje nás přístřešek pod Březníkem, kde se převlékáme do suchého a zůstáváme přes noc. Ze spacáku se Vám naskýtá občasný výhled mezi mraky na Luzný.Večer jsme si naplánovali trasu přes Cikánskou slať, na Modravu se snídaní v pivovaru Lyer a dál na Rokytu, možná Srní, ale jen co přijdeme na Modravu opět začalo vydatně pršet. No nic, dáváme pivo navíc a usedáme do autobusu, vlaku a užíváme si opět civilizačních zážitků s přestupy, a zpožděními.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor “uložit jako” a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 280 ks fotografií + 5 videí můžete shlédnout na rajce.net

Východ slunce na Velkém Roklanu

2023-10-12 20:07:32

Vstávat a cvičit! Né tati né, já chci ještě spát! Ale, ale, ...ještě večer jsi říkala, že si to spolu užijeme, a já už jsem oblečenej, koukej vstávat. Od postele si to zamířila k balkonovým dveřím, otevírá je a … Ty jo tam je tma a zima, mě se nechce. Ale i tak už do postele nezalezla a namířila si to směr koupelna. Ještě před garáží to na mě zkouší, jelikož ji trochu nahlodával strach. Ale jak všichni víme, to vše se zlomí a časem překoná. Vyjíždíme přes Strážný, kdy ve Freyungu uhýbáme na Spiegelau, kde nás na silnici v zatáčce překvapí tři hrající si liščata. Jedno skočí hned do trávy u silnice, ale zbývající dvě nám ještě pár sekund beží před světly. Super zážitek, ale zárověň člověk musí být za volantem opatrný. Na znovu otevřené parkoviště Gfäll (asi po dvou letech oprav cesty k němu), je to už jen pár kilometrů. Vjezd je sem do 8:00 povolen, poté už musíte nechat auto ve Spiegelau a nechat se dovézt místními Ježkobusy. My jsme přijeli za 5 minut 4, tak nás spíše zajímala možnost odjezdu z parkoviště. A ten je dle diskusí možný kdykoliv, my jsme si počkali na příjezd autobusu a vyjeli, abychom se nemuseli někde cestou vyhýbat, i když cesta je dostatečně široká.Jen co jsme vystoupili, zamířil jsem si to ke kufru, do batohu pro čelovku a baterku, ale co to mé uši neslyší. Tati, tati, támhle se na nás dívají nějaké červené oči! Otáčím se a odpovídám. Prosím Tě, to jsou odrazky na závoře :-) Na tady máš baterku a jdeme. Jsou 4 hodiny ráno, a my ve tmě začínáme stoupat. Samozřejmě nechci aby dcerunka moc myslela na to, že jde vzhůru a tak si užívám sílu okamžiku a trochu temnou atmosféru přiživuji strašidelnými příběhy. Když vylézáme z lesa, začíná se rozednívat, máme čas si dát pauzu na pití a vydechnutí. Přijde mi, že vše z nás spadlo…že cestou srazíme jelena, že to nestihneme, že na mojí Červenou Karkulku vyskočí někde cestou vlk… a od teď si to opravdu užijeme. U léta zavřené chaty odpočíváme o něco déle, je čas i odskočit si na vyhlídku, je zde vidět jezero pod Vámi a v dáli Luzný. Na samotný vrchol Grosse Rachel - Velká Roklan (1453 m n.m.) je to už kousek. Přesně v 5, tedy za hodinu jsme nahoře a do začátku promítání nám zbývá ještě pár minut. Jako reklamu nám dopřávají studený vítr, a tak sestupujeme z poslední do první řady sedadel Ačkoli je to biják, kino je prázdné! Vytahujeme svačinu, termosku se zázvorovým čajem, a už nám to začíná. Upoutávku k filmu „Východ slunce z Velkého Roklanu“ naleznete pod článkem. Byla to nádhera, ale stále máme před sebou pár atraktivních míst. Jako je Roklanská kaplička, Roklanské jezero.A tak jak jsou nezáživné a dlouhé titulky, tak taková je i cesta od jezera k parkovišti. A jak říkala dcerunka večer před na mé přemlouvání abychom jsme vyjeli tak nějak rozumně... Né tati, to bude nuda, tak to chodí všichni, nebojte se si přivstat…a zažít tento výlet jinak?GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor “uložit jako” a přetáhnout na web mapy.cz).

Podzimní schachten mezi Falkensteiny a Roklany

2022-10-10 21:39:46

Máme tady podzim, pro někoho nejkrásnější období roku, kdy příroda hraje barvami. Známe místo, kde příroda vykreslí podzim do nejmenšího detailu. A to jsou schachten na německé straně Šumavy, v Bavorském lese. Schachten - nezákonně vykácené lesní mítiny, kam dříve, ale na některé i dnes vyhánějí během letních měsíců na pastvu mladý dobytek. Mají své kouzlo, přerušují zdejší tmavé lesní moře jako ostrůvky světla. A přesně takto to bude i dnes. Když se chcete na některou z nich dostat, bude Vás to stát nemalé úsilí vystoupat pár stovek výškových metrů. Parkujeme v Buchenau a stoupáme, než se před námi objeví první schachten máme nestoupáno 450 výškových metrů na 4 kilometrech. Ale stojí to za to, stojíme na první (3. největší, 9 ha) Lindbergerschachten, kterou pomalu ale jistě pohlcuje borůvčí (ze 70%), nyní hrající barvami podzimu. Stoupáme po schachten, a když se otočíte, uvidíte Roklany. U lesácké chaty která stojí po levé straně si můžete odpočinout a třeba se zaposlouchat do zdejšího klidu. Scházíme k rozcestníku a opět nás pohltí hustý smíšený les. Přeskakujeme Gruftbach a po vrstevnici jsme za půlhodinku na rozcestí Wegweiser, odkud si lze odskočit na rozhlednu Poledník :-)My ale volíme opět chvilkové posezení u Hirschbachschwelle a pokračování po povalovém chodníku přes Zwieselter Filtz dokud nepřijdeme na Kohlschachten (7,5 ha, dříve 16 ha)). I zde, jako na každé ze schachten, rostou už pěknou řádku let javory a buky, které jsou zformované větrem a drsnými přírodními podmínkami do bizarních tvarů. Byly tu kdysi ponechány jako opěrné body, které poskytovaly stín odpočívajícím pastevcům. Pokračujeme po povalovém chodníku přes Latschenfilz (Klečová slať) s několika jezírky, s tím že si odskočíme na vyhlídku u Latschensee. Na Hochschachten (9,5 ha) na nás čekal plemenný býk a opět parádní výhled, tentokrát na Javory. Po pokecu s rakouskými dovolenkáři cesta kopíruje naší hranici, kde se nachází nám zcela nepřístupná Rokytecká slať.A nám už zbývá projít se přes Almschachten s přístřeškem a opět výhledem na vrcholové partie Roklanů a Verlorener schachten (Ztracená louka) s dokonce srubem (přestavěná bývalá pastevecká bouda) včetně ohniště a kohoutku s vodou. Z této schachten vede jediná beztrestná (nevede skrz I. zónu NP) neznačená cesta přes Medvědí horu 1224 m n.m. k bývalé Roklanské hájence a k dnes ještě stojící Roklanské chatě (Správa NP chystá letos na podzim její demolici, i když lidé na FB podepisují petici proti, tak uvidíme jak to vše nakonec dopadne). No a nás teď čeká dlouhýa z celé trasy nejnáročnější část, a to je dlouhé a nudné klesání okolo Trinkwassertalsperre do Buchenau. Aspoň že nám ho zpříjemnili troubějící jeleni v říji a houby podél cesty. Užijte si výšlap a třeba nám o tom sem pod článek do diskuse napište!GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor “uložit jako” a přetáhnout na web mapy.cz).A pokud už jste tudy šli, zkuste si projít jiné schachten: Falkenstein a okolní schachten (Sulzschachten, Albrechtschachten, Rindlschachten a Jährlingsschachten)

Památné stromy na Stožecku

2022-08-26 20:21:21

Na začátku července 2022 vichřice zlomila Radvanovickou lípu a nedávno spadlo torzo kmene bývalého památného stromu v Novém Údolí, a tak jsem se sám sebe zeptal: „Máme na Stožecku ještě nějaký památný strom?“. Otevřel jsem v mobilu aplikaci mapy.cz a začal hledat. Našel jsem Lípa Mrtvý luh u žel. zastávky Dobrá, dvě lípy malolisté v Dobré a již zmiňovanou Radvanovickou lípu. A jak jsem později zjistil, mylně jsem do seznamu zahrnul lípu u Dolního Cazova, ale ta ač je na úplné hranici, spadá pod Strážný. Naplánoval jsem si tedy cestu kolmo a vyrazil na obhlídku.Přes rozcestí Stožecká luka, Pod Stožeckou kaplí, U Mrtvého luhu, Dobrá žst. přijíždím k první krasavici, lípě u Mrtvého luhu:Lípa velkolistá Mrtvý luh u žel. zastávky Dobrá (lat. Tilia platyphyllos Scop)Strom pravděpodobně vznikl srůstem 3-5 výhonů a dnes tvoří kompaktní celek. Ve výšce 3 m pokračuje růst stromu pouze dvěma hlavními větvemi, které se bohatě větví až k vrcholu. Odběr semen 1995.Výška (m): 26,0 / Obvod (cm): 497 / Ochranné pásmo: vyhlášené - v průmětu koruny / Datum prvního vyhlášení: 01.12.1990===Po pár fotografiích při kterých zjišťuji zlomení jednoho z hlavních výhonů pokračuji jen o kousek dál. Míjím ceduli obce Dobrá a už hledím vlevo u jednoho z domů, který je mimochodem jeden z pouhých dvou domů, které stojí v obci Dobrá na této straně, zbývající desítky domů jsou na druhé straně od silnice. Zahlédnu jednu opravdu nádherně košatou lípu, pozemek je oplocený a tak nemám šanci se k lípě dostat blíže, než její majestátnost obdivovat ze silnice. U protějšího domku se ptám, kde je druhá lípa a bylo mi odpovězeno, že ta loni spadla.Lípa malolistá - srdčitá v obci Dobrá (lat. Tilia cordata Mill.)V blízkosti rekreační chalupy v obci Dobrá, s tím že výška, obvod a stáří nejsou v databázi památných stromů uvedena.Důvod ochrany: krajinná dominanta, součást kulturní památky, významný vzrůstem / Datum prvního vyhlášení: 01.12.1990===Projedeme obcí Dobrá, kde je možné se občerstvit, čekat na nás bude totiž pár stoupání, hned za obcí Dobrá, a pak kopec po silnici do obce České Žleby. Zde si odskočím se podívat na místní hřbitov k pamětní desce Bohumila Hasila (bratr Krále Šumavy), který je zde někde pohřben, neví se kde, jen že někde u zdi či pod stromem. Dnes totiž dojedeme i k jeho pomníku, kde byl zastřelen. Tak ještě kousek do kopce a jen co se kopec zlomí, objeví se před námi torzo nedávno větrem zlomeného kmene ještě s pár živými mladými větvemi Radvanovické lípy.Radvanovická lípa velkolistá (lat. Tilia platyphyllos Scop.)Zásah/opatření: zdravotní řez, odstranění silných výmladků v patě stromu, které hrozí vylomením a otevřením dutiny, vyčištění stávající dutiny, její ošetření penetračním nátěrem a zastřešeníVýška (m): 30,0 / Obvod (cm): 584 / Poznámka: u silnice z Č. Žlebů do Strážného u rozvalené kapličky / Ochranné pásmo: vyhlášené - v průmětu koruny / Datum prvního vyhlášení: 01.12.1990===Pokračuji ve sjezdu, abych včas zahnul k býv. obce Dolní Cazov. Zde dnes stojí dřevěný kříž, na místě, kde v minulosti stávala kaplička. Kousek pod tímto rozcestí můžete najít most U.S. Army, o tom se více dočtete zde. Od rozcestí je to už jen kousek k pomníku Bohumila Hasila, jehož pamětní destička umístěná na kameni byla patrně rozstřílena, či např. krumpáčem poničena, kým netuším. Zde naproti můžete zahlédnout již dříve zmiňovaný památnou lípu patřící pod Strážný. Jedu dál, přes Mlaka a prudce klesám k hranicím, ke krásné hraniční závoře, k Mechovému potoku nad kterým stojí soumarský most. Možná si pokládáte, stejně jako já, otázku významu slova mlaka/mláka. Tak věřte, že dnes by jste to řekli jako bažina, močál či kaluž. A když jsme sem prudce naklesali, tak hádejte co…správně, budeme prudce stoupat ;-) Pozor důležité, za obcí Marchhäuser uhněte vpravo, jinak to opravdu bude bolet. Přijíždím za drobného deště ke zdejší atrakci Märchenwald, kde si na své přijdou děti, pokud s Vámi vyrazili na mučení. Naleznou zde v sádrové podobě postavičky z pohádek a také nějakou tu prolejzačku. A to už si to frčíme směrem k Haidmühle a Novému Údolí a zde se opět můžete občerstvit před 5 km dojezdem do finále. Kousek za nouzovým stanovištěm stával další památný strom:Jilm Horský u Nového Údolí (lat. Ulmus glabra Huds.)Uvedeným šetřením bylo zjištěno, že dřevina je již zcela odumřelá, napadená blíže nespecifikovanými dřevokaznými houbami. Jilm horský byl v minulosti napaden grafiozou, která zapříčinila postupné odumírání jednotlivých částí stromu. V roce 2013 byl jilm z bezpečnostních důvodů ořezán, kdy větve stromu byly sesazeny na maximální výšku 6 m. Torzo stromu již několik let nejeví žádné známky zmlazení.Výška (m): 26,0 / Obvod (cm): 551 / Poznámka: vedle komunikace z obce Stožec do Nového Údolí; stáří cca 250 let / Ochranné pásmo: ze zákona / Datum prvního vyhlášení: 22.12.2007 / Datum zrušení: 16.08.2018===A teď ještě něco málo teorie a zajímavostí k památným stromům:jako památné stromy lze vyhlásit jednotlivé dřeviny, skupiny, či celá stromořadí, mimořádně významné z různých hledisek (např. vysoký věk, mohutný a pozoruhodný vzrůst, historický význam, druhová výjimečnost, cenný regionální ekotyp daného druhu, aj.)památné stromy jsou v terénu označeny tabulemi s malým státním znakem České republiky a tabulemi s textem „památný strom“ nebo „památné stromy“. vzhledem ke snížené vitalitě a schopnosti regenerace v důsledku vysokého věku památných stromů, je potřebné věnovat jim mimořádnou a stálou péči, spočívající v odborném ošetření všech poranění a poškození, zejména s ohledem na možné napadení houbovými chorobami, podpoře stability stromů (vazby větví a umístění spon na kmenech). Touto péčí se mnohdy podaří významně prodloužit život památných stromů a jejich zachování budoucím generacímv databázi památných stromů https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/pstromy/index.php je evidováno více než 5 200 památných stromů a jelikož lze památným stromem kromě solitérů vyhlásit i jejich skupiny a stromořadí, je jich celkově přes 25 200nejvíce je zastoupena lípa srdčitá 34%, dub letní 18%, jírovec maďal 10% atd.jako jediná dlouhověká ovocná dřevina je mezi památnými stromy uvedena hrušeň obecná

Badespass im Bärenwelle

2022-07-04 18:10:47

Kdy jindy napsat článek o další možnosti se vykoupat, než v těchto parných dnech. Po Karoli ve Waldkirchenu Vám doporučujeme venkovní plovárnu v Grafenau. Ze Stožce sem dojedete za 35-40 minut, zdarma zaparkujete a zaplatíte pár euro za vstup. Vždyť rodinná celodenní vstupenka stojí jen 10 €! (dospělí 4 €, děti/studenti 2,90 €, po 17:00 platíte levnější vstupné dospělí 2,60 € a děti/studenti 2 €). Vezměte si hotovost, nevšiml jsem si, že by šlo platit kartou. Pokud sem jako rodina pojedete v sezóně více jak 16x zvažte permanentku za 160 €. Za slunečného počasí mají otevřeno od 9:00 do 19:00 (za deště 17:00-19:00), ale radši si vše před odjezdem ověřte na webových stránkách. Mají zde obzvlášť po ránu úžasný 50 m plavecký bazén, umělé vlnobití v každou celou na 10 minut, skokanskou věž s 1, 3 a 5 metrovými plošinami, 68 m dlouhý tobogán, dvě velká brouzdaliště pro mrňata se skluzavkami, vodními hřiby a tryskami. Lehnout si můžete na slunečné terase nebo do krátce zastřižené trávy a před sluníčkem se schovat pod vzrostlé stromy. Samozřejmostí je všude bezbariérový přístup, WIFI připojení a občerstvení - kiosk, kde krom pití a nanuků na schlazeni si můžete dát pizzu, currywurst či kuřecí burgr na zahřátí, vše je polotovar, ale chutné. Lze si zahrát stolní tenis nebo beachvolejbal, vše potřebné vám zde půjčí nebo si nezapomeňte vzít své vlastní. Užijte si krásný letní den v Bärenwelle.Doporučujeme procházku přilehlého parku s jezírkem, kde je krásné dětské hřiště Bärena nebo bobovou dráhu Bärenbob, která je jen kousek od plovárny.Další možnosti koupání v blízkosti Stožce: u splavu ve Stožci, Haidmühle - rybník/jezero, Volary – vnitřní plovárna, Mauth – rybník/jezero, Neuschönau – rybník/jezero, Waldkirchen – vnitřní a venkovní plovárna

Haidel z Herzogsreutu

2022-05-07 13:42:56

Na kopci Haidel už jsme párkrát byli… a co si budeme vyprávět, je to lepší na kole, ale dnes jsme se rozhodli jít pešky. A co ještě, né z naší strany, tedy od Nového Údolí buď přes Haidmühle nebo přes Bischofsreut, ale jít po německé straně od Herzogsreutu. Což znamená sednout do auta, přejet hraniční přejezd Strážný/Philippsreut a po sjezdu z kopce zahnout vlevo. A jsme v obci Herzogsreut a parkujeme u místní hasičské zbrojnice. Zaparkovat lze ještě před hasičskou zbrojnicí u fotbalového hřiště nebo za kostelem vlevo do kopce u klubovny místní mládeže. Procházíme okolo katolického kostela St. Oswald a za nedlouho při pohledu zpět máme výchozí obec jako na dlani. Obec Herzogsreut byla založena již v roce 1618 arcivévodou rakouským Leopoldem I. (což byl tehdejší kníže a biskup Pasovský), na odbočce Zlaté stezky. Od 19. století se stala Herzogsreut samostatnou obcí. Dne 1. ledna 1978 byla obec Herzogsreut včleněna jako součást sousedního Hinterschmidingu.Pokračujeme ve stoupání, dokud nedojdeme k malebné zvoničce Schwendreut s doškovou střechou. Ta zde dnes stojí osamocena, ale dříve tomu tak nebývalo. Bývala zde sklárna s pár domy okolo. Život zde nebyl jednoduchý, zejména v zimě. Zimy zde byly kruté a často se stávalo, že obyvatelé byli od okolí odříznuti celé týdny a nedostal se k nim ani lékař, ani kněz. Přibližně v polovině 19. století zde v osmi statcích žilo okolo osmdesáti obyvatel. Hospodářství ale byla postupně opouštěna a v roce 1921 nakonec koupili Bavorské státní lesy celý majetek obce. V roce 1957 osadu opustili poslední obyvatelé a dne 17. října 1968 název jako osady zmizel z map. V místě zůstala stát jen zmiňovaná zvonička a nedaleko novější lesní kaple, okolo které se budeme vracet zpět. Po bývalé Zlaté stezce stoupáme, dokud nenarazíme na žlutou TZ po které se stočíme na Haidel.Vrchol Haidel 1166 m n.m. je celý v mracích či mlze, a tak nějak je nám už dopředu jasné, že dnes neuvidíme vůbec nic. Sotva jsme z rozhledny dohlédly na pár metrů vzdálený televizní vysílač :-) 35 m vysoká dřevěná rozhledna podobná té boubínské je na rozdíl od své sestry volně přístupná, kolem ní je informační areál, kde se dozvíte něco o její historii, ale i o historii a životě okolních obcí. Místo Herzogsreutu hledejte Hinterschmiding. Pro sestup volíme jinou a v druhé polovině neznačenou trasu, viz. mapa pod článkem či GPX soubor ke stažení. Opět odpočíváme u zvoničky Schwendreut, kde zjišťujeme, že si lze pomocí řetízku, na střeše zazvonit. Poté kousek popocházíme, k již výše zmíněné kapličce Bruder Konrad, která byla postavena v roce 1931 pasovským občanem, který pobýval ve Schwendreutu na ozdravném pobytu. A to nám už do cíle nezbývá moc, kocháme se výhledy na Herzogsreut, kvetoucími blatouchy okolo stok a potůčků, zemědělcem, který mezi kamennými snosy vláčí pole a okolními kopci občas vykukujícími z mlhy. Krásný to výlet, neseďte doma a vyrazte, uvidíte, jaký krásný pocit z toho všeho budete mít.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor “uložit jako” a přetáhnout na web mapy.cz).

Jarní trojboj Libín, Bobík a Boubín – druhá a poslední část

2022-04-24 10:19:34

Pokud jste nečetli první část, naleznete ji zde. Procházíme Cudrovice a kousek za dvěma mohutnými modříny, mezi kterými je schovaný křížek zahýbáme na žlutou „Prachatickou zlatou stezku“. Po chvilce ji ale opouštíme a namíříme si to skrz přírodní památku Vraniště - v minulosti obhospodařovaná půda zde začala po opuštění lidmi samovolně zarůstat a tak to tady v r. 2002 vyhlásili za PP. Na hlavní z Volar (něm. Wallern) na Mlynářovice (něm. Müllerschlag) se rozhodujeme zda do Volar k Potůčkům nebo pokračovat dál směr vrchol Jedlové (1089 m n.m.). A jelikož je ještě dost času, je rozhodnuto! Civilizace volá, bude na chvilku teplo, možnost dobít baterky nejen mobilu, ale i ty naše. Plzeň, uzené se zelím, játýrka a řízek a zase plznička. Mě se tak nechce zase do zimy, sněží a fičí, obzvlášť za Volary na dálnici směr Bobík sněhové jehličky bodají i přes oblečení. Ale vidina srubu s kamínky na vrcholu Jedlové nám dodává sil. Ofiko tam žádný srub není, mapy ho neznají, stejně tak ofiko cest na vrchol nevede moc. Jen ty lesáky vyjeté cesty po stahování dřeva, ale ty teď v tom sněhu vidět moc není. Bloudíme ale v podstatě až těsně pod vrcholem, kde za skalisky kousek před chatou zaslechneme hlasy a po chvíli i stopy od bot a saní. A bylo vymalováno. Je plno! Jdi domu…v překladu, jdi dál! Dva maníci už měli zatopeno a prý přijdou další. No nic, byli tu první a nevejdeme se, musíme jít. Naštěstí máme záložní nocoviště. Podobné tomu z první noci, ale je 5 km daleko. Nám nezbývá než slézt Jedlovou a vylézt skoro až pod vrchol Bobíka. Zejména poslední kilometr byl výživný. Po příchodu nebyl čas na žádnou romantiku a hurá rovnou do spacáků, čeká nás noc v teplotách okolo -15°C. Nejhorší je, když se nad ránem opravdu musíte jít vyvenčit…vylézt z toho málo tepla co máte ve spacáku, vlézt do úplně zmrzlých bot a …Tak toho rána boty byly jeden led, stejně tak veškerá voda na vaření a nás samotných. Našťouchat spacák a vše ostatní v té kose do báglu byl nadlidský výkon, i Drusoň, co má v báglu pořádek jako ve skříňce na vojně, házel věci do báglu, jen aby už jsme se rozešli a trochu zahřáli. Na rozcestí Pod Bobíkem shazujeme bágly pod strom a vybíháme na vrchol Bobíka 1266 m n.m. nalehko. Já jsem tam byl potřetí a věřte mi, nikdy jsem z tohoto kopce nic neviděl. Ale byla to pohádka, zimní pohádka…čerstvě napadaný prašan pocukroval vše… a to ticho! Po vrcholové fotce sestupujeme, házíme bágly opět na záda a po chvilce přelézáme plot od boubínské obory. Tu po červené probíháme, abychom opět přelezli oborní plot a na chvilku v altánu „Na Křížkách“ uvařili poslední čaj. Boubíne 1362 m n.m. třes se, už jdeme. Po modro/červené zanedlouho jsme na nejvyšším bodě naší trasy. Návštěvu dřevěné 21 m vysoké a nejvýše položené rozhledny v Česku necháváme na jindy, jelikož víme, že nahoře Alpy zcela určitě neuvidíme. A světe div se, sluníčko na nás na pár okamžiků přeci jen vykoukne. Před dřevěnými schody poprvé a naposledy měníme trasu, a návštěvu Johnova kamene necháváme na jindy. Ona totiž vidina teplého místečka u stolu s jídlem a pitím je o hodně lákavější. A tak se v hotelové restauraci Kristián na Kubovce stalo. Přivítáním obsluhy se škodolibým úsměvem „To jste si ale vybrali počasí“ bych tuto expedici prohlásil za ukončenou.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor “uložit jako” a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 220 ks fotografií + 6 videí můžete shlédnout na rajce.net

Jarní trojboj přes Libín, Bobík a Boubín - první část

2022-04-22 18:09:27

Máme tu čas, kdy to zima ještě nevzdává, a to znamená pro nás jedno jediné. Víkend bude jen náš! Už týden před odjezdem vytahujeme bágly, žďáráky, spacáky a ladíme obsah plynu ve vařičích, aby doma jasně věděli, co nastane. To jestli je to super i pro ty co zůstávají, nebudeme radši rozebírat. Dobrodrůžo začíná na nádraží, kde ze třech dopravců v hale musíme vybrat toho správného. A moc nám nepřidalo ani Ondrášovo představení novinky - pásu na náboje, tedy plechovky piva připevnitelného na batoh. V klidu si dovolí nám tento zlepšovák představit až ve vlaku! No nic, otvíráme první náboje na uklidněnou a vyrážíme vstříc kopcům. Předpověď na víkend máme úžasnou. Bude vytrvale sněžit po celou dobu, a to začíná platit v podstatě od okamžiku, kdy ve Chrobolech vystoupíme. Zamáváme naposledy teploučku, čeká nás 48 hodin v mínusových teplotách, no neberte to. Nastupujeme na modrou turistickou značku a začínáme stoupat na Rohanovský vrch (s 1010 m n.m. je to 5. nejvyšší hora šumavského podhůří). Samozřejmě kecáme a modrou ztratíme, a tak hned dochází na Drusoňovo způsob výstupu na vrchol. Bereme kopec útokem přímo na vrchol, cestou necestou, přes ostružiní, kleč a hustý mladý les. Má štěstí, že to netrvalo moc dlouho, jinak by nepřežil hned prvovýstup. Na vrcholu je pár skalních útvarů a u toho největšího i ohniště, ale jelikož na zemi je sníh a vytrvale chumelí dáváme za vděk 2,5 km vzdálenému dřevěnému altánu. Nádhera, vaříme, kecáme a před půlnocí zalézáme do žďáráků. Mimochodem, já poladil množství plynu tak dokonale, že jsem uvařil tento večer naposledy.Noc jsme dali s přehledem, balení se zmrzlými prsty také a tak po teplém čaji vyrážíme. Na vrchol Libína 1093 m n.m. je to už kousek. Kamenná rozhledna z roku 1883 je odemčená, hravě zdoláváme 138 schodů, ale výhledy z výšky 27 metrů žádné. Mraky, mlha, ledový vichr, všude kam se podíváš. V tomto počasí nějaké to postávání nehrozí, před námi je sešup na Libínské sedlo. Zde u malebného kostela sv. Anny ze 16. století přecházíme hlavní a dále pokračujeme po modré podél Farského potoka na Albrechtovice (něm. Albrechtschlag) a dál ke Křišťanovickému rybníku. Zde na terase stánku s občerstvením si vaříme oběd. Čínská či polévka z pytlíku zahřeje, obložený rohlík z domova zasytí, trocha čokolády dodá cukry a štamprle rumu povzbudí morálku. Pokračujeme v hustém sněžení ke zřícenině gotického hradu Hus z poloviny 14. století. Sloužil k obraně okolních vsí, fungoval však pouze jedno století. Poté byl dobyt, zapálen a pobořen. Dnes zde najdete zachovalé zbytky zdí do výšky několika metrů, příčný příkop a trhlinu vedoucí do sklepů. Přecházíme lávku pro pěší přes Blanici, kde to má neskutečnou „zimní“ atmosféru. Podél zamčených důlních štol (co jsem zjistil na netu, tak na zlato a stříbro) přicházíme do zaniklé obce Cudrovice (něm. Zuderschlag). V podstatě jen německé obyvatelstvo bylo odsunuto, a všech 26 domů zbořeno, včetně kostela a hřbitova. Dnes na hřbitově uvidíte pár poblíž nalezených náhrobků, na místě kostela dřevěný kříž, dvě výklenkové kapličky a pár křížků podél cest. Konec první části, pokračovat můžete zde.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor “uložit jako” a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 220 ks fotografií + 6 videi můžete shlédnout na rajce.net

Hajní a pytláci na schwarzenberské Šumavě – díl třetí a poslední

2021-12-25 22:25:45

Na počátku čtyřicátých let 19. století jistý pytlák udržoval schwarzenberský lesní personál ve stálém napětí. Cokoliv si hajní vymysleli nebo zařídili, nemohli ho přistihnout. Jmenoval se Stefan Bär. Rodina Bärových pocházela z bavorské vsi Lackenhäuser. Osada byla pověstná jako hnízdo pytláků. Stefan se tam narodil v roce 1810. Bärovi pak patřili mezi první osídlence vesnice Dobrá na Šumavě (Guthausen), kde si lidé sjednali obživu při kácení lesů. Mladý Stefan znal odjakživa lesy a věděl, jak se v nich má pohybovat. Vztahy k rodnému Lackenhäuser, kde bydlelo i příbuzenstvo, zajisté neustaly. Ze Stefana se stal obratný a zkušený pytlák, který se nenechal polapit. Ale jednoho dne se přece jen dostal do pasti. Tak byl spoután a převezen do... kriminálu. Ale ne, do kriminálu ne! Předvedli ho před Jeho Jasnost, před samotného knížete! On rozhodl o rozsudku. A jak?Kníže Jan Adolf se dozvěděl o mimořádných schopnostech pytláka, který byl ženat a měl dokonce čtyři děti. Nejmladšímu synkovi Karlovi bylo jen několik týdnů. Psal se rok 1846. Knížepán Stefanovi dal na vybranou: buď se dostane před soud, což znamenalo několikaměsíční vazbu a nezaopatřenou rodinu. Nebo složí knížeti přísahu doživotní věrnosti a stane se hajným!Není divu k čemu se Bär rozhodl. Tak změnil stranu a stal se svědomitým a slušným schwarzenberským hajným. Pro své výtečné znalosti v pytláckých kruzích Stefan Bär značně přispíval k tomu, že skončila nejedna pytlácká kariéra. A rodina Bärových zůstávala věrná Schwarzenbergům. Všichni čtyři synové Stefana nastoupili do knížecích služeb a stali se hajnými. V další generaci následovali tři vnuci Stefana, kteří rovněž mívali své pletky s pytláky. A pak Stefanův vnuk Roman postřelil o svaté Anně 26. července roku 1916 pytláka Josefa Hartla z hornorakouské vesnice Oberschwarzenberg. Až za několik dní se Hartlova mrtvola nalezla a byla pochována na želnavském hřbitově.Na život a na smrtV roce 1880 o svatojánském večeru (24.6.) naráží několik ozbrojených pytláků na žlebského hajného Piuse Herbsta a jeho čtyřiadvacetiletého syna Friedricha. Ten si povšimne, že jeden z pytláků míří na jeho otce. Friedrich Herbst neváhá, na pytláka vystřelí a zasáhne ho. Zasaženému pytlákovi se očividně ještě daří se svými kamarády uprchnout, o čtyři dny později je ale v Krásné Hoře (Schönberg) nalezena jeho mrtvola. Mrtvý pytlák se jmenuje Josef Fenzl, je mu třicet čtyři let, pochází z Leopoldsreuthu poblíž Grainetu v Bavorsku a je považován za jednoho z nejnebezpečnějších pytláků této doby.Ale ne vždycky hajný nebo někdo z lesního personálu stál na straně vítězů. Smrtelnou smůlu měl např. lesní adjunkt – to byl nastávající revírník jménem Franz Böhm (*1845), když byl u Nového Údolí 29.července 1879 zastřelen pytlákem.Zdroj: Obnovená tradice č. 64, str. 52 vydávaný Historickým spolkem Schwarzenberg (jehož jsem členem a časopis odebírám), otištěn s dovolením autora: Dr. Raimund Paleczek, Mnichov / München

Hajní a pytláci na schwarzenberské Šumavě – díl druhý

2021-12-25 22:24:23

Pokud jste nečetli první díl, naleznete ho zde.21. února se strhl boj mezi lesníky a finančníky s bavorskými pytláky. Z Bavoráků zůstali tři muži na místě mrtví a mnozí byli raněni. Také na naší straně se ukázalo mnoho raněných, ale ne životu nebezpečných zranění. Adjunkt Stifter z Nového Údolí byl zasažen třemi ranami. Z Bavoráků byl jeden těžce raněný dopraven z bojového pole a hlídán v kasárnách finančníků. Můj adjunkt Träxler a jeden hajný byli na výpomoci při této aféře.22. února večer byl bavorský zajatec dopraven do Českých Žlebů. V té rané noci se odvážilo pětatřicet bavorských pytláků vzíti útokem kasárny finanční stráže ve Stožci, aby osvobodili jejich soudruha, předvídající zde jeho přítomnost. Museli ale odtáhnout se ztrátou dvou mrtvých.23. února ráno byl zajatý pytlák transportován z Českých Žlebů do Vimperka v doprovodu silné eskorty, ku které jsem dal k výpomoci svého adjunkta Pankráce a svého hajného.Zmíněná bitva se odehrávala ve Stožci v domě číslo 6 (dnešní penzion Pstruh). V přízemí bydlel hajný Franz Brunner se svou rodinou. V horním patře byla umístěná finanční stráž, celkem deset mužů. Událost také zažil pětiletý syn hajného Brunnera jménem Eustach. Na nejdramatičtější příběh jeho života vzpomínal ještě po osmdesáti letech. Krátce, než zemřel roku 1931 ve věku 87 let vzpomínky na bitvu vyprávěl Franzi Urmannovi, sklenáři v Lenoře. Ten je napsal a roku 1935 publikoval v Südböhmische Volkszeitung s titulkem „Ein Kampf mit Wilderern (Boj s pytláky). Vracíme se k onomu prvnímu dnu událostí.Po prvním boji 21. 2. se pytláci vrátili do Bavor. Jeden z nich pátral po dva dny v okolí a předstíral kupce dobytka. Obcházel stožecké domy. Domníval se, že finanční strážníci drží zraněného kamaráda, který ale ten čas byl v Českých Žlebech. Z obklíčeného domu hajný Brunner a strážníci sice volali a opakovaně ujišťovali oblehatele, že zraněný tu není. Pytláci ale nevěřili. Poté, co se dohodlo, že se nebude střílet do bytu hajného Brunnera, který se na boji nepodílel kvůli rodině, strhla se bitva. Slyšme vzpomínky starého Eustacha: Pytláci stříleli na vrchní řadu oken. Poněvadž dům stál stranou silnice od Stožce směrem k Novému Údolí, střelba nebyla slyšet až ke stožecké myslivně. Na východní straně domu vedlo dřevěné schodiště s malou předsíní ke vchodu kasáren. V téhle předsíni bránil finančník zvaný Polák. Najednou zaznělo ze stran pytláků volání: „Feuer, Feuer (požár, požár). To ale bylo jen tak, aby vylákali finančníky ven. Obléhaní poznali tenhle záměr. Jeden z pytláků se soustředil na finančníka v předsíni. Střílel na něj ze skrytu u nároží domu. Po jednom z výstřelů finančník náhle poklekl na kolena, aby mohl lépe zamířit. Pytlák se domníval, že finančníka zasáhl, vystoupil z úkrytu a volal: „Aha, bot‘s Di (aha, zasáhlo Tě). V tom okamžiku vyšla rána shůry a kulka zasáhla pytláka doprostřed čela. Pytláci se vzdálili a odnášeli mrtvého do Nového Údolí. V nadmíru chladné noci mrtvý úplně ztuhl. Kamarádi ho postavili u dveří nějakého domu v Novém údolí a odešli. Když příštího rána paní domu otevřela dveře, mrtvý na ní spadl. Paní se tak vyděsila, že úlekem zemřela. Tím skončila pytlácká bitva ve Stožci.Chudinka paní nezemřela, alespoň žádný doklad ve žlebských matrikách není. Ale mrtvého pytláka můžeme identifikovat. Byl to pětadvacetiletý Matěj Tuschl, syn domkáře z bavorské vesnice Lackenhäuser, hned za hranicí za Trojmezím. Je pochovaný na hřbitově v Českých Žlebech.Další krásný příběh o hajných a pytlácích z okolí Stožce naleznete zde.Zdroj: Obnovená tradice č. 64, str. 52 vydávaný Historickým spolkem Schwarzenberg (jehož jsem členem a časopis odebírám), otištěn s dovolením autora: Dr. Raimund Paleczek, Mnichov / München

Hajní a pytláci na schwarzenberské Šumavě – díl první

2021-12-25 22:21:57

Hajní a pytláci jsou nedílnou součástí dramatických událostí na Šumavě. Dodnes jsou vděčným předmětem historické i zábavné literatury. Byli hlavními aktéry kontrahentů na protikladných stranách života v obrovských schwarzenberských lesích. Na jedné straně stával člověk, který byl součástí veřejného řádu ve světě, kde bylo víc stromů než lidí – je to hajný, který se neodmyslitelně spojuje se jménem Schwarzenberg. Na druhé straně stojí člověk, který právě porušil tenhle řád – pytlák, a navíc ještě pašerák. Oba ale měli společné, že pocházeli z nemajetných rodin a byli zvyklí obstát v drsných podmínkách Šumavy. Na otázku, proč se pytlačilo lze vyjmenovat rozličné příčiny:- vyjádření odporu k privilegované vrchnosti- chudoba a nedostatek živobytí- nezvladatelná vášeň lovceTomu všemu měli schwarzenberští lesní hajní vzdorovat, hájit klid lesa a zvěře proti pytláckým nástrahám...Přísaha hajného z r. 1814Já, N.N., přísahám Bobu všemohoucímu, že já jakož ustanovený hajný moji službu pozůstávající v dokonalém dohlížení na les a zvěř dle povinnosti vykonávati, učiněné krádeže dřeva a pytláctví, dalejž trávy žítí a pastvu v lese upřímně oznámiti a vesměs všecko pozorovati chci, co jednomu každému poctivému a zachovalému služebníku obzvláště k povinnosti přináleží.K tomu mě Bůh dopomáhej. AmenUváděné povinnosti – ochrana lesů a zvěře před hospodářskými škodami a zneužíváním, platily v podstatě nezměněné až do konce schwarzenberské éry. Schwarzenberský svět byl přísně uspořádaný a mezi hajnými – příslušníky lesního personálu – také panovala určitá hierarchie.Rozlišovaly se dva druhy hajných. Panští hajní – jinak dominikální hajní – dostali název, protože byli usídleni na panském pozemku (Herrengrund), z latinského pojmu „dominicale“. Rustikální hajní byli pojmenováni podle latinského slova „rusticale - protože bydleli na selském pozemku.Oba typy hajných přísahali věrnost knížeti. Zatímco dominikální hajní byli přijati rozhodnutím samotného knížete na základě návrhu měsíční konference toho, kterého panství, rustikální hajní byli přijati lesním úřadem panství (např. krumlovským) bez souhlasu knížete. Dominikální i rustikální dostávali platy – první větší, druzí dostávali méně. Rustikální hajní se živili skoro úplně z vlastní zemědělské výroby, ale i dominikální hajní měli malé hospodářství. Navíc pak dostávali tzv. deputáty a naturálie. Dominikální hajní měli ještě další zaopatření spolu se svou rodinou – byli od roku 1871 pojištěni na stáří v tzv. bratrské pokladnici (Bruderlade). Měli vystaráno!Pytláci jako problém pro vrchnost.Hajní představovali nejnižší úroveň vrchnostenské moci. A právě pytláctví se stalo největším problémem pro bezpečnost a hospodaření v lesích. Vrcholem střetů mezi schwarzenberským lesním personálem a pytláky, kteří často pocházeli z Bavorska, byl čas na přelomu 18. a 19. století. Byla to moc drsná doba. Připomínáme například jen napoleonské války. Veřejný pořádek ohrozili lidé, kteří využívali nejistoty neklidných poměrů ve vlastní prospěch. Samozřejmě podstatná hospodářská krize také přispívala ke zmatkům a nepořádku. Organizované velké pytlácké tlupy z Bavor se pravidelně toulaly po šumavských lesích a střílely hlavně vysokou zvěř. Stav jelenů hrozivě klesal. Známe čísla upytlačené zvěře na panství Krumlov během dvou let 1800 - 1801: jeleni - 39; laně - 73; srnčí - neuvěřitelných 228!Přepadání hordami pytláků nabývala takových nebezpečenství, že někdo už konečně musel zakročit. Vysílala se vojska z Budějovic na několik týdnů do pohraničí. Ale pytlačení se nedalo omezit. Kníže Josef ze Schwarzenberku dokonce zamýšlel nařídit svým vyšším lesním úředníkům na krumlovském a na vimperském panství, že vysoká zvěř má být vystřílena. Takové nařízení bylo asi tolik demoralizujícím, že nebylo vyhotoveno písemně. Faktem ale bylo, že roku 1827 byl skolen poslední jelen. Tím nejhorší pytláctví skončilo – prozatím!Po dvaceti letech došlo k nejpověstnějšímu střetnutí mezi lesním personálem schwarzenberským a pytláky. Podílelo se na něm zhruba sedmdesát osob. Píše se rok 1850, 21. února. Sledujeme zápisy starého deníku tehdejšího revírníka ve Stožci, Karla Janovského (orig. německy, přeložen do češtiny vnukem Adolfem) v dalším článku zde.Zdroj: Obnovená tradice č. 64, str. 52 vydávaný Historickým spolkem Schwarzenberg (jehož jsem členem a časopis odebírám), otištěn s dovolením autora: Dr. Raimund Paleczek, Mnichov / München

Zmizelou Šumavou

2021-05-12 20:59:26

Včera jsem dokončili převaděčskou cestu Kanálu 54 kudy chodíval Franz Nowotný alias Kilián a po noci v přístřešku na Bučině se vydáváme směr Strážný po hraniční červené TZ. Zatímco včera jsme mohli obdivovat „nedaleké“ Alpy, dnes nevidíme ani na protější kopec :-) Bučina bývala obec na Horní Zlaté stezce, vedoucí z Kašperských Hor do Fünsterau. Svého času byla nejvýše položenou obcí nejen na Šumavě, ale i na celém českém území - ležela ve výšce 1162 m. n.m. V r. 1921 zde stávalo 38 domů a žílo 343 převážně německých obyvatel. Byl zde celní úřad, kasárna finanční stráž, myslivna, obecná škola, spořitelna a od roku 1891 kaplička sv. Michala stojící u bývalé odbočky k pramenům Vltavy. V obci se nacházelo i několik hostinců a hotelů, například hotel Fastner, hostinec U Tyroláka něm. Zum Tiroler a v neposlední řadě Pešlova chata (dnešní Alpská vyhlídka 1.182 m.n.m. ). V roce 1785 se poprvé uvádí německý název Buchwald podle původního bukového lesa. Po odsunu a hlavně v r. 1956 bylo vše vypáleno a srovnáno se zemí. Posledním byl kostel v Knížecích Pláních, který byl odstřelen. Přes bývalou obec Chaloupky něm. Hüttel (v r. 1890 zde stálo 10 domů a žilo 82 obyvatel) přicházíme právě k ruinám kostela sv. Jana Křtitele v Knížecích Pláních něm. Fürstenhut tedy Knížecí klobouk, jak se obec dříve jmenovala. U přístupu k torzu kostela je litěný malovaný alianční erb Josefa ze Schwarzenbergu a Idy z Lichtenštejnu, který byl původně umístěný nad vchodem kostela. Pokračujeme krásnou krajinou, cestou míjíme křížky, tiché kamenné svědky minulosti. Překračujeme lávku přes Červený potok poblíž hraničního kamene 14 a míříme k bývalé dřevorubecké obci Stodůlky něm. Scheurek. Zde pokud budete pozorní jsou k nalezení pamětní desky na místech, kde dříve stávaly domy. Např. s texty „V upomínku na toto místo, kde stál dům č. 14 rodiny Schwarz.“. Podél cesty v délce 3,5km zde stávalo 27 domů se 179 obyvateli k r. 1921. Život zde byl těžký, podloží bylo chudé na píci a minerály a proto musel být dobytek po několika letech obměňován, aby jim nepošel na celkovou sešlost. Vyráběli tu vyhlášenou limonádu, dřeváky a byli výborní muzikanti, žádaní po okolních vsích. Další bývalou obcí na trase je Josefov něm. Josefsthal, no spíš než obcí to bylo pár chalup rozesetých po okolí, spadajících pod Horní Světlé Hory. Doporučuji nyní sejít z červené na žlutou TZ a projít přes Dolní Světlých Hory do Horní Světlých hor. O těchto obcích a nedalekých Slunovratných kamenech si můžete přečíst zde. A to už to máme kousek okolo nouzového nocoviště do obce Strážný, třeba na vyhlášenou zmrzlinu u p. Žáka.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor “uložit jako” a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 260 ks fotografií + 4 videi můžete shlédnout na rajce.net

Kanál 54

2021-05-11 19:39:23

Naše jarní expedice začala ve Vimperku, přesněji kousek nad ním, na křižovatce U Sloupů. Zde na samotě v chalupě Josefa Peka nebo v dnes již neexistující hospodě manželů Koubových, si šumavský Němec Franz Nowotný alias Kilián přebíral lidi, kterým za peníze pomohl ke svobodě. My se vydáme po jejich stopách a okolo budov bývalých kasáren si to namíříme do lesů, kde se na rozcestí vydáváme horní cestou směr bývalá Městská Lada a přírodní rezervace Radost. Kilián využíval i druhou cestu, kdy nejdříve klesal k Volyňce, a poté musel opět vystoupat k rozcestí, kde se obě trasy střetnou. Dostáváme se přes Medvědí potok na modrou turistickou, a zde pod Klínem 955m n.m. u jezírka a studánky Brloh si ustýláme. Čeká na nás po dlouhé době noc pod hvězdami. Na noc hlásí déšť, který nakonec přichází až ráno se snídaní. Času máme dost. Jen co déšť ustal, vycházíme směr Šindlov, kde už na nás s plechovkou piva čeká třetí do party. Připíjíme si na to naše malé jubileum, jelikož před deseti lety jsme s našimi víkendovými expedicemi začali. Kilián si to po překročení Medvědího potoka namířil mezi Kamennou 1101 m n.m. a Bukovec 1099 m n.m., aby se před ním objevila osada Nový Svět, něm. Neugebau. Zde stával kostel, který přečkal první poválečnou vlnu ničení církevních staveb, ale přesto byl nesmyslně zbořen roku 1976 i s přilehlým hřbitovem. Kostel měl poškozenou střechu a proto byl vypracován projekt opravy, ale tehdejší MNV prosadil demolici. Památková ochrana byla sňata a tedy zboření kostela už nic nebránilo. Kilián si to dále namířil přes Kachyňovým filmem proslavený močál, tedy Novosvětskou nebo Chalupskou slať. Toto rašeliniště se však nerozkládá na státní hranici a ani není příliš zrádné či neprostupné. Spíše se jedná o podmáčenou louku, kterou Kilián dokonale znal, neboť se nacházela nedaleko jeho rodného domu na Pláních čp. 88, místní část Nových Hutí něm. Kaltenbach. My slať obcházíme po žluté, abychom ji kousek za rozcestím Na Studeném potoce opustili a vydali se do kopců Zvěřín 1133m n.m. a Janská hora 1122m n.m. vycházíme ve Františkově a usedáme k jednomu orosenému s vývarem a burgerem v penzionu Panský dům. Zde Kilián musel překročit silnici a hlavně Teplou Vltavu. Tu buď přebrodili nebo využívali dřevěnou lávku, o které se ale dozvěděla bezpečnost a začala ji hlídat z nedaleké skály Pivní hrnec. Kousek za touto lávkou byl 19. června 2004 odhalen pomník věnovaný Králům Šumavy. Jednou klec sklapla a Killián byl zde esenbáky postřelen a po pašerácku sténal a předstíral, že není schopen dalšího pohybu. Proto jej nechali být a začali nahánět ostatní. Jen co zmizeli v lese Kilián se stáhl zpět do Bavorska. A to bylo prý naposledy co se vydal za hranici. Naposledy tedy vystoupal mezi Stanovou 1159m n.m. a Stolovou horu 1254m n.m., obešel obloukem Bučinu a poblíž pramenů Vltavy překročil hranici. Totéž čeká i nás, akorát my zamíříme na Bučinu. Zde necháváme v lese bágly a hezky nalehko vystoupáme na rozcestí Pod Stráží, odkud podél hraničních kamenů zdoláváme nejvyšší bod na trase Sedmiskalí něm. Siebensteinkopf 1263m n.m.. Po kochačce a společné fotografii se vracíme zpět přes hraniční přechod Bučina/Finsterau na nouzové stanoviště na Bučinu, kde si uvaříme a rozestýláme. Loučíme se i s příběhem jednoho z nejslavnějších Králů Šumavy, ten dožil v nedalekém Röhrnbachu, kde je i pohřben. Dobou a zítra opět s námi na cestě z Bučiny přes Knížecí Pláně do Strážnýho.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor “uložit jako” a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 240 ks fotografií můžete shlédnout na rajce.net

Okolo Žlebského kopce, něm. Sulzbergu

2021-03-24 21:19:18

Parkujeme v Českých Žlebech naproti hřbitovu, podél jehož zdi jdeme chvilku po silnici směrem Hliniště/Strážný. Po levé straně stojí dům, ke kterému vede turisticky neznačená cesta. Po této cestě budeme pokračovat dále. Ničeho se nebojte, nemáte šanci se ztratit. Kousek za vysílačem vlevo narazíte na knihu zaniklé obce Horní Cazov něm. Ober Zassau. Roku 1752 dává podnět kníže Josef Adam ze Schwarzenberku k výstavbě nové dřevařské osady, náborem prvních osadníků je téhož roku vystavěno 9 domů. Roku 1760 jsou postaveny další 2 domy. Celkem jich tady před válkou stojí 26 a žije v nich 155 obyvatel. Zarostlé rozvaliny, základy či sklepy několika domů jsou patrné z cesty, kterou pokračujeme z mírného kopce směrem k již turisticky značenému rozcestí Pod Žlebským vrchem. Odtud si můžete odskočit k pomníku Bohumila Hasila, který byl na tomto místě 13. září 1950 smrtelně zraněn, když se se svým bratrem Josefem Hasilem, přezdívaným Král Šumavy, pokusil přejít do Německa. Pomník byl odhalen v sobotu 10. září 2016. My ale od rozcestí jdeme vlevo směr bývalá obec Mlaka, něm. Moorhäuser. Kousek od rozcestí stávala kaplička a pokud chcete sejít a pak opět vyšlápnout slušný kopec, můžete se kouknout k turistickému hraničnímu přechodu Mlaka/Bischofsreut (CZ/D), kde dodnes stojí soumarský most přes Mechový potok, a před ním krásná dobová hraniční závora (fotografii najdete na našem IG tusset.cz). Z Mlak pokračujeme do kopce, kde vlevo narazíte na vyhlídku, z které lze zahlédnou protější obec Bischofsreut s kostelem a bohužel přes stromy nedohlédnout na Luzný. Prakticky naproti této vyhlídce je patrný sklep jednoho z bývalých domů. Pokud se rozhodnete procházet se i mimo cestu (mimo pasteveckou sezónu, jinak jsou zde el. ohradníky), dávejte si pozor na nezabezpečené střílny či bunkry, které jsou tu v hojném počtu rozesety. Uprostřed asfaltového esíčka je pomník zastřeleným pohraničníkům Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi, kteří se snažili 11. března 1949 překazit překročení hranic skupině čtyř osob, tvořenou Jiřím Balkem, Jaroslavem Gajdošem, Karlem Hlavičkou a Zdeňkem Matouškem. Poté už přijdete k posezení s deskou bývalé obce Kamenná hlava něm. Steinköpfelhäuser, jejíž název byl odvozen od velkého přírodního kamenného útvaru nad bývalým dvorcem Miklasch-Hof, jež je dnes v hustém lese cca 500-600 m severozápadně od cesty. Kudy ke Kamenné Hlavě si můžete přečíst zde. Ve výšce přes 970 metrů nad mořem tu trvale žilo 88 obyvatel v 16 ti domech, než je potkal osud všech, co žili podél hranic. Po válce bylo německé obyvatelstvo vysídleno, domy nebyly dosídleny a v letech 1955-56 srovnány buldozery se zemí kvůli hraničnímu pásmu. Od posezení na Kamenné Hlavě už půjdete jen z kopce, po levé straně je viditelný starý třešňový sad a vpravo se vám otevřou výhledy směrem ke Stožci s kopci Stožec, Knížecí Stolec a celý hraniční hřeben od Plechého až po Hochstein. A to už jsme skoro v cíli, mineme bývalou rotu, kterou nezbourali, jako tomu bylo u rot ve Stožci či v bývalé obci Krásná Hora. Budou z ní nejspíše apartmány, už dnes přes cestu můžete koupit pozemek na chatu? V Českých Žlebech Vám doporučíme posezení v Hotelu sv. Florián, kde Vám natočí plzničku a uvaří něco dobrého za odměnu. Poté si sjeďte na výbornou zmrzlinu k panu Žákovi do Strážného! Lepší jste nejedli, to nám věrte!Parkovné je zdarma.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor “uložit jako” a přetáhnout na web mapy.cz).Pozor pokud by jste se rozhodli jít dále přes Dolní Cazov, v období 15.3-15.7. bývá tato cesta uzavřena z důvodu klidu v tokaništi tetřívka!

Plešné jezero a Plechý z Lázu a zpět

2021-03-14 11:05:46

Tentokrát do Lázu jedeme autem a zaparkujeme u zdejší stanice horské služby. Čeká na nás nádherný zimní den, a tak si ho jdeme náležitě užít. Po chvilce zahřívací chůze jsme na turistickém rozcestí Raškov, odkud pokračujeme vpravo podél Schwarzenberského kanálu až k aquaduktu, kterým kanál překonává Koňský potok. Podél tohoto potoka a jeho nádherných kaskád pokračujeme dál s tím, že se rozhoduji si kaskády vyfotit. Při slézání z cesty k potoku uklouznu, celý bok mám špinavý, s obtížemi se dostávám zpět na cestu a ta fotka, sakra nestojí vůbec za nic ☹ U kiosku Říjiště holkám říkám nezastavujeme, nezastavujeme, zastavíme se až cestou zpět. Odtud už je cesta ukrytá pod sněhem, navíc od nouzového nocoviště to začne pěkně klouzat. Nicméně to s opatrností dáváme bez úhon a přes kamenné moře s mohutnými balvany pleckenštejnské žuly přicházíme k Plešnému jezeru. Usedáme k lavičce, z poloviny ještě ukryté ve sněhu a snídáme. Krásnější snídani si nedovedete představit. Ten klid a ta nádhera všude kolem. Plešné jezero je jedno z pěti jezer na české straně Šumavy, leží pod 220 m vysokou skalní stěnou ve svahu hory Plechý v nadmořské výšce 1 089 m. V období pleistocénu ho vyhloubil přes kilometr dlouhý ledovec a navršil tak hráz až 40 metrů vysokou. Jezero má rozlohu 7,5 ha a hloubku 18 m. Je čas pokračovat, čeká na nás nejnáročnější, ale zároveň nejkrásnější část dnešní trasy. Cestou naleznete sedm zastavení naučné stezky Duch pralesa. Která Vás seznámí s lesem, který znali naši předkové, ale který je pro nás jaksi cizí, protože jsme již příliš zvyklí na upravený hospodářský les. Na jednom z nich je i zmínka o našem dědovi Václavu Macarovi, pro naše holky pradědovi, který zde na Šumavě trávil hodně času studií exemplárních smrků v horských oblastech, krásné to povolání, co? Zavzpomínáme a pokračujeme vzhůru, klouže to, ale už na nás vykukuje špička pomníku A. Stiftera. Pomník věnovaný německy píšícímu spisovateli Adalbertu Stifterovi (1805-1868), známým svým vřelým vztahem k Šumavě, byl postaven Adolfem Paleczkem a jeho čtyřmi pomocníky v letech 1876-1877. Chvilku zde posedíme a opět se kocháme tentokrát výhledem na jezero se shora, v dáli vodní nádrž Lipno, Smrčina. Ještě jednou se můžeme pokochat výhledem na jezero, a to z Kučerovi vyhlídky o kousek výše. Ta získala své jméno po šumavském botanikovi Stanislavu Kučerovi (1944 -1992). K nejvyššímu bodu na trase už je to jen kousek, cesta je vyšlapaná až k samému vrcholu. Plechý je 1378 m n. m. vysoká hora ležící na Šumavě. Je pátým nejvyšším vrcholem, nejvyšším vrcholem české i rakouské části Šumavy. Je zde docela dost lidí, ale i tak se nám podaří dostat se k vrcholovému kříži, abychom jsme se mohli nechat zvěčnit na památku. Je před námi pořádný 3km sešup na Rakouskou cestu a tak vytahuji pláštěnku a holky na střídačku celý kopec sjíždí po zadku dolů. V botách už máme všichni pěknou čvachtanici, i tak u Říjiště musí dojít ke slibované zastávce, kofola a klobáska nám dodala energii k cestě zpět k autu.Parkování v zimě 70,-/v létě 100,-Možnosti občerstvení cestou: Říjiště, v Lázu či PeciDoporučení: pití/svačina/nesmeky/sněžnice/sluneční brýle/opalovací krémGPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor “uložit jako” a přetáhnout na web mapy.cz).

Král smrků

2020-12-04 15:23:50

Přibližně 440letý smrk ztepilý (Picea abies) zvaný “Král smrků” si spokojeně vegetoval v Boubínském pralese až do roku 1969, kdy zcela uschl. Hned v následujícím roce, tedy přesně před 50 lety, 4. prosince 1970 jej vyvrátila silná vichřice. V roce 1971 byl podroben důkladnému dendrometrickému šetření. Přitom se ukázalo, že jeho zánik zavinil především „člověk“. A to zásluhou dlouholetých a především stále se zvyšujících návštěv laické a turistické veřejnosti. Opakovaně sešlapovaná půda se snížila, povrchové a podpovrchové kořeny počaly zahnívat. Posléze pak hniloba zachvátila celý pařez, kde vznikla dutina, která vyzněla až v 10 metrech jeho oddenkové části. Již v té době byl jeho vrchol nakloněn od svislé osy o více než 11 metrů. Silná vichřice, značná hniloba a nakloněná stromová páka pak vykonaly své. Zřítil se na malé plošince bazumskéno svahu v 1000m n.m., cca 650m od čela nádrže a 50m vpravo od Kapelského potoka. 30 roků poté se na jeho kmenu tu a tam začínal objevovat smrkový nálet. Lokalita - svěží buková smrčina šťavelová, s vysokou bylinnou vegetací. Se souhlasem příslušných institucí byly v 11,3 metrech délky kmene (na konci hniloby) odebrány 320ti centimetrové výřezy, neboť bylo potřebné odvodit stáří i když pak náročným a komplikovaných způsobem, což se nakonec s dost velkou přesností podařilo. Jeden výřez se nalézá na pobočce UHŮL V Rudolfově u Českých Budějovic, z kterého byl v roce 2000 odřezán slabší výřez - který se nalézá v lesnickém muzeu v Zátoni, druhý výřez byl předán do muzea „Ohrada“ u Hluboké nad Vltavou, ten třetí je v muzeu v Kašperských horách (tyto údaje jsou z r. 1988!).Nástupce (Krále smrků) vegetuje v rezervaci na stejné stanovištní lokalitě, necelých 10m od vyvráceného pařezu „Krále smrků“. Je zcela zdravý a dál roste.Použitá literatura z knihovny našeho dědy ing. Václava Macara:Lesmistr Josef John (1802-1871) a Boubínský lesní komplex s pralesní rezervací Václav Macar a František Maršík pro Ministerstvo zemědělství ČR – Úsek lesního hospodářství r. 2005Studie o nejmohutnějších nebo jinak význačných exemplářích smrku a jedle především z areálu horských oblastí Jihočeského kraje – Václav Macar pro Lesprojekt r. 1988

Třístoličník na kole

2020-09-22 18:08:23

Každý den teď v telce dávají Tour de France, tak jsme se rozhodli dát si také jednu horskou etapu se dvěma vrcholovými prémiemi první kategorie. První bude na Třístoličníku 1302 m n.m. a druhá kousek pod Plechým, zhruba ve 1250 m n.m.. Vyrážíme ze Stožce směrem k hranici a jelikož už je podzim za dveřmi, tak trochu klepeme kosu, ale první kopeček těsně před Novým Údolím nás zahřívá do provozní teploty. Prosvištíme přes hraniční přechod a kousek před Haidmühle uhýbáme vlevo do kopce. Škoda, puntíkaté vrchařské dresy nemáme, to pak prý jede do kopce samo. No nic, jsme nahoře u Marienkapelle, kterou místní vystavěli jako poděkování za nevybuchlý dělostřelecký granát, když zde byli s farářem schovaní před US Army na konci 2. světové války. V kapli je nalevo od oltáře onen nevybuchlý granát jako podlahová váza. V roce 1969 zde postavili zvonici o 5 zvoncích, které každou celou vyhrávají Ave Maria. Do celé je daleko a proto pokračujeme.Další zastávkou bude Kreuzbachklause. Zde měníme sedlo za lavičku a vychutnáváme si klidnou vodní hladinu, do které se opírají paprsky loučícího se léta. Jsme zde sami a vůbec se nám nechce se zvednout a jet dál. Čeká nás totiž asfaltka, která se mírně zvedá a vlní až k parkovišti pod vrcholem Třístoličníku. Je sobota a tak okolo nás během výšlapu profrčí zhruba 30 aut ☹ Ale to skončí, jen co mineme zmiňované parkoviště, posledních pár výškových metrů stojí za to, ale po pár minutách stojíme před výdejním okýnkem Dreisesselhausu. Vrcholové pivečko, knödelsuppe a kariwurst je povinností ;-) Rozdýchat tuto nálož jdeme procházkou na vrchol Hochsteinu 1333 m n.m. a kapli sv. Jana Nepomuckého. Poté opět usedáme na kolo, sjíždíme na parkoviště a zde pokračujeme ostře vlevo po šotolině zvané Hochstraße až na hranici mezi DE/AT. Zde je zhruba 200m úsek, který je nesjízdný, proto kola vedeme po kamenité a úzké stezce mezi stromy. Vycházíme opět na šotolině, kde na nás čeká druhá vrcholová prémie, která skončí pod Plechým u Zwieselhütte. Odtud slušným sešupem přijíždíme na Rakouskou cestu, na hraniční přechod Plešné jezero/Holzschlag. Sešup pokračuje až ke kiosku na Říjišti. Odtud do cíle, tedy do Stožce vede více variant. Pokud už nechcete moc šlapat do kopce pokračujte dále ve sjezdu až ke kanálu a dále podél něho nebo to ještě vezměte okolo nouzového nocoviště pod Plešným jezerem a až pak se napojte na kanál…první varianta je o něco delší, ale zase už bez výškových metrů. My jsme jeli druhou variantu a ke kanálu dojeli až na rozcestí Hučina. A o něco dále už jen zbývá sjet od Schwarzenberského kanálu dolů do Stožce a opět máte na výběr, Oslí cestu po asfaltu nebo po šotolinové Ministerce (Rohanova/Bonarova).Koukněte na fotky níže, když vyjde počasí nemá tato cyklotrasa chybu, vyčistíte si hlavu, dáte si slušně do těla (něco přes 900 výškových metrů), na první prémii a kousek za druhou je možnost občerstvit se, co víc si přát. Užijte si to minimálně, tak jako my.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor “uložit jako” a přetáhnout na web mapy.cz).

Šumavský Cape Epic – den třetí

2020-08-31 10:46:29

Dnes nás čekají tři vrcholové prémie - Březník, Černá Hora a Stráž. Nad ránem místo východu slunce přichází půlhodinová průtrž mračen. V tom bychom tedy jet nechtěli a tak počkejte s námi a přečtěte si nejprve předchozí díly jedna a dva, pokud jste je tedy ještě nečetli. Koukáme na počasí a je to takové na hraně, za hodinu bude pršet, pak to odborníci na počasí v podstatě celý den posouvali a nám naštěstí spadlo pár kapek až v samotné závěru, kousek přes Novým Údolím. Sjíždíme z Poledníku a přes Tmavý potok a Rybárnu přijíždíme na ještě spící Modravu. Na rozcestí směrem na Březník nás vítá cedule s tím, že nahoře bude otevřeno, akorát až od 10:00. No nic, i tak tam pojedeme. Je to tam nádherný, výhled přes Luzenské údolí na Luzný je jeden z nejkrásnějších. Uděláme si pár fotek na památku, to proto, kdybychom jsme nepřežili dva krpály, co máme před sebou. Ale jak už člověk věděl co ho čeká, tak Černou Horu jsme dali na jeden zátah a Stráž, no kdyby se mi tam ten turista nepletl, nemusel bych slejzat, tak asi tak nějak ;-) Na Bučině jsme se jen rozhlédli, zda po asfaltce nám někdo nezkříží cestu a frrr na Knížecí pláně. Zde už jsme v podstatě doma. Ve zdejší bývalé hájence na nás čekala Březí koza, plněný paprikový lusk, zapečené těstoviny atd. jako od maminky. Vůbec, ale vůbec se nám odtud nechtělo. Pokračujeme ve sjezdu okolo Žďáreckého jezírka, kde těsně před příjezdem do Strážnýho jsou v asfaltu dost velké díky, tak pozor, aby jste do nich v té rychlosti nevlítli. Ve Strážným doporučuji navštívit místní gelaterii u pana Žáka na náměstí, lepší zmrzlinu jste určitě neměli. Ze Strážnýho musíme chvilku po hlavní silnici a jen co ji podjedeme začíná jiná Šumava. Vím jsem naplavenina, ale tady je ta Šumava nejkrásnější, tady ji mám nejraději. Přejíždíme Řasnici kousek od pontonového mostu U.S. Army a ocitáme se v místech, kde dříve byly vesnice do Dolní a Horní Cazov. Zastavujeme se u pomníku Bohumila Hasila a všímáme si nedávno vandalem poničené pamětní desky. „Vypadá to, jako když někdo desku poničil údery ostrou špičkou krompáče,“ sdělil ČTK Pavel Horešovský, autor pomníku. Na desce vložené do kamene stojí Hasilovo jméno a data narození i úmrtí. Jenže vandal se vyřádil i přímo v Českých Žlebech, kde na hřbitovní zdi visí pamětní deska Bohumila Hasila. Posprejoval ji a přidal k ní nápis: „Jsem vrah“. „Je to nehoráznost a zneuctění památky,“ uvedl Horešovský. Nezbývá než souhlasit no a odtud už je to pro nás přes Krásnou Horu a Spálenec do Nového Údolí kousek. Zde nad párky či chlebem se škvarkami a pivkem čekáme na vlak, který nás smraďochy odveze zpět do reality.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor “uložit jako” a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 286 ks fotografií můžete shlédnout na rajce.net

Šumavský Cape Epic – den druhý

2020-08-30 10:44:24

I dnešek bude stát za to, cílová stanice Poledník 1315 m n.m. a pokud jste nečetli den první, klikněte zde. Z Můstku jsme měli dle původního plánu sjet někam k Nýrské přehradě a přejet protější hřeben po červené. Ale jelikož včerejšek byl hodně náročný, a ten dnešní měl být ještě náročnější, rozhodli jsme se ubrat z výškových metrů a trasu změnili. Pokračujeme po tomto hřebeni směrem na Pancíř. Nejprve sjíždíme a neúspěšně se snažíme u pramene Úhlavy doplnit vodu, abychom od rozcestí začali hezky pod sjezdovkou opět nabírat výšku. Na Pancíři 1214 m n.m. se vyfotíme u profláknutých otevřených dveří instagramového účtu @welovesumava a namíříme si to na Kepelské Zhůří. Zde už jsme byli při naší expedici na jaře 2019, tenkrát jsme zde přes noc klepali kosu, o tom více v článku Jarní expedice 2019 – díl třetí a poslední. Až zde se nám podařilo doplnit vodu ve studánce u památníku. Chvilku zde pobudeme, dříve zde bývala vesnice s více jak tisícovkou obyvatel, dnes tu stojí jen kaplička, památník amerických vojáků, kteří zde 5.5.1945 padli a kříž smíření, který se skládá z kamenných bloků. Každý z nich je věnován např. na paměť nevinných obětí vyhnaných ze svých domovů, na paměť těch co zemřeli mimo svou vlast, na paměť zničených obcí atd. Je čas pokračovat. Opět sjedeme ke Křemelné a namíříme si to k Hůrce. Ještě cestou, těsně pře bývalou zhůřskou brusírnou přejíždíme Slatinný potok, ve kterém se vykoupeme. Tyto dny i zde na Šumavě panuje pekelné horko, tak toto osvěžení přišlo vhod. Na oběd a pivko se zastavujeme v penzionu Pod Hůreckým vrchem. Posilnění kulajdou vyjíždíme ke hřbitovní kapli v bývalé Hůrce. I zde jsme už byli snad stokrát, ale poprvé se nám naskytla možnost, nejspíše díky probíhající sezóně, nahlédnout do krypty. V kryptě bylo pohřbeno 26 členů sklářských rodin Hafenbrädelů a Abelů. K nim patřil i otec Karla Klostermanna. Dřevěné rakve měly horní část prosklenou, aby bylo vidět na mumie těl, které byly často ozdobeny i velmi vzácnými šperky. Kaple ve zdevastovaném stavu přečkala i zničení obce, neboť vojsku se hodila jako pozorovatelna. Všech 23 mumifikovaných těl bylo v roce 1952 přibito na prkna a rozstříleno pohraničníky. Údajně došlo i na tanec s mrtvými, neověřené zprávy hovoří o neznámé kožní nemoci a úmrtí jednoho z pohraničníků. Dnes je krypta prázdná a když je zde otevřeno, je možné po příkrých točitých schodech do ní nakouknout. Další zastávkou s plno turisty je jezero Laka, zde se moc nezdržujeme a po zdolání Zlatého kopečku 1226 m n.m. a průjezdu Horních a Dolních Ždánidel zakotvíme v Prášilech v hostinci u Michala. A máme tady finále. Výjezd na Poledník, tedy posledních dnešních 8 km si užíváme, od poloviny každý svým vlastním tempem, abychom jsme si pak společně s jasně pomalejším Drusoněm otevřeli vrcholové plechovky. Pro tentokrát v mracích schovaném západu slunce uleháme, abychom byli probuzeni dvěma postpubertálními páry, kterým hra alá Partička tvorba vět a příběhu „Farmář a jeho zvířátka“ po jednotlivých slovech vydržela do časného rána. A my jim to ranním vstáváním oplatili tak, že jsme byli jako pěny ;-)A pokud jste už nyní celý nedočkaví, jak jsme dojeli do cíle, třetí a poslední díl si přečtěte zde.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor “uložit jako” a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 286 ks fotografií můžete shlédnout na rajce.net

Šumavský Cape Epic – den první

2020-08-29 14:39:08

Cape Epic je etapový závod dvojic na horských kolech, pořádaný od roku 2004 každoročně v Jihoafrické republice. Nás původně mělo jet více, ale nakonec jsme zbyli jen dva. A Jihoafrická republika nám přišla moc daleko a tak jsme podnikli Cape Epic na Šumavě. Vítěz závodu byl jasný už od startu v Horažďovicích. Jsme s Drusoňem jediná dvojice závodníků, a tak bude stačit přežít a dojet do cíle. Trasa závodu byla zhruba daná a pro první den byl cílem Můstek 1235 m n.m.. Před námi bylo zhruba 65 km a něco málo přes 1800 výškových metrů. Z Horažďovic vyrážíme směr hrad Rabí, kde se zmrzlinou v ruce okukujeme hrad zvenčí, tak jako před léty husita Žižka. Naštěstí nepřicházíme o druhé oko jako on a jedeme dál. Přes krátkou zastávku v Sušici na nás čeká rozhledna Svatobor. Jak to jen napsat slušně? Kdybych to byl býval věděl, nejel bych tam? Dali jsme to, ale bylo to náročný. Tak náročný, že když jsem viděl nahoře jakékoli jídlo, neměl jsem na nic chuť. Oranžáda s vrcholovým pivkem a hlavně „teď to pojede zase chvilku dolů“ nás opět nabudilo a jelo se dál. Přes krásnou tvrz Svojšice přijíždíme k o něco větší památce, hradu Velhartice. Hrad byl založen na přelomu 13. a 14. století pány z Velhartic. Je tvořen gotickým Rajským palácem a obrannou věží Putna. Obě části jsou propojeny unikátním kamenným mostem a je možné si zde zaplatit a projít středověký hradní či renesanční zámecký prohlídkový okruh. My jen okoukneme volně přístupný skanzen lidové architektury před hradem a rychle někam na oběd. Volba padla na hospůdku Na kovárně v obci Velhartice, kde nám krásná a příjemná obsluha podá letní salát s hermelínem a jedno vychlazené ? Koukáme do mapy, čeká nás původně tvrz a nyní renesanční zámek v Nemilkově, budova ve tvaru kříže, která bývala JZD. Nyní je v soukromých rukou, které se i za přispění návštěvníků snaží její neutěšený stav zlepšit. Dále profrčíme Čachrov, kde mají také tvrz, která je však nepřístupná. Před námi je nejatraktivnější bod na trase, a to Pohádka. Místo s pohádkovým výhledem a zajímavou historií, o které se nebudu rozepisovat, spíše shlédněte dokument televize Seznam Zmizelá Šumava – Vražedná Pohádka. Tak to je mazec co? Popojedeme na Suché Studánky, kde toho máme už celkem dost. Kousek před Mariánskou kapličkou začíná zlatá hodinka a proto rychle lesem k cíli, kde den zakončujeme ukázkovým západem slunce. Jen co představení skončí, jdeme se ubytovat, uvařit si a … sakra to byl ale parádní den! Pokračování už je na světě a proto klikněte zde.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor “uložit jako” a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 286 ks fotografií můžete shlédnout na rajce.net

Okolo Volar

2020-07-11 12:21:59

Krásný a nenáročný výšlap po okolí Volar zahajujeme na rozcestí Volary – Zlatá stezka, kde se dá i v pohodě zaparkovat naproti zdejším bytovkám. Sotva ujdeme pár metrů, přicházíme k židovskému hřbitovu, kde je pohřbeno 95 žen Volarského pochodu smrti. Transport vyšel koncem ledna 1945 z koncentračního tábora Grünberg. Postupně se dostal do koncentračního tábora ve Svatavě u Sokolova. Odtud byly ženy 20. dubna vyhnány na další pochod, který skončil 4. května ve Volarech. Z 1170 vězeňkyň tento pochod přežilo asi 100. O této smutné události si můžete přečíst více nejen různě po internetu, např. se podívat na krátký dokument od televizeseznam.cz Krvavá léta – Stovky obětí Volarského pochodu smrti na jaře 1945 – Místní Němci museli projít kolem zubožených ostatků židovských vězeňkyň nebo v knize Přes Volary přešla smrt od paní Krejsové, s níž na iDnes vyšel tento rozhovor.My pokračujeme v cestě dál alejí 199 památných stromů a procházíme zdejší křížovou cestu se čtrnácti zastaveními, z nichž 12 je výklenkových kapliček a 2 zastavení. Výklenkové kapličky před pár lety namalovala výtvarnice Mirka Fridrichová Kunešová, která nedávno namalovala i zastavení křížové cesty u nás, ze Stožce/Českých Žlebů ke Stožecké kapli. Od křížové cesty si odskočíme pod vrchol Kamenáče 899 m n. m., kde se nachází nově vybudovaná vyhlídka, odkud je krásný pohled na město Volary a protější kopce jako je Smrčina, Plechý, Trojmezná, Třístoličník a Stožec ;-).Po kochání se opět napojujeme na červenou TZ – Prachatickou Zlatou stezku, obcházíme kopce Ořechovka 919 m n. m. a o metr vyšší kopec Zlatá stezka. Na rozcestí Vysoký les uhýbáme vlevo a namíříme si to přes přírodní památku Vraniště zpět k Volarům. Za pivovarským rybníkem zahneme vpravo k Meindlově pile a po zelené TZ dojdeme okolo pár starých stavení k Volarským menhirům, které zde byly vztyčeny v r. 2007. Pocházejí z předkřesťanské doby a jejich věk je odhadován na několik tisíc let. Původně stály na bezejmenné náhorní plošině v Krušných horách, kde tvořily zbytky rondelu o několika desítkách kamenů. Rondel definitivně zanikl při stavbě silnice procházející jeho středem. O jejich převoz do Volar se zasloužil geolog a chemik Ing. Pavel Polák. Nynější volarský rondel tvoří jedenáct kamenů a je koncipován zčásti jako svatyně a zčásti jako observatoř.Samotné město Volary Vám nabízí mnohé. Můžete nahlédnout do zdejšího kostela sv. Kateřiny a navštívit Volarské muzeum. Určitě bych nejen nakoukl do zdejší vyhlášené restaurace na náměstí, hotelu Bobík, kde vaří Gabretus, jedenáctistupňový světlý ležák plzeňského typu, či do restaurace U Potůčků vařící českou klasiku. Není nad to mít na výlet čerstvé pečivo, které nakoupíte v prodejně za kostelem. A v neposlední řadě zde mají nově zrekonstruovanou plovárnu či parkurové hřiště u školy. Volary určitě stojí za víc, než jimi jen projet!GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor uložit jako a přetáhnout na web mapy.cz).

Přechod hřebene Sněžná

2020-05-10 10:25:08

Ze Stožce popojíždíme vlakem do Pěkné. Z nádraží je to ještě pěkný kousek po staré asfaltce do obce samotné, postupně minete polevu křížek, přejdete dva mosty v havarijním stavu přes Vltavu (lze to i přes zákaz) a hlavní silniční tah od Lipna k Volarům. V obci můžete nahlédnout do kostela sv. Anny a mezitím se rozhodnout kudy se vydáte. Z obce totiž můžete vyjít po žluté turistické značce, která nakukuje do vojenského újezdu Boletice (přístupný jen o víkendu a svátcích) nebo si trochu cestu zkrátit a hned za obci se vydat vlevo neznačenou cestou. Zde musíte projít skrz ohradu, kde na Vás mohou číhat krávy a někdo zkrátka nemá odvahu. Obě tyto cesty se nakonec potkají na rozcestí Pod Korunáčem. My jdeme zkratkou, jelikož krávy nikde nevidíme, tak máme odvahy dost. Trochu nás úsměv přechází po spatření pár úplně čerstvých koblih v trávě, ale krávy nakonec uvidíme dole u silnice, až když ohradník opouštíme.To nejkrásnější začíná již na zmiňovaném rozcestí Pod Korunáčem, kdy začínáme stoupat přes bývalé Jodlovy Chalupy (něm. Jodlhäuser) směrem na Nové Chalupy (něm. Neuhäuser). Podél cesty narazíte na nově zrenovované výklenkové kapličky a křížky a o kousek dále už vidíme pár stavení. U domu s bývalým č.p. 11 chvilku zpovídáme babičku, která zde pleje záhon a ta nám říká: Koupili jsme to tady v 70 letech a dodnes zde nemáme elektřinu. Kromě školy to byla i pošta a tamhletím zvoncem, ukazujíc na zvoničku ve střeše, se vždy oznamovalo, kdy pošta přišla. A v zimě, vše s běžkami, jinak to tady nešlo :-). Rozloučili jsme se a šli dál. V místech, kde vlevo uvidíte vysílač, stávala obec Horní Sněžná (něm. Ober Schneedorf). Vlevo na mezi stojí velký kamenný kříž z roku 1888 a na několika místech jsou zde patrné ruiny statků, zplanělé sady a kamenné tarasy. Roste zde i javor klen, chráněný jako památný strom, pod nímž vyrostla nová/obnovená kaple.Odtud už je to jen kousek do Sněžné a Dolní Sněžné (něm. Unter Schneedorf). Jako je tomu se všemi zaniklými obcemi na Šumavě i zde stávalo desítky stavení a žilo plno lidí, kterým dějiny moc nepřály. Více o historii zdejších obcí si můžete přečíst buď na wikipedii nebo na webu zanikleobce.cz. Málem jsem zapomněl na jeden z pramenů Blanice, u kterého je kamenná výklenková kaplička Panny Marie Matky Boží datované r.1860, kousek před Dolní Sněžnou a zmínit krásné výhledy na protější kopce Knížecí Stolec 1236m n.m., Chlum a Křišťanov.V Dolní Sněžné přecházíme na modrou turistickou značku, míjíme jediný zbylý statek a po chvilce přicházíme ke kostelu sv. Magdalény, který zde stojí osamocen uprostřed zdejší nádherné krajiny. Vznikl přestavbou kaple z 16. stol. a nejhůře mu bylo od 60. let 20. stol., kdy kostel chátral, venkovní i vnitřní vybavení bylo postupně ničeno a rozkrádáno. Obnoven byl v letech 1993-95 za česko-německé spolupráce ve smyslu mezinárodního porozumění. A to už se pomalounku blížíme k cíli naší hřebenovky. Sestupujeme k loukám, kde dříve stávala obec Spálenec. V r. 1930 zde bylo 102 domů s 583 obyvateli. Odsunuto bylo celkem 385 osob německé národnosti. Dnes je zde jen několik studní a kaplička pod níž ještě před mostem přes Blanici uhýbáme vpravo a přes louku dojdeme na zdejší železniční zastávku. Zde Vás zcela určitě uvítá povedená partička štěkajících pesanů, naštěstí za plotem, kteří přestanou až se jim schováte v čekárně :-) Po chvilce čekání nastupujeme do vlaku, který nás přes Volary, Dobrou a Černý Kříž doveze zpět do Stožce. Ideálním obdobím je jaro a podzim, ale i v letní sezóně je na tomto hřebenu klid.Zajímavost závěrem: Do Horní Sněžné umístil spisovatel Eduard Bass rodiště hlavních postav svého románu Cirkus Humberto, otce a syna Antonína a Václava Karase. V televizním seriálu Cirkus Humberto představuje Horní Sněžnou část skanzenu Veselý Kopec u Hlinska.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor “uložit jako” a přetáhnout na web mapy.cz).

Po Medvědí stezce z Ovesné až do Stožce

2020-04-25 21:43:15

Vyrážíme ze Stožce vlakem a postupně projíždíme Černým Křížem, Pěknou až do Ovesné, zhruba 20 minut jízdy směrem na České Budějovice. Medvědí stezka začíná kousek od zastávky a po pár metrech po asfaltce uhýbáme vlevo do lesa. Druhá nejstarší značená turistická trasa u nás a první v jižních Čechách se nenechává zahanbit a trochu nás zahřívá hned na začátku. A jelikož nás skoro nahoře první skalní uskupení zvané Dračí tlama nesežralo, můžeme si u Perníkové skály oddechnout. Odtud už stoupáme pozvolněji okolo Soutěsky lapků, Gotického portálu, o něco dále Poustevny, Hřibu a Kaple. Pozor si dáváme abychom jsme neminuli Viklan, který není přímo na stezce, ale tak 20 m od ní, schován hezky za bukem v zatáčce. Přecupitáme povalový chodník přes prameniště, za kterým na nás vykoukne Kamenná kráska, Pýchavka obrovská, Hlava telete a Obří kostky. Za nimi přicházíme na nejvyšší bod celé trasy, a to Perník 1049 m n.m., ze kterého sbíháme k Jelenímu jezírku. To bylo vybudováno už v roce 1835 jako splavňovací nádrž pro nadlepšení průtoku ve Schwarzenberském plavebním kanálu pro snadnější plavení dřeva. Zde odpočíváme a užíváme si pohled na zrcadlící se mraky na klidné hladině a u výpusti na pářící se ropuchy, zkrátka přírody kolem :-) Věděli jste třeba, že samečků je až 4x až 6x více než samiček, že samičku hezky pevně obejme už někde na cestě k nádrži, do které se každý rok vrací a hezky se nechává donést až do cíle a někdy těch frajerů samička nese i několik! Neuvěřitelné, jak to ta příroda zařídila.&amp;amp;amp;nbsp;Od jezírka je to coby kamenem dohodil na Jelení vrchy. Zde je možnost se občerstvit a třeba ochutnat pivo Hubertus ze sázavského Kácova. Nad místním parkovištěm se nachází Dolní portál tunelu Schwarzenberského plavebního kanálu a pokud půjdete přímo nad ním minete dvě ventilační šachty cestou k Hornímu portálu. Pokračujeme po žluté turistické značce k Medvědímu kameni (Bärenstein), připomínce zastřelení posledního medvěda na Šumavě. Přesněji medvědice od nedaleké Želnavy, která dodnes straší malé děti v loveckém zámečku Ohrada u Hluboké n. Vltavou. A jdeme do finále, buď stále po žluté okolo Rudolfova kamene a pak po asfaltce okolo Lesního potoka na vlak do Černého Kříže a odtud jednu zastávku do Stožce. A nebo, většinou nám cesta tzv. na pohodu zabere 5 hodin a zrovna vlak nenavazuje, buď musíme jít rychleji, a nebo čekat 2 hodiny než nám to pojede. Tak zkrátka jdeme až do Stožce, ono to není o moc delší, a navíc cestou potkáte další dva krásné kameny s názvem cesty Tovární a Rohanova. V cíli 15 km trasy je možné se opět občerstvit. Užijte si to minimálně tak jako vždy my!První část trasy není vhodná pro kolo ani dětský kočárek a občas je trasa uzavřena z důvodu polomů, proto při plánování koukněte nejen na to jak Vám navazuje vlak, ale i na stránky NP Šumava.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor uložit jako a přetáhnout na web mapy.cz).

Pohodový šůšn na Březník

2020-02-23 09:05:29

Vyjíždíme ze Stožce brzy ráno, abychom dorazili na Modravu včas a byli mezi prvními ve stopě. Cesta trvala necelých 45 minut. Na parkovišti je jen pár aut, automat po nás chce 130 korun na celý den a naštěstí umí baštit i bankovky. Rychle se přezouváme, bereme běžky a hůlky do rukou a vyrážíme směr nástup do stopy. U cedule s vyjmenovanými zákazy, jako jsou nechoďte ve stopě, nebruslete a své čtyřnohé mazlíčky nechte také doma nastupujeme do stopy, nestopy. První 2km jsou neudržované a změní se to až u rozcestí Modravský potok – most, odkdy už je stopa manšestrová. Užíváme si stopu bez lidí, občas se zastavíme a kocháme tou zimní krásou, které nám ta letošní zima moc nedopřává. Novou březnickou cestou tzn. po Šumavské magistrále nám to za doprovodu vykukujícího sluníčka ubíhá jedna báseň a za chvilku jsme na dalším rozcestí, Na Ztraceném. Odtud pokračujeme stále podél Modravského potoka, úbočím Malé Mokrůvky až do cíle. Pod dřevěnou lávkou přejíždíme Luzenský potok, do něhož se kousek za lávkou vlévá Březnický potok a od jejichž soutoku už potok nazýváme Modravským. Pamatuji si zimu(y), kdy stopa vedla až nahoru k myslivně a byla zde otevřena občerstvovna. Dnes tomu tak není (jen v létě), ale nikterak nám to nevadí a usedáme do dřevěného přístřešku, otevíráme termosku s Jägertee a kocháme se jedním z nejkrásnějších pohledů co na Šumavě máme, a to Luzemským údolím směrem ke stejnojmennému kopci. Nyní zimním hávem zakryté údolí se nachází v 1. zóně NP, vyskytují se zde unikátní rašeliniště a podmáčené smrčiny s výskytem vzácných a ohrožených druhů a proto je do něho přístup zakázán. No nic přijíždí další běžkaři a tak nastal čas k návratu. Cestou dolů v podstatě stačí už jen píchat a zdravit davy jak slušně vychovaných a na pozdrav odpovídajících, tak i těch nevychovaných, kteří nejenom, že ani nezabučí, ale i porušují vyjmenovaná pravidla. Na Modravě se odměňujeme borůvkovými lívanci a pivečkem z místního pivovaru. Po krátké procházce přicházíme na zcela plné parkoviště, čímž uděláme dalším běžkařům radost, jelikož jim uvolníme místo a ještě jim dáváme parkovací lístek. Díky Modravo, užili jsme si u Tebe krásného zimního dne a zase někdy na viděnou.Březníku se vyhněte o víkendu, kdy se běží Šumavský maraton (vždy zhruba polovina února) a doporučujeme přijet brzy ráno nebo naopak později odpoledne.A možná se ptáte, co je to ten šůšn...tak to je malá norská vesnička Sjosjon v závěru laufařské trati Birkebeinerrennet na 66 kilometrů o které se zmiňuje náš nejlepší běžkařský maratone Stanislav Řezáč v legendárním rozhovoru zde. GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor "uložit jako" a přetáhnout na web mapy.cz).

Nejkratší cestou na Boubín

2020-01-08 20:06:12

Do výchozího místa, Kubovy Huti, se přiblížíme autem, ale lze to pojmout i romantičtěji a to vlakem. Právě z místního vlakového nádraží vede k vrcholu modrá turistická značka. Na rozcestí Pod Básumskou loukou na Vás po levé straně vykoukne jeden z řopíků a než dojdete na další rozcestí Básumské louky, tak kousek od cesty po pravé straně se schovávají další dva. Od tohoto rozcestí se povrch cesty zpříjemní v širokou a štěrkovou. V zimě povrch ale řešit nemusíte, jelikož bude pod sněhem celá trasa a protože tudy i v zimě na Boubín chodí davy, tak bude velmi pravděpodobně i ušlapána. Rozcestí s výhledem Pod srní hlavou Vám cestu překlopí do druhé poloviny a půjdeme stále za nosem až dokud nenarazíme na dřevěné schody popravu a rozcestník Boubínská severní cesta - rozc., spojnici všech barev turistických tras. Poté pokračujeme po dřevěném povalovém chodníku v podstatě až k rozhledně. Hurá jsme nahoře, na hoře Boubín (1362m n.m.), za námi jsme nechali 4,5 km s 370 výškovými metry a pokud se budeme vracet stejnou cestou dolů, půjdeme už jen z kopce. Ale než se vydáme na cestu zpět, tak si dovolím napsat něco málo k rozhledně samotné.Dřevěná, 21m vysoká rozhledna se nachází v unikátním ekosystému Boubínského pralesa. Už od r. 1878 až do 70. let 20. století zde stával dřevěný triangulační bod s vyhlídkovou plošinou, ze kterého bylo možné pozorovat prakticky celou Šumavu, za dobré viditelnosti v dáli i vrcholky Alp. Ta současná, byla oficiálně zpřístupněna 3. června 2005. Její výstavba byla doprovázena problémy s ochránci přírody a stavební firma byla nucena materiál na stavbu na vrchol Boubína přepravovat pomocí koní, ručně či pomocí lanovky. Ale nakonec se zadařilo a rozhledna se těší velkému zájmu turistů nejen proto, že vstupné se zde neplatí. Na druhé straně hranice, poblíž obce Haidmühle stojí na kopci Haidel (1166m n.m.) stejná dřevěná sestřička, na kterou jsme jednou v létě vyrazili na kolech, o tom si můžete přečíst zde.Občerstvení sebou, cestou není nic, kde by se dalo něco koupit.Trasa je sjízdná i pro kočárky s terénními kolečky, které však budete v místě povalového chodníku muset poponést. Pokud půjdete v zimě, vezměte dětem boby či sáňky, určitě se rády cestou zpět svezou.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

Stezka v korunách stromů v Neuschönau

2019-12-26 19:19:36

Pojďte se s námi projít po stezce, která vede mezi korunami stromů ve výšce od 8 až 25 metrů nad zemí a pokochat se jedinečnou perspektivou. Od nás sem dojedete přes hraniční přechod Strážný, kde kousek za hranicemi zahnete na Mauth, zde u lékárny Lusen zahnete z hlavní vlevo a poté už jen za nosem, dokud Vás nezastaví z obou stran velké parkoviště a lávka nad silnicí. Zde zaparkujete a vyběhnete po schodech či se vyvezete výtahem ke vstupu. Veškerý přístup, stezka i vyhlídková věž jsou bezbariérové. Stezka je s maximálním stoupáním 6 % sjízdná i pro vozíčkáře nebo kočárky. Po zakoupení vstupného můžete shlédnout další potomky stezky, které máme i u nás. Jednou je Stezka v korunách stromů v Lipně nad Vltavou, druhá stojí v Jánských lázních v Krkonoších a další v okolních státech. Celkovou délkou 1300 metrů se tato stezka řadí mezi nejdelší stezky v korunách stromů na světě. Cestou narazíte na didaktické a zážitkové zastávky, kde je možné si vyzkoušet své vědomosti a třeba se něco nového dozvědět, proskotačit různé lanové prvky, kymácející se lávky, visuté hrazdy či kladiny. Na konci stezky se nachází 44 metrů vysoká stromová věž ve tvaru vejce uvnitř níž jsou tři vzrostlé stromy. Z vrcholové plošiny spatříte místní velikány jako je Luzný a Velký Roklan, v době naší návštěvy krásně pocukrovaných. Za dobré viditelnosti na druhé straně lze spatřit 200km vzdálené vrcholky Alp. U východu ze stezky se nachází lesní restaurace Waldwirtschaft s velkou zahrádkou a zábavným hřištěm pro děti a kavárna Café Eisenmann, kde si můžete odpočinout a posilnit se. Kromě toho můžete navštívit dům Hanse Eisenmanna, kde se obvykle konají výstavy spojené s tématikou Bavorského lesa. Stezka je otevřena celoročně, ale občas zavřeno také mají, např. kvůli svátkům, revizím či špatnému počasí. Proto před odjezdem se raději mrkněte na jejich web https://www.baumwipfelpfade.de a vše si ověřte. Na stránkách naleznete zkrátka vše potřebné a hlavně aktuální … vstupné, otvírací dobu, kde a za kolik zaparkovat atd.Pozor: Vašim čtyřnohým mazlíčkům je vstup na stezku zakázán (výjimku dostanou jen asistenční pesani), ale máte možnost je u návštěvnického centra „Hans-Eisenmann-Haus“ na tu chvilku zdarma ponechat v boxu. Kam ale pesani na vodítku mohou, je sousední Tier-Freigelände, tedy na stezku mezi výběhy zvířat ze zdejších hvozdů (až na ptačí voliéry), ale o tom už jsme psali v jednom z dřívějších článků zde.

K Modrému sloupu z Německa

2019-11-18 19:56:21

Máme tady listopad, měsíc kdy na Šumavě nepotkáte nikoho. Mnohé hotely, penziony a restaurace jsou zavřené, jejich majitelé relaxují někde v exotických krajích nebo se připravují na zimní sezónu. Co tady taky jiného dělat než být někde úplně jinde nebo zůstat doma za kamny, když venku je opravdu nevlídné počasí. V jeden takový typický podzimní den se seberu a vyrazím si za v poslední možný letošní den k Modrému sloupu. Pršet a foukat nemá, teplota kousek nad nulou a nahoře to má být už pocukrované. Popojíždím přes Strážný na parkoviště Waldhäuser – Ausblick, odkud se vydávám z kopce po žluté směr Martisklause, malé nádrži, která byla ostatně jako všechny zdejší nádrže postavena s cílem splavňovaní dřeva. Od nádrže začínáme strmě stoupat po černé k Teufelsloch – Ďáblově díře. Což je velké balvanové pole s podzemním potokem Hochauseige, který se o něco níže vlévá právě do zmiňované Martisklause. Pokračujeme ve funění až k povalovému chodníku s vyhlídkou. Z vyhlídky už se dnes moc nerozhlédnete, jak naznačuje informační tabulka, stromy v okolí rostou a rostou a dnes už přes ně nikam nedohlédnete. Povalový chodník vedoucí přes mokřad končí na rozcestí, na kterém si nelze nevšimnout Glasarche - Skleněné archy o které už jsem se dříve rozepsal třeba zde. Pokračujeme cestou Böhmweg směrem k hranici, která nás zhruba po kilometru dovede na rozcestí U Modrému sloupu (1200m n.m.). Proč modrého se možná ptáte, stejně tak jako já. Tak je to proto, že zde stával od r. 1806 sloup v tradiční bavorské bílomodré barvě, díky novému vymezení hranice s námi při vzniku Bavorského království. Dnes zde stojí jen křížek s červeně natřeným a pěkně oprýskaným betonovým podstavcem a pár hraničních ukazatelů. Z naší strany se sem (ne)dostanete, vedla sem jednu chvíli žlutá turistická značka přes úpatí Špičníku (1351m n.m.), ale ta byla zrušena. Navíc z Modravy je to dost daleko a v 15cm sněhu by to bylo dost náročné.Podél hraničních kamenů dojdete pod kopec Luzný (1373m n.m.) s tím, že se nezapomínejte občas otočit či kouknout bokem…vzadu vykukuje Velký Roklan (1453m n.m.), Poledník (1315m n.m.) a také hájenka na Březníku. U historických hraničních kamenů vyběhněte na vrchol Luzného, který pokaždé nabízí jiný, ale vždy pohádkový výhled. Chata Lusenschutzhaus kousek pod vrcholem je zavřená, otevírají zde až po svátcích, letos to bude 26.12.2019 s tím, že se na nás těší, jak mají napsáno na tabuli. Otevírám termosku, rozbaluji Milu a chvilku v tom klidu posedím. Pak už jen v podstatě z kopce kopíruji oranžové značky s rysem. Skoro dole se mi nechtělo jít 2km po asfaltu pokrytém sněhovou břečkou a beru to přes kopec Waldhäuserriegel (1151 m). Na tento kopec, stejně jako k Modrému sloupu a dále podél hranice pod Luzný se může vkročit jen v termínu 15.7.-15.11. Děkujeme za respektování zákazu.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

Falkenstein a okolní schachten

2019-10-24 19:26:39

Pravda, ze Stožce je tento kopec trochu dál, prakticky až na úrovni Železné Rudy, ale jeho zdolání stojí za to, obzvláště nyní na podzim. Cesta trvá okolo hodiny a půl, kdy postupně jedeme německou stranou přes Freyung, Grafenau, Spiegelau, Frauenau, Buchenau a parkujeme na Wanderparkplatz Scheuereck kousek za Spiegelhütte. Dle předpovědi nás čeká krásný slunečný den, a tak můžeme odlehčeni bez pláštěnek vyrazit si ho aktivně užít. Z počátku mírně stoupáme cestou podél kaskádového potoka Großer Höllbach podzimním listím zapadanou cestou s tím, že do zad už se nám začíná opírat předpovídané slunce. Super, tentokrát to meteorologům snad vyjde :-) V třetině výstupu dojdete k perníkové chaloupce Höllbachschwellhütte, která stojí na břehu stejnojmenné nádrže a v minulosti sloužila pro dřevaře, kteří ve zdejších lesích obstarávali dřevo pro sklárny. Stávala zde dříve než nádrž, kterou vystavěli až r. 1840. Od kdy tu stojí samotná chata není známo. Chvilku odpočíváme a doufáme že skupina cca. 20 lidí nejspíše s průvodcem, na kterou jsme zde narazili, se vydá na cestu před námi. Ale není tomu tak, a tak vyrážíme před nimi, mírně ve stresu, že nás budou muset za chvilku všichni předbíhat. Za pár minutek jsme pod zdejším vodopádem Höllbachgspreng, kde skáčeme po kamenech korytem potoka na druhou stranu. A teď to teprve začne. Stoupáme nejstrmější cestou, zdoláváme 254 výškových metrů na 2 km, krása ;-) Na Falkenstein, česky Sokolí kámen jdu potřetí, ale až nyní jsem se dočkal povoleného průchodu touto cestou. Jednou zde totiž hnízdil sokol a podruhé v zimě byla cesta uzavřena z důvodu bezpečnosti. Na samotném vrcholu bylo vše beze změny, kříž se skleněnou koulí v samotném středu od místních sklářů stojí na svém místě a výhledy stále magické. Ale pod vrcholem došlo ke změně, postavili nám zde úplně nový Schutzhaus! Nádherná chata s prosklenou stěnou s výhledem do údolí. Dáváme si vrcholové pivo, nějaké to jídlo a zvedáme kotvy akorát když přichází skupinka s průvodcem. Tak si také vychutnejte pivečko a pěkně se nadlábněte, na nás už čekají schachten, jedna krásnější než druhá. Nejprve přicházíme na Sulzschachten (1230m n.m.), poté nás čeká sešup lesní cestou a dálnice až na rozcestí nad starým známým vodopádem Höllbachgspreng. Zde je možnost se vrátit zpět k autu, ale to by jsme přišli o spoustu té nádhery tady nahoře. Další v pořadí je Albrechtschachten (1120m n.m.), krásná a úzká schachten, jako vždy se stromy, které si toho hodně pamatují. Za dalším rozcestím (opět možnost se vrátit k autu) přecházíme dřevěnou lávku přes Rindelbach a kousek za ní v kopci na nás čeká Rindlschachten (1150m n.m.). Zde jsme jednou s pány kluky přespávali pod širákem o tom si můžete přečíst zde. Chvilku posedíme u cedulky vzpomínající na poslední zdejší pastevce a možná mám nejvyšší čas napsat co vlastně ty schachten jsou. Jsou to horské louky, které sloužily po ilegálním vykácení jako pastviny. Sousedé je mají a starají se o ně jako o kulturní památku. Cestou na poslední schachten na nás dohlíží po levé ruce Polední hora s rozhlednou Poledník, která má s Falkensteinem shodnou nadmořskou výšku a to 1315m. Poledník je vidět jako na dlani i z poslední Jährlingsschachten se skalnatým vrcholem a malým křížkem Scheuereckberg (1193m n.m.). Po slovech tak zase někdy na viděnou už jen docela krušně klesáme k parkovišti. Nedovedu si představit krásněji strávený podzimní den a proto vyrazte také, než zima zaklepe na dveře a vše přikryje bílým hávem.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor uložit jako a přetáhnout na web mapy.cz).Seznam schachten dle wikipedie:Dnes navštívené: Sulzschachten, Albrechtschachten, Rindlschachten a JährlingsschachtenDnes byly hodně blízko: Ruckowitzschachten (na prvním rozcestí pod vrcholem Falkensteinu 2km vlevo) a Schachtenhaus (2,5km z Jährlingsschachten směrem na Gsanget)Zbývající: Lindbergschachten, Kohlschachten, Hochschachten, Almschachten a Verlorenerschachten projdete s námi zde.

Podzimní expedice 2019 – část druhá

2019-10-24 13:36:49

Pokud jste nečetli předchozí díl, naleznete jej zde. Ráno se probouzíme chvilku před východem slunce a tak první co děláme, je přivítání nového dne. Je 7:20 a slunce vychází nad Polední horou, kousek vedle rozhledny Poledník 1315m n.m., nádhera, která se nikdy neokouká. Po tomto představení se vracíme pro spaní, balíme a snídani si vaříme na vyhlídce. Lehce po osmé přichází první turisté, nejvyšší čas vydat se opět na cestu, před námi je zdejší kopec nejvyšší. Na Großer Arber - Velkém Javoru 1456m n.m. jsme z Mittagsplatzl cobydup, nejprve seběhneme rozmáčenou cestou do sedla a poté po pražcových schodech, které v tomto ročním období vedou skrz nádherně zbarvené borůvčí, vystoupáme na vrcholovou plošinu. Zde se nachází několik skalnatých útvarů, na které lze vylézt a rozhlédnout se. My se nejvíce kocháme hřebenem, který jsme ušli včera a pod námi spatříme i místo činu, chatu pod Kleiner Arber - Malým Javorem 1384m n.m.. Projdeme okolo dvou vysílačů, podle kterých je kopec snadno identifikovatelný z okolních kopců a poté už se triumfálně jeden po druhém necháváme zvěčnit u vrcholovému kříže. O něco níže obhlídneme zdejší kapli, která je zasvěcena Panně Marii a uvnitř skrývá na malém oltářním stolku vápencovou sošku Madony. Poté vystoupáme na skalisko Großer Seeriegel nad ní, odkud lze opět zahlédnout částečně Großer Arbersee - Velké Javorské jezero. Od této chvíle budeme už v podstatě jen klesat a na to je potřeba se patřičně posilnit. Usedáme na terasu zdejší Eisensteiner Hütte a objednáváme si. Nojono je tady krásně, ale musíme jít… Okoukneme kabinovou lanovku a poté serpentinově a hlavně nezáživně klesáme a klesáme a klesáme. Dokud se před námi neobjeví krásné Kleiner Arbersee - Malé Javorské jezero, které leží v nadmořské výšce 918 m, má plochu 6,36 ha a maximální hloubku 12 m. Na jezeře plavou rašelinné ostrůvky, které se utrhly od břehu a tím podstatně zvětšily plochu jezera. Zdejší Seehäusel je v obležení tolika lidí, že jsme na další pivko ztratili chuť a tak se jen chvilku sluníme a relaxujeme na břehu jezera. Cestou je ještě vodopád Sollerfall, který určitě stojí za zastavení. Ty nejvíce zapáchající kusy se těsně před cílem naší okružní jízdy koupají v potoce, abychom s nimi přežili cestu zpět k domovům. Expedici vyhodnocujeme tradičně v restauraci Vintíř v Hartmanicích při smažáku a závěrečném pivku. Podle nás se opět zadařilo a nezbývá nám nic jiného, než přežít další zimu a jen co se jaro ozve zase někam společně vyrazit.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 340 ks fotografií můžete shlédnout na rajce.net

Podzimní expedice 2019 – část první

2019-10-21 18:30:12

Dle fotografií na sociálních sítích, kde se to fotografiemi ze Šumavy jenom hemží, nejkrásnější část roku, a tedy barevný podzim, je tady. Nastal nejvyšší čas se zabalit a vyrazit na pravidelnou expedici. Podruhé jedeme v pěti kusech, horko těžko se s bágly nasoukáme do auta a vyrážíme vstříc šumavským hvozdům. V pátek podvečer parkujeme v Lohberghütte a čeká na nás krásných 563 výškových metrů na 4 kilometrech. Celkem nezáživný a s 15kily na zádech náročný výšlap je po hodině a půl za námi. A před námi turistický přístřešek na kopci Waldwiesmarterl. Zde jsme si naplánovali první noc. Překvapivě před chatou je ohniště a tak rozděláváme oheň, sice s námahou, jelikož celý pracovní týden propršel a vše je mokré, ale podařilo se. Převlíkáme se do suchého, vaříme a rozestýláme. Tři z nás se vejdou na lavičky, dva z nás uléhají dál od přístřešku v lese, jelikož zde jako všude řádí myši, a kdo by chtěl, aby mu v noci po obličeji běhaly, mršky malý. Noc byla bezproblémová, docela jsme se i vyspali a ráno opět klasika, uvařit, obléct, zabalit a vyrazit. Po pár metrech cesta vede okolo třech důlních šachet zavřených r. 1958, těžil se zde fluorapatit, což je krásný smaragdově zelený kámen ve tvaru špalíčku. Dnes jsou vchody oploceny a vstup zakázán. První výhledy se nám nabízejí od Schwarzeck-Gipfelkreuz jak směrem k domovu především na Malý a Velký Ostrý, tak k Alpám. Od kříže k samotnému vrcholu Schwarzeck 1238m n.m. je to jen kousek. Pokračujeme dále po hřebenu, kdy klesáme a opět stoupáme a postupně procházíme přes Reischflecksattel, Heugstatt 1262m n.m., Enzian 1285m n.m., Enzianwiese až k chatě Chamer Hütte pod Kleiner Arber - Malým Javorem 1384m n.m.. Zde jsme se zadrhli nepatřičně dlouho, ale mohl za to pomalý výčepní. Odcházíme v podstatě se zavíračkou a se západem slunce klikatě přecházíme na vyhlídku Mittagsplatzl 1340m n.m., ze které se nám naskytl výhled na Großer Arbersee - Velké Javorské jezero a za ním už rozsvícenou Bavorskou a Železnou Rudu. Ustýláme si na přilehlé louce za vypnutým ohradníkem, nevaříme, jen jednomu z nás se nechce spát a tak si vaří čokoládu a prudí ostatní. Ale i on to po čase zabalí a jde spát pod nejkrásnější lampu, zítra bude úplněk, a tak noc není nocí, ale polárním dnem. Pro pokračování klikněte zde pro druhý a poslední díl.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 340 ks fotografií můžete shlédnout na rajce.net

Zřícenina hrádku Kunžvart

2019-09-25 11:30:08

Zřícenina hrádku Kunžvart, jejíž název je odvozen od německého Königswarte čili Královská stráž, se tyčí pod skalním vrcholem hory Strážný nad stejnojmennou obcí v nadmořské výšce 1115m n.m. Vede k němu z obce modrá či žlutá turistická trasa. My se vydáváme po modré pěkně zostra, jelikož zdoláváme místní sjezdovku. Na jejím horním konci se nachází kaple Panny Marie, která byla postavena r.1834. Její zajímavostí je, že má oltář otočený směrem na východ. Kaple je přístupná veřejnosti pouze jednou ročně v rámci mše, která se koná koncem měsíce srpna, po zbytek roku je vnitřek kaple nepřístupný. Ale i tak si zde můžete na lavičce odpočinout a pohlédnout zpět na samotnou obec. Pokračujeme po modré, kterou si zhruba po kilometru dobře hlídejte, jelikož uhýbá a opět začíná prudce stoupat. V momentě, kdy narazíte na žlutou jste skoro na místě, už to máte jen pár metru k cíli. Hrádek sloužil k ochraně pobočky staré obchodní cesty z Vimperka do Pasova. Nejstarší písemná zpráva o hrádku pochází z r. 1359, kdy jeho držení potvrdil král Karel IV. Peškovi z Janovic a synům jeho bratra Herbarta spolu s vimperským panstvím. Všichni další majitelé Vimperka, kteří následovali po Janovských (Kaplířové ze Sulevic od r. 1395, Malovcové z Malovic od r. 1494, Jáchym z Hradce od r. 1553, Rožmberkové 1554–1601, novohradští Kolovratové 1601–1630, Eggenberkové 1630–1719 a naposledy Schwarzenberkové), měli pohodlnější ubytování na vimperském zámku. V r. 1547 se hrádek Kunžvart uvádí jako pustý. Požár, který na hrádku vypukl v r. 1578, jej změnil ve zříceninu. Jádrem hrádku byla hranolová věž vystavěná z pečlivého řádkového zdiva na žulovém skalním výchozu, který ji ze tří stran svými převislými stěnami spolehlivě chránil. Nejlépe dochovanou částí je 15 m vysoká původně třípatrová obytná hranolová věž. Ještě nedávno se dalo jít dovnitř, ale dnes už je zde mříž, která Vám to neumožní, nejspíše z důvodu Vaší bezpečnosti.Výhledy jsou zde zejména na protější Žlíbský vrch, za nímž se schovává Boubín a kopec Chlustov mezi nimiž vykukuje Bobík. Náš okruh dokončujeme po žluté, kde dvakrát přejdeme Kořenský potok, u Orlovky se potkáme s kozami a vítacím psem, holky by si ho hned vzaly sebou :-). Po asfaltce přicházíme k výchozímu bodu, kterým pro nás bylo bezplatné obecní parkoviště pod sjezdovkou. A pokud se chcete za výšlap trochu odměnit a vy určitě budete chtít, zastavte se kousek pod parkovištěm v potravinách a gelaterii Žák po pravé straně. Mají zde nejlepší zmrzlinu na Šumavě, v kraji, v republice, … dokonce nám to stálo za to, napsat o ní na našem blogu samostatný článek zde.Odbočka ke zřícenině samotné (tedy až ta horní) je z důvodu každoročního hnízdění sokola uzavřena od 1.3. do 15.7., děkujeme za její respektování.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

Poledník

2019-09-09 17:05:16

Původně jsem chtěl holky vytáhnout na Boubín, ale díky jejich okamžité reakci „né, tati, né, tam jsme byli loni a ještě si to pamatujeme, dřevěná rozhledna, okolo jezírka“ padlo rozhodnutí popojet o kousek dál a zdolat Polední horu s rozhlednou Poledník, kde ještě nebyly. A i já si našel důvod k další návštěvě. Na Poledníku jsem byl několikrát, v zimě na běžkách, vyjel ho na kole, vyšel pěšky i jsem tady přespával, ale ještě nikdy jsem nebyl nahoře na rozhledně, jelikož vždy když jsem tam byl, bylo zavřeno.Parkujeme v Prášilech před chatou KČT a ještě než se dáme po červené směrem k Prášilskému jezeru jdeme omrknout výběh s bizony. Hlavy měli zabořený v krmelci v podstatě jako vždy. Cestou k nim a od nich procházíte botanickou zahrádkou, tak se můžete pokochat i zdejší květenou. Přecházíme hlavní silnici a začínáme mírně stoupat v podstatě až k jezeru. Prášilské jezero je ledovcového původu, je 30m hluboké a leží na severním úpatí Polední hory v nadmořské výšce 1079m n.m. Kousek pod ním se nachází tzv. Stará jímka - bažinatá kotlina, pozůstatky dnes již zarostlého jezera. Po oddychu scházíme na rozcestí Liščí díry a opět začínáme stoupat po stejnojmenně označené cestě. Nad Poledníkem je úplně černo, ale neprší a tak fotografuji o106, dle krajských papalášů zdejší měsíční krajinu. V tomto se přikláním na stranu NP, jelikož mohu dle vlastních fotek porovnávat a určitě to zde nevypadá jako před léty, kdy zdejší les smetl orkán Kyrill a o dva roky později dílo zkázy dokončil kůrovec. Mezi mrtvými stromy dnes roste spousty mladých stromků, dle studie skoro 4tis. stromků na jednom hektaru. V blízkém okolí rozhledny není I. zóna a tak můžete sejít ze značené cesty a jít se osobně o tomto přesvědčit. Příroda si umí sama pomoci.Po příchodu na Poledník 1315m n.m. si dáváme s vrcholovým pivkem česnečku a klobásy. Poté došlo na návštěvu původem radarová stanice, chránící nás ještě nedávno proti imperialismu, dnes architektonicky zajímavé rozhledny. Ta má 227 schodů a k nadmořské výšce si připočtěte 37 metrů. Schodištěm Vás doprovází zdejší zvířena a ve vyšších patrech expozice. Z horního otevřeného ochozu se Vám naskytne kruhový výhled na šumavské velikány v čele s Velkým Javorem (1456m n. m. ), Malým a Velkým Roklanem (1453 a 1399m n. m.), špičatým vrcholem Luzného (1373m n.m.) nebo Boubínem (1362m n. m.). Často bývají vidět i 180km vzdálené Alpy, ale taky jsem tady byl a neviděl jsem na dlaň vlastní natažené ruky :-).Jo a málem jsem zapomněl. Holky se při výšlapu ptaly proč se Poledník vlastně jmenuje Poledník s tím, že si vzpomněly na pohádku Princ a večernice, kde figurovali Slunečník, Měsíčník a Větrník, ale i já v té chvíli odpověď nevěděl. Takže strýček google našel tuto odpověď: Poledník pojmenovali dřevorubci, kteří tvrdili, že jakmile slunce olízne vrchol, je poledne a tedy čas oběda.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

Návštěva Bayernparku

2019-08-31 18:39:54

Pokud si budete chtít trochu odpočinout od krásné a nespoutané krásy Šumavy a Bavorského lesa a zažít jeden den něco jiného, vyrazte určitě do zdejšího zábavného parku Bayernpark. Nachází se nedaleko za hranicemi, ze Stožce necelé 2 hodinky jízdy. Určitě nebudete litovat a náležitě si jeho návštěvu užijete, tak jako my. Po příjezdu bezproblémově parkujeme a po zhruba čtvrthodině strávené ve frontě na vstupenky se může jít na věc! Vstupné (ze 4 vstupů lze jen někde platit kartou jinak jen hotově a pejsci sem nesmí a to ani na vodítku). Otevírací dobu a počasí (při velmi špatném počasí může být zavřeno, ale hlavně park není otevřen celoročně) si zkontrolujte raději přímo na webu Bayernparku. Následovala návštěva skoro všech atrakcí, kterých zde mají v krásně udržovaném parku přes 80. Podle mě se za ten den návštěvy nedá vše stihnout, zejména když musíte v sezóně před každou atrakcí čekat ve frontě (i klidně 20min.). Ale nenechali jsme se frontami odradit a za pár minut čekání nás vystřelili rychlostí z 0 na 80km/h za 2,3 sekundy a hezky otočili třikrát hlavou dolů na Čarostřelci – Freischütz. Proletěli jsme se na jednom z 12ti orlů atrakce „Duell der Adler“, projeli jsme se na housenkové horské hráze, pěkně smočili na dvou vodních atrakcích a div se nepozvraceli na pirátské houpací lodi, kterou jsme si odhlasovali, jako nejvíce zákeřnou atrakci :-). Dále se projeli po místním jezírku parníkem okolo makety kostela sv. Bartoloměje, jako kdybychom pluli po Königssee. Poté jsme okoukli výběhy zvěře a sjeli si na bobové dráze, která se jako jediná doplácí 1,5 € za jízdu. Nejvíce atrakcí je tu samozřejmě pro děti samotné. Různé dráhy ať už na šlapadlech, zvířátkách či v traktoru. Různé kolotoče, trampolíny, dětská hřiště a především hrad Fellbach, kde můžete dobývat či chránit hrad pomocí děl na molitanové míčky nebo zdolat 14m vysokou horolezeckou stěnu. Po celém parku je mnoho možností, kde se dá v klidu odpočinout, posedět či zbaštit svačinu, kterou si můžete vzít z domova nebo využít menších místních stánků či jídelenNávštěva Bayernparku určitě stojí za to, každý bez rozdílu věku si zde najde to své a zažije zde den plný nevšedních zážitků. My se sem určitě ještě vrátíme, třeba hned na přesrok.Kudy tam: Přes Strážný po B12 směr Freyung, Hutthurm, odtud po PA 93 směr Aicha vorm Wald, po dálnici A3, E56 směr Deggendorf, po A92 směr München k exitu Dingolfing Ost – směr Bayern-Park, Reisbach no a nebo bez dálnic (které jsou v Německu bez poplatku) přímo za nosem dle navigace, kdy dálnici jen podjedete a časově to vyjde zhruba na stejno.

Na Luzný jádrovým územím přes Steinfleckberg

2019-08-13 05:50:02

Na Luzný (1372m n.m.) něm. Lusen už jsme Vás pomocí našich článků několikrát vzali. Pro tentokrát půjdeme zdolat tento pro Šumavu atypický kamenitý vrchol jádrovým územím. Do tohoto území je omezen vstup, můžete tudy jít pouze v období 15.7.-15.11., proto prosím to respektujte. Vycházíme z parkoviště Schwarzbachbrücke, který se nachází pod obcí Finsterau, kousek za parkovištěm u skanzenu Finsterau, které jsme před týdnem navštívili. Nabíráme směr Reschbachklause, kam nás doprovodí za mírného stoupání stejnojmenný potok. Tato nádrž sloužila ke splavování dřeva a ještě než zde byla vybudována bývalo zde rašeliniště. Dnes už nádrž ani kanál k ničemu neslouží a tak si plno odborníků láme hlavu, zda tuto památku nadále udržovat či opět zde vše navrátit přírodě. U nádrže je možnost posedět a občerstvit se z vlastních zdrojů. My jsme zde i jednou přespávali v rámci v jedné z našich expedicí a dodnes jsem nezapomněl na řádění zdejších myší, o tom více v tomto článku :-) Ale nadešel čas se posunout dále. Čeká nás už neznačená cesta tzv. jádrovým územím, podél hranice, takovou náhorní plošinou až do chvíle než začneme klesat. Tam se před námi objeví palouk a na ní krásná lovecká dvoupatrová chata Schwarzbachhause. Zde opět chvilku odpočíváme a užíváme si slunce, kterého je dnes po skromnu. Před námi je stoupání po úpatí kopce Steinfleckberg (1341m n.m.), kde si musíme dát pozor na odbočku vlevo, abychom si mohli během stoupání vychutnávat výhledy na protější kopce jako Černou Horu, Stráž, v dáli Boubín s Bobíkem a obec Finsterau. Pod vrcholem tohoto kopce se nachází krásné kamenné pole u něhož je bouda Steinfleckhütte s možností si posedět a vychutnat si pohled na protější vrchol Luzného. Doposud jsme nikoho nepotkali a tak tomu bude až na rozcestí pod Luzným, kam se dostáváme už za vytrvalého deště po přechodu hřebene Velké Mokrůvky (1370m n.m.). Ani nevíte, jak jsme se těšili až se usušíme a občerstvíme v Lusenschutzhaus. Za hodinku bylo v podstatě po všem, vítr zesílil a stále mírně krůpalo, ale to už jsme si to v pláštěnkách pelášili dolů z kopce zpět k autu.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

Skanzen ve Finsterau

2019-08-01 13:30:24

Pár minut jízdy autem, kousek za CZ/DE hranicemi, se můžete na chvilku projít zaniklou minulostí pod širým nebem a za každého počasí. V nadmořské výšce 935m n. m. pod horou Luzný se zde nachází rozlehlý areál skanzenu Finsterau. Najdete zde mezi remízky a kamennými snosy, tak typickými pro zdejší kraj, na dvacet budov původem z Bavorského lesa. Budovy někde po okolí rozebrali a přemístili sem do skanzenu, kde budovy opět postavili. Úctyhodný výkon, že? Kompletní selské dvorce a stavení, venkovskou kovárnu, zájezdní hostinec, tančírnu či kapličku. Všechny světnice a komůrky jsou plné nábytku a věcí, které tenkrát lidé potřebovali a používali k živobytí. Patra stodol jsou plné sena či slámy, dvorky vydlážděné či zatravněné s kopicí hnoje uprostřed. Na zahrádkách kvetou květiny a roste zelenina. Vše je jako by zde pořád někdo žil, ale na sedláka se selkou či jejich čeledíny zde nenarazíte. U každé z budov je informační tabule, pod textem v němčině naleznete i text v češtině. Děti budou nadšené ze slepic, králíků, hus, ovcí, oslů a krav, které se prohánějí v ohradnících. Mají zde pro děti jak klasické venkovní hřiště, tak i jedno kryté v jedné z budov, které skrývá nejedno dobrodružství.Idylku klidné bavorské vesnice nám trochu narušoval toho dne probíhající bleší trh. Pokud se podíváte na program, je opravdu pestrý a určitě si vyberete akci, která Vám bude ve spojení s návštěvou skanzenu vyhovovat, či Vám obohatí zdejší návštěvu. Program a plánek areálu si můžete stáhnout na webových stránkách skanzenu zde. Občerstvení ve formě kavárny zde mají ve vstupní hale nebo v jednom ze stavení naleznete restauraci.Nedávno jsem si někde na internetu přečetl informaci o tom, že podobný skanzen by měl vyrůst i na české straně, v obci Kvilda, na pozemcích bývalé roty. Skanzen má být zaměřen na ukázku života Keltů na Šumavě.A pokud toho ještě nebudete mít ten den dost, můžete od bran skanzenu vyjet či si vyjít po jedné z mnoha turistických trasách. Doporučuji se např. vydat na vrchol Luzného, k nádrži Reschbachklause, Bučinu nebo Knížecí Pláně.

Zdolání Malé a Velké Kazatelny

2019-07-26 19:28:36

Výchozích bodů, jak se dostat na Velkou a Malou Kazatelnu je hned několik. Nejdelší je trasa z Mauth, kde zaparkujte úplně na konci obce na parkovišti Jägerstrassl, naopak nejkratší variantou je parkoviště Felswandergebiet cca. 1km za Glashütte. My jsme si zvolili zlatou střední cestu, tedy tak akorát necelých 7km. Prosvištíme obcí Mauth a Glashütte, míjíme již zmiňované parkoviště Felswandergebiet, abychom hned v další vesnici Weidhütte zaparkovali u výchozího bodu Sägwasser Säge. Pomalu a nenáročně stoupáme krásnou lesní pěšinou na pár místech vyšperkovanou kamennými schody a za nedlouho nás čekají dvě vyhlídky Ochsenriegel a Lusen-Blick, ze kterých ale nic moc vidět není. Zato si zde užíváme borůvčí a maliní. Odpočinková bouda Schutzhütte – Ochsenriegel je obsazena svačináři a tak pozdravíme a pokračujeme dál. Zanedlouho jsme u skalisek Kleine Kanzel (Malá kazatelna, 1011 m. n. m.). Poté chvilku klesáme, abychom se dostali do sedla a odtud už je to jen kousek než se před Vámi objeví nevysoká skalka Grosse Kanzel (Velká kazatelna, 1002 m. n. m.) s dřevěným křížem, odkud je krásný výhled směrem na sever na kamenité Luzný a na jih na obec Kreuzberg s kostelem a pokud počasí dá, zahlédnete i vzdálenější alpské vrcholky. Zpět se vracíme podél potoka Seebach. Svačinu a pití sebou, cestou není žádná možnost nákupu občerstvení a jelikož tento výlet není nikterak časově náročný, doporučujeme pokračovat do blízkého Grafenau a strávit zde druhou polovinu dne. Mají zde super venkovní plovárnu, bobovou dráhu či dětské hřiště v městském parku.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

Stožecká křížová cesta

2019-07-13 18:49:53

Za pár dní obec Stožec oslaví čtvrt století od první písemné zmínky, a u této příležitosti se chystá velká sláva. Počínaje bohatým kulturním programem 10.8.2019, konče o týden později žehnací modlitbou obnovené křížové cesty s poutní mší svatou pod širým nebem u Stožecké kaple.Obnovená křížová cesta má 14 zastavení a na každém z nich je uveden dárce. Dárci věnovali každý 14tis. korun a jsou z Čech a Německa. Projekt významně podpořila i samotná obec Stožec. Křížová cesta začíná kousek od rozcestí Stožecká luka, vede územím šumavského národního parku (dle mapy.cz od zmiňovaného rozcestí po cestách Povalka a Kočárka) až do Stožeckého pralesa, kde končí u Stožecké kaple. Ke Stožecké kapli vedly původně tři křížové cesty – z Dobré, z Českých Žlebů a samotného Stožce. Pouze jediná z nich se zachovala, byla však odvezena v poválečné době do německého Philippsreutu a umístěna v nově postavené kopii Stožecké kaple. Obrazy pro křížovou cestu namalovala restaurátorka Vladimíra Fridrichová-Kunešová, která má na svědomí mimo jiné i boží muka v Dolních Světlých horách, kde jsme se nadávno potulovali a můžete si o tom přečíst zde. Jednotlivá zastavení křížové cesty namalovala na kovové desky. Každý obraz se přitom skládá až ze sedmi vrstev. To proto, že tato technologie je velice trvanlivá. Při střídání teplot se kov rozpíná, nebo smršťuje a malba ho musí následovat, aby nepopraskala.A co vlastně je myšleno křížovou cestou? Křížová cesta, někdy podle jejího cíle nazývaná Kalvárie, je symbolická cesta sledující události spojené s ukřižováním Ježíše Krista. Zahrnuje dění kolem jeho odsouzení Pilátem Pontským, nesení kříže po Via Dolorosa a ukřižování na hoře Golgota (Kalvárie). Křížová cesta je rozdělena na obvykle čtrnáct zastavení, která odpovídají jednotlivým událostem tradičně spojenými s pašijemi. Na wikipedii si můžete přečíst více, včetně popisu jednotlivých zastavení.Mě už nezbývá nic jiného, než Vás na obě akce pozvat a pokud přijedete později, zde naleznete GPX soubor ke stažení, dle kterého určitě nezabloudíte. (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz)Webové stránky paní Vladimíry Fridrichové-Kunešové naleznete zde.Od rozcestí Pod Stožeckou kaplí lze jít i doleva a zhruba po půl kilometru zahnout vpravo dolů do lesa směrem k lávce a do Stožce se vrátit po asfaltce směrem od Černého Kříže. Děkujeme za novou lávku, tu starou nám vzala velká voda po zimě 2018/19.

Nejlepší zmrzlina, jakou jste kdy jedli?

2019-06-12 18:04:50

Neberte to jako reklamu, ale pokud pojedete přes Strážný, zajeďte na „náměstíčko“, tam jsou potraviny Žák a nejlepší zmrzlina, jakou jste kdy jedli… nandává se špachtlí, je v malebných starobylých nádobách, a chutná tak, že nevěříte svým chuťovým pohárkům.Pan Žák měl totiž dřív továrnu na zmrzlinu. Teď už ji sice nemá, ale vášeň mu zůstala. Má asi nejlepší stroj na zmrzlinu v ČR a jelikož se ho musel naučit obsluhovat a v Čechách a na Moravě to nikdo neuměl, tak jel do Itálie a rovnou k tomu nejlepšímu učiteli :-).O tom, že je zmrzlina vynikající se již dozvěděli i za hranicemi, a tak má pan Žák stálou klientelu. Není výjimkou, že si cyklisti dají zmrzku a vrací se si přidat.Jelikož jsme ze Stožce, tak na ni jezdíme skoro každý týden, a to i v třeskuté zimě. Druhy má pan Žák různé – ovocné sorbety z pravého ovoce - můj favorit maracuja a černý rybíz, čokoládové – hořká, sladká s kousky čokolády, Rafaelo s kousky mandliček, Creme fraiche - něco tak hebkého a lahodného jste nejedli… potom třeba jablkový závin a další a další, chutě se obměňují…Tak šup na zmrzku ;-)

Na Velký Roklan z Oberfrauenau

2019-05-23 18:19:02

Překračujeme hraniční přechod Strážný a hned ve Philippsreutu zahybáme směr Mauth, Spiegelau a Frauenau. Za něco málo přes hodinku jízdy ze Stožce jsme na místě a můžeme začít se zdoláváním druhého nejvyššího kopce na Šumavě a Bavorském lese. Ukazatel nám sděluje, že nám výstup bude trvat 3,5 hodiny, takže na oběd budeme v horské boudě Waldschmidthaus, která je kousek pod vrcholem. Po dvou sezónách, kdy byla i přes letní sezónu zavřená se na nás dle FB pozvánky moc těší :-) První kilometry jdeme lesem, cesta je celkem nezáživná dokud les neustoupí a před Vámi se neobjeví Malý Roklan. Během výstupu na Malý Roklan se nezapomeňte otáčet zpět a podívat se na hřeben za Vámi s Poledníkem, Svarohem, Malým a Velkým Ostrým a trochu bokem s ještě zasněženým vrcholem Velkým a Malým Javorem. Kochání nemá konce, a tak nás předbíhá pár běžců, ale i starší pán v žabkách s drsnosrstou jezevčicí, která při zastavení na pokec a focení ukázkově zavije na páníčka něco ve stylu, nezastavuj, jdeme přeci na rekord. Následuje pokračování po úpatí Malého Roklanu, jehož vrchol lze také od Rachelwiese zdolat, ale ctíme zákaz, že se tam smí pouze v termínu od 15.7. do 15.11., tak někdy příště. Odtud už je to v podstatě po rovince k chatě kousek. Následuje oběd, dnes bude zeleninová polévka s chlebem a jedno lahvové předvrcholové z nedalekého Klingenbrunnu. Čas oběda nám tak trochu zpestřil zásah horské služby, která dorazila k chatě ve dvou terénních autech a osmi lidech pro mladíka, který ležel v chatě na spacáku, jakoby zde spíše nocoval a právě se vzbudil, než aby mu něco bylo. Nevím co se mu stalo, ale vynesli ho na nosítkách a odvezli. Každopádně si můžeme být jistí, že kdyby cokoli, bude o nás dobře postaráno. My po návštěvě vyhlídky na Roklanské jezero a Luzný vybíháme na samotný vrchol Velkého Roklanu (německy Großer Rachel) a jeho výška je 1453m n.m., abychom ho hned zase k chatě seběhli. Co Vám budu povídat, chtěl jsem si vyfotit vrcholový kříž, ale pořád tam stál cumlající se páreček a vůbec to nevypadalo, že by měli v blízké době odejít. Ať si tohle dělají doma a né na vrcholu ;-) No nic, naštěstí ho mám už vycvaknutý několikrát z minula a tak stále s dobrou náladou pokračujeme zpět až na již dříve zmiňované rozcestí Rachelwiese. A odtud začíná to pravé ořechové, sestup jak se na tento kopec patří. Zdoláváme sněhové plotny, rozvodněné potůčky, rozbahněné cesty s morkými a tedy i kluzkými kameny a kořeny. Na jednom místě je zde i řetěz, bez kterého by to nešlo. Opravdu jsme si to užívali zhruba až k rozcestí, kde ze zeleno-žluto-černé scházíme jen na černou. V těchto místech vcházíme do bukového lesa a cesta se opět stává víceméně zdlouhavou a nezáživnou. Náladu nám trochu spraví až cesta okolo Trinkwassertalsperre, tedy nádrže na pitnou vodu, od které je to k autu ještě 15 minutek. Díky delším nudným pasážím na začátku a konci 18km okruhu se mi více líbí cesta z rozcestí Gfäll, přes Velký Roklan, Roklanskou kapličku a Roklanské jezero, o kterých si můžete přečíst zde nebo zde. I když? No každopádně budeme rádi, když nám napíšete Váš názor.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

Ženijní můstek u Dolního Cazova

2019-05-07 19:09:18

Dlouhou dobu se sem nesmělo a ani v době potom o tomto můstku asi věděl málokdo. Jelikož od Stožce je to sem kousek, tak už jsme zde párkrát v minulosti byli, zejména kvůli klidu a focení meandrující Řasnice, ale zase jsme vůbec netušili, co se to zde zachovalo za historickou památku. Dle na internetu dostupných informací zde můstek postavila americká armáda při osvobozování na konci druhé světové války, přesněji k tomu mělo dojít dne 26. dubna 1945. Americká armáda nejprve vyslala na místo pěší jednotky. Potom je vystřídali ženisté, kteří přes Řasnici vybudovali zmíněný můstek, po němž se dostaly na české území spojenecké tanky. Tehdy je cesta přivedla do osady Dolní Cazov, která se nacházela přibližně 300 metrů od hranic. Osadu postihl osud jako jiné příhraniční. Po válce odsud byli odsunuti němečtí obyvatelé, což byla vždy drtivá většina. Konkrétně dle webu zanikleobce.cz zde v r. 1930 žilo 134 lidí v 25 domech. V jednom z domů Marchhäuseru (hraniční domky) na německé straně byla zřízena vysílačka americké špionážní služby, kterou využívali převaděči k tomu, aby dostávali lidi z tehdejšího Československa na Západ. Mezi nimiž byli nejnámější bratři Hasilové. Jedno z nich, Bohumila, zde 13. září 1950 smrtelně zranili pohraničníci, když se svým bratrem Josefem Hasilem, přezdívaným Král Šumavy podnikli jeden z výpadů. Kousek od ženijního můstku můžete navštívit jeho pomník i s naučnou cedulí o dalších zdejších převaděčích, o tom už jsme psali více zde. V 50. letech Dolní Cazov vojáci vyhazují do vzduchu, protože ležel v přísně střežené zóně pohraničního pásma a dnes osadu připomíná pouze typická informační cedule o zaniklé šumavské obci a dřevěný kříž na místě, kde stávala polodřevěná kaple Nanebevzetí Panny Marie.Kluci z bývalé roty Cazov, která mimochodem byla zrušena pár dnů po incidentu s Hasilem, na diskusi webu vojensko.cz rozporují jeho původ, ale nápis US Army je prý dodnes čitelný a navzdory zdejším drsnějším klimatickým podmínkám mostek vypadá dost zachovale, na to že zde leží přes sedmdesát let. Donedávna nebyl ani nikterak značen v turistických mapách, ale nedávno došlo k zanesení do map aplikace mapy.cz, které si při toulkách nemůžu vynachválit. Takže popisovat cestu kudy sem bude zbytečné, zkrátka jen vyhledejte „Ženijní můstek“ a sami se rozhodněte kudy k němu půjdete. V těsné blízkosti ženijního mostku, po proudu říčky Řasnice můžete naleznout další zdejší památku, a to zbytky patrně nejstarší přehrady v Čechách, která byla vybudována už ve 14. století. Hráz byla dlouhá přes 500 metrů, v patě měla šířku až 51 metrů, v koruně hráze 15 metrů a dosahovala výšky 15 metrů. Roku 1587 však byla její hráz prolomena a přehrada již nebyla nikdy obnovena.Tak co říkáte na krásný půldenní výlet, při kterém skouknete ženijní můstek US Army, pomník převaděče Hasila, dodnes viditelnou hráz nejstarší přehrady v Čechách a to za doprovodu klidu a krásy zdejší přírody.

Jarní expedice 2019 – díl třetí a poslední

2019-04-27 19:04:24

Pokud jste nečetli předchozí díly, naleznete je zde: první a druhý díl. Neděli začneme trochou té historie spjatou se zdejším okolím říčky Křemelné, která meandruje kousek pod obnovenou kapličkou, která jako jediná zde dnes stojí na místě, kde dříve stával kostel Nejsvětější Trojice. První zmínka o obci je už z r. 1613, kdy zde bývala svobodná královácká rychta. V r. 1929 byla v obci pošta, četnická stanice, Reifeissenka, 4 mlýny, 2 pily, 2 vodní elektrárny, výrobna kartáčů, dřevovýroba. Na konci války obec měla 1100 obyvatel. Klín do tohoto všeho tady udělala až II. světová válka a to co nastalo po ní, odsun zdejších obyvatel a r. 1957 zřízení vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda, které si ze zdejších domů udělalo pro tanky cvičné cíle. Dodnes můžete na Hadím vrchu nalézt bývalou vojenskou pozorovatelnu. Kousek od kapličky se nachází ještě Kříž smíření a pomník padlým americkým vojákům 90. pěší divize. Odehrál se zde totiž jeden z posledních bojů na konci II. světové války.Zde 4. května Hitlerjugend přepadli četu jízdního průzkumu a ukořistili Američanům dva kolové obrněnce M8 a čtyři jeepy. Brzy ráno 5. května vyrazili za hustého deště vojáci 90. pěší na průzkum směrem do vnitrozemí, zajistit hlavní přístupové cesty a prohledat tamní samoty a německé vesnice. Právě ve Zhůří, postavili mladí Němci na náves jako návnadu kořist z předchozího dne. Američtí vojáci postupující od Starého Brunstu mysleli, že jsou v poloprázdném Zhůří ověšeném bílými prapory jejich kolegové z průzkumné kavalerie a vyrazili bez obav vpřed. Překvapila je však střelba z jejich vlastních zbraní a deset Američanů tu na samém konci války padlo. Roztrpčení pěšáci, vědomi si léčky, do které padli, ani nepožádali o dělostřeleckou podporu a v krátké době zahájili protiútok. Došlo k tvrdému boji muže proti muži, bojovalo se téměř o každý dům, sedm stavení zcela vyhořelo a o střechu přišel i kostel Nejsvětější Trojice. O tomto všem vypráví i p. Kintzl v seriálu Zmizelá Šumava - Deset mrtvých Američanů a Vojákem dvou armád.Noc byla krušná, zima jako v morně, zkrátka ten zimní spacák byl o tolik těžší, že jsme ho radši nechali doma. No ale přežili jsme a už před sedmou vyskákali ze žďáráků a začali se zahřívat balením. Rozhodujeme se, že posnídáme později a vyrážíme stoupat směrem k Hadímu vrchu 1021m n.m.. Zatímco včera nás doprovázelo slunce, dnes ráno je zataženo a mlha. Loučíme se se Zhůřím, abychom prošli přírodní rezervací Kepelské mokřady, kde zabloudíme v hustém lese s ještě metrem sněhu. Po vymotání se z lesa a snídani míjíme obec Keply a zamíříme směrem na Kochánov okolo úmrlčích prken z let 1936 a 39 na Radkovskou vyhlídku. Odtud se nám naskytl nádherný výhled do Pekelského údolí s dalším super příběhem ze seriálu Zmizelá Šumava - Messerschmitt v Pekle. Po kochačce už nám do cíle zbývalo zdolat jen Vysoký hřbet 1078m n.m. a mohli jsme se pomalu začít se Šumavou na Rovině loučit.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 240 ks fotografií můžete shlédnout na rajce.net

Jarní expedice 2019 – díl druhý

2019-04-16 21:28:38

Po klidné, ale chladné noci si vaříme čaj a snídáme z vlastních zásob. Za chvilku se nám začne za lesem klubat slunce a tak beru mobil a jdu opět směrem k Pustině fotit. Pár fotek zalitých sluncem naleznete v galerii u prvního článku zde. Poté balíme a opouštíme naše první nocoviště a vycházíme vstříc tomu druhému, na Kepelském Zhůří. Kousek od Pustiny se nachází Vintířova skála, která má své jméno po sv. Vintíři, který v letech 1040–1045 zde žil v poustevně pod skalou. Ve skále jsou vytesané žulové schody a na vrcholu je skalní vyhlídka s křížem. Pod vrcholem, který je na mapách označován jako Březník 1006 m n.m., na místě poustevny stojí Vintířova kaplička. Původně dřevěná, v 50. letech zničená a r. 1992 obnovená. Pokračujeme cestou, necestou, lehce zabloudíme, ale po chvilce se ocitáme u jednoho ze dvou křížků na žluté vedoucí ke Křemelné. Uhýbáme na Žákovu cestu a chvilku jdeme po proudu Křemelné, abychom ji u bývalé obce Frauenthal přebrodili. Což byl v celku mazec, voda ledová, silně proudící, nebýt klacků jako opor skončili jsme se vším na zádech ve vodě, takhle nám jen symbolicky olízla trenky :-) Bohužel jsme to zde více neprošli a až doma zjistili, že zde je bunkr, předválečná limnigrafická stanice (místo s přístrojem k měření a registraci výšky hladiny vodního toku), základy domů, zejména vyhlášené brusírny a leštírny, a i kniha bývalé obce. Tak alespoň máme, co příště objevovat a pro tentokrát jsme uháněli přes bývalý Gruberg do Prášil na oběd a na jedno polední k Michalovi. Po zhruba hodince nadešel čas se zvednout a jít dál. Po zelené směr Formberg, kde se vyhneme bývalým Vysokým Lávkám a jdeme cestou pod dráty směrem k bývalé obci Stará Hůrka něm. Alt Hurkenthal až na Hůrku, kde jsou dnes základy bývalého kostela sv. Vincence z roku 1789 a hrobka rodu Abelů a Hafenbradlů. Pro více informací z tohoto místa doporučuji shlédnout dva díly ze seriálu Zmizelá Šumava, a to Tanec s mrtvolami a Šňupeček a pivíčko nebo film Divá Bára, kde není k vidění jen kostel, ale i hřbitov, několik záběrů z návsi a nakonec i jezero Laka. My pokračovali okolo třistaletého torza Novohůrecké jedle na Novou Hůrku, kde jsme se zastavili na jedno v penzionu Pod Hůreckým vrchem. Čeká nás zlatý hřeb dne, musíme chvilku po asfaltce abychom po kilometru uhnuli na modrou. Prošli okolo bývalé zhůřské brusírny skla, kterou dnes v terénu připomínají jen bývalé kanály a náhon. Na kopci je ukrytý po pravé straně křížek mezi malými stromky a od něj pohled na hraniční hřeben v čele s Poledníkem. Ještě chvilku lesem a ocitáme se na Zhůří nebo také Zhůří na Javorné něm. Haidl am Ahornberg, či poslední dobou Kepelském Zhůří, k rozlišení od Zhůří u Horské Kvildy. Ale jelikož už tento článek dle odborníků na blogování překročil optimální délku, o Zhůří a zbytku třetího dne si něco více napíšeme v posledním díle naší Jarní expedice 2019, už za pár dní.Doporučuji shlédnout další dva díly ze seriálu Zmizelá Šumava, které jsme cestou mimuli a vyprávění p. Kinzla - Střelnice u Prášil a Masakr na Grubergu.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 240 ks fotografií můžete shlédnout na rajce.net

Jarní expedice 2019 – díl první

2019-04-14 12:58:15

Zima nám dává jedno z posledních sbohem, a tak nadešel čas se s ní patřičně rozloučit, nejenom proto, že se letos dost povedla. Tentokrát namísto zdlouhavého cestování s kombinací vlaků a autobusů a nejméně pěti přestupů jsme zvolili rychlejší variantu, a to auto, i když i zde nás čekala stavební uzávěra a tedy i objížďka. Za zhruba dvě hodinky parkujeme u chaty Rovina, která se nachází na hlavni silnici mezi Hartmanicemi a Prášily, a jdeme víkend řádně zahájit. Chata Rovina v nadmořské výšce 924 metrů je také známá jako „Hotel Seno“. V r. 1869 tu žilo v 9 domech 67 obyvatel, po druhé světové válce zdejší osada zanikla a zůstal zde jen hostinec, který za komunistů skončil jako velký seník. Využívali ho k odpočinku vojáci, kteří se vraceli z Hartmanic do kasáren na Nové Hůrce. Dnešní jméno Rovina (něm. Ebene) získala osada kdysi díky tomu, že pěší a povozy se po únavném výstupu ocitli na asi padesátimetrové rovince. Točí zde krom plzeňské 12° také 13° Krále Šumavy z pivovaru Strakonice a výborně vaří. Co Vám budu vyprávět, ven se nám moc nechtělo :-) Při odchodu schytáváme hlášky typu „snídaně máme od osmi“ a vyrážíme směrem k bývalé obci Pustina něm. Einöde, kde dnes stojí už jen polorozpadlá knížecí hájovna a dvě bývalá hospodářské stavení. Už je celkem tma, která umocňuje magičnost tohoto místa. Na internetu si můžete přečíst spousty informací o historii tohoto místa. Počínaje záchranou budovy před demolicí na jaře 1964 panem doktorem Kostrouchem, který za pacienty místo v Pragovce jezdíval na koni. Přes strašidelné příběhy s bludičkami, světýlky či tzv. orby nebo flying rods na zde pořízených fotografiích nebo o krocích na půdě s trapným vyvrcholením typu „vyskákali na nás čtyři maskovaní kluci s paintballovými pistolemi“. Spíše, než strašidelně to na mě celé působilo úzkostně a smutně, když ještě nedávno zde byl někdo šťastný, na terase popíjel čaj z cibulového porcelánového setu a někde uvnitř paní domu hrála na klavír. Co lidé dokážou udělat za těch pár let s neobydlenou budovou, je k pláči. Ukrást co jde ukrást, rozbít, co jde rozbít. Dům dnes po restituci vlastní čechoameričanka pí. Eliška Hašková Coolidge, která dostala jméno po své šumavské babičce, u které v nedalekých Kundraticích u Hartmanic trávila každé léto. V roce 1948 odcestoval její otec, Josef Hašek, pracovně do New Yorku a o rok později se osmileté Elišce s jejím tříletým bratrem a maminkou podařilo ze země utéct. Paní Hašková, bohužel jen přihlíží, jak poslední pozůstatek osady Pustina zřejmě nakonec vyplní její název a stane se opravdovou pustinou.Ustýláme si v nedalekém lese, batohy věšíme na strom kvůli myším, které by si jistojistě dělaly zálusk na naše svačiny a do noci klábosíme prohlížejíc si toho večera jasnou oblohu posypanou hvězdami … to ubytovaní na chatě Rovina nemají ;-) a pokračování naleznete na tomto webu už brzy!Doporučuji shlédnout dva díly ze seriálu Zmizelá Šumava a vyprávění p. Kinzla - Hotel Seno a Doktor na koni.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 240 ks fotografií můžete shlédnout na rajce.net

Z Nové Pece přes Plechý,Trojmeznou a Třístoličník do Nového Údolí

2019-02-20 19:39:51

Ze Stožce se necháváme svézt za padíka do Nové Pece místním šinkanzenem od GW Train Regio. Za necelou půlhodinu jsme v Peci a můžeme se vydat vstříc dnešnímu vzrůšu, i když začátek bude tak trochu nuda. Cestu do 2 km vzdáleného Lázu jdeme po asfaltce, zhruba v polovině cesty míjíme kapličku, za kterou na nás vykukuje zasněžený hřeben v čele s nejvyšším šumavským vrcholem na české straně. Z Lázu je to kousek na turistické rozcestí Raškov. Toto rozcestí jste mohli celkem nedávno zahlédnout ve všech zpravodajských relacích díky nálezu nahého těla zavražděného muže bez zubní náhrady. Nakonec až číslo kyčelního implantátu po třech měsících dovedl mord partu k jeho ženě z okresu Straubing-Bogen v Německu. Pokračujeme chvilku podél Schwarzenberského kanálu k aquaduktu, kterým kanál překonává Koňský potok. A právě podél tohoto potoka a jeho nádherných kaskád pokračujeme, už je to jen kousek ke kiosku Říjiště. Pokračujeme nejprve pozvolně k nouzovému nocovišti, později prudčeji přes kamenné moře až k Plešnému jezeru. Plešné jezero je jedno z pěti jezer na české straně Šumavy, leží pod 220 m vysokou skalní stěnou ve svahu hory Plechý v nadmořské výšce 1 089 m. V období pleistocénu ho vyhloubil přes kilometr dlouhý ledovec a navršil tak hráz až 40 metrů vysokou. Jezero má rozlohu 7,5 ha a hloubku 18 m. Kocháme se tou zasněženou nádherou a za zády se nám mezitím prožene zhruba 20 skialpinistů. Závodí prý jen ti, co jsou vpředu, dostávám odpověď od posledního na dotaz, zda tu probíhá nějaký závod :-) V prudších pasážích výšlapu k pomníku Adalberta Stiftera, se divíme, jak tohle mohli na těch skialpech dát, a ještě u toho závodit, když předběhnout někoho zde bylo nemožné. Cesta je vyšlapaná a uježděná, nahoře u památníku jsme za chvilku a totéž platí i pro samotný vrchol Plechý 1378 m n.m., vzdáleného už jen jeden kilometr. Po pár fotografiích s vrcholovým křížem se rozhodujeme dle vzoru ostatních nazout sněžnice, které se zatím jen nesly připnuté na báglu. Ale po pár metrech zjišťujeme, že to jde i bez nich, aniž by jsme se bořili do 180cm sněhové peřiny. Míjíme Trojmezí, Trojmeznou a přicházíme na Třístoličník, aby konečně došlo na to jedno vrcholové a pozdní oběd. Před sebou máme už jen sešup českou stranou (zde by se návleky šikly) okolo Rosenauerovo pomníku do Nového Údolí. Poslední kilometr běžíme, abychom stihli vlak zpět do Stožce. To byla ale krásná zimní hřebenovka za slunečného počasí, viď Alberte? Sněžnice nebyly potřeba, ale i tak bych si je být Vámi vzal, člověk nikdy neví, k nim hůlky a určitě nezapomeňte sluneční brýle a opalovací krém.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

Na běžkách z Finsterau na Bučinu

2019-02-13 20:54:24

Opět jsem holky vyhodil pod sjezdovkou v Mitterdorfu (osvědčená metoda viz. článek Na lyže do Mitterdorfu a na běžky do Finsterau, tentokrát všechny a dál osamocen pokračoval do nedalekého Finsterau. Hodlám si opět na dvě a půl hodinky užívat luxusně upravených stop. Pro tentokrát nejen okolo stadionu Ski & Sportzentrum Finsterau. Mám v plánu dojet na Bučinu a zpět a pak se uvidí podle času. Parkuji na parkplatz Wistlberg u zdejšího kempu, do parkovacího automatu vhazuji 3€, nazouvám běžky a vyrážím. Po kilometru a půl z dálnice přímo na Bučinu uhýbám vlevo a beru to obloukem, okolo Teufelsklause.Po dvou kilometrech jsem na hranicích a po pár metrech do mírného kopečku přede mnou stojí hotel Alpská vyhlídka, rekonstruovaný hotel Pešlova chata. V těsné blízkosti hotelu se nachází památník železné opony, asi stometrový úsek s ostnatým drátem a hláskou. Dříve zde stávalo 30 domů v nichž žilo 466 obyvatel. Po válce místní vysídlili a v r. 1956 byla Bučina zcela zničena. Odnesla to i místní kaple sv. Michala vystavěná r. 1891. V r. 1992 byla znovu postavena potomky zakladatele Kilianem, Gottfriedem a Michaelem Fastnerovými. Tak to bychom jsme měli trochu té historie a hurá zpět do stopy. Sjíždím zpět k hraničnímu přechodu a po mírném stoupání po úpatí kopce Sedmiskalí (něm. Siebensteinkopf) mě čeká pohodový sjezd skoro až do Finsterau. Kontroluji čas, kterého je dostatek, a tak se rozhoduji k objetí Finsterau Loipe (modrá 7 km) a společně s již projetou částí Buchwald Loipe (označená jako černá, ale neřekl bych) mi to celkem dalo 15,5 km za ty dvě a půl hodinky s tím, že jsem se dost kochal a fotil. Zdejší různorodé běžkařské trasy jak pro klasiku, tak i pro bruslení, díky nadmořské výšce, a tedy i dostatku sněhu a scénické kráse si určitě zaslouží Vaši návštěvu. Pokud ještě budete mít štěstí na slunečné počasí tak to opravdu zde nemá chybu. Skol!Aktuální info o stopě ve Finsterau a Mauth naleznete v němčině zde (zelená je aktuálně projetí stopa, žlutá den, dva, červená už je o něco dýl).GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

Na lyže do Mitterdorfu a na běžky do Finsterau

2019-01-22 20:51:47

Dnes se rozdělíme na dvě party. Jedna bude lyžovat v Mitterfirmiansreutu a druhá parta popojede za běžkami do nedalekého Finsterau. Ze Stožce je to, co byste kamenem dohodili. Pokud budeme chtít být co se týče vzdálenosti a času přesnější, je to 20 km a tedy 20 min., respektive 30 km a 35 min. cesty autem. Vítejte u sousedů, konkrétně ve skiareálu Mitterdorf a ve Ski & Sportzentrum Finsterau.Na kopci Almberg (1139 m n.m.) naleznete 8 km sjezdovek (1 černá, 2 červené a 2 modré), sjezdovky jsou uměle zasněžovány a dopřát si můžete i večerní lyžování. Samozřejmostí jsou atrakce pro malé lyžaře, ke kterým patří tři zastřešené přepravní koberce, lyžařský kolotoč, ohřívárna, herna a odpočívárna s WC. Své ratolesti zde můžete dát i do lyžařské školičky s českými instruktory a nebo Vám je jen pohlídají. Pokud nemáte vlastní výbavu, naleznete zde i půjčovnu. Užít si můžete sáňkařskou dráhu, a i běžky, kde upravují okruh okolo vedlejšího kopce Alzenberg (1100 m n.m.). Parkoviště je zdarma, centrální pokladnu hledejte nad druhým parkovištěm. Pokud máte smlouvu na elektřinu či plyn u E.ON, letos Vám tato společnost nabízí 1+1 tříhodinový skipas zdarma. Více informací naleznete zde: Domacnosti->vernostni-program->zahranicni-partneri->skiareal-mitterdorf.Tak to bychom měli lyžaře a teď se pojeďme podívat do Finsterau, kam dojedete z Mitterdorfu za čtvrthodinku a když budeme počítat i čtvrthodinku na cestu zpět, máme dvě a půl hodinky na běžky. Zde v nadmořské výšce 1100 m n.m. naleznete krom stopy pro klasiku i dostatečně široký manchestrový pás pro bruslení o různých délkách a obtížnostech. Místní sportovní klub SV Finsterau zde udržuje závodní okruhy, jak pro obě techniky běhu na lyžích, tak pro ještě nedávno marginální sport jakým je dnes hodně populární biatlon, pro který zde najdete dvě střelnice. Pořádají zde i závody, jelikož areál je pro ně schválen samotnou mezinárodní lyžařskou federací – FIS. Ale když jsme zde byli my, nikoho jsme s flintou na zádech nezahlédli. Sotva nás zde běhalo dvě desítky a parádně jsme potrénovali jak stromečky, tak sjezdy. Příště si to ze stadiónu namíříme směr Bučina a možná to dáme až na Knížecí Pláně nebo Kvildu. Podobně si to můžete namířit podél Reschbachu k Dreikönigsloipe, které jsme brázdili na běžkách loni, o tom si přečtěte Dreikönigsloipe - po roce opět na běžkách. Za parkování zde nezapomeňte zaplatit pár euro, obdobně jako ve Stožci Vás zde 3-4 hodinky vyjdou v přepočtu na to stovečku. Skol!Vše podstatné o skiareálu Mitterdorf naleznete v češtině zde.Aktuální info o stopě ve Finsterau a Mauth naleznete zde.

Silvestrovský výstup na Luzný

2018-12-31 20:50:41

Luzný (něm. Lusen, 1373 m n.m.) je náš nejoblíbenější kopec a nahoře už jsme párkrát byli, ale ještě nikdy to nebylo na Silvestra! A jelikož ve Stožci na nás ráno ve zdejší sámošce zůstaly jen dva rohlíky nebylo co řešit. Hodlali jsme zabít dvě mouchy jednou ranou. Dojet do Strážného dokoupit u pana Žáka rohlíky na jednohubky a vzít to přes Luzný zpět domů :-) Cestou dolů z Českých Žlebů do Stážnýho za dobré viditelnosti lze vrchol Luzného spatřit, to však nebyl případ dnešního dne, ale nedali jsme se odradit a vydali se na zhruba 50-ti minutovou jízdu do vesničky Waldhäuser, na jejímž konci je parkoviště. V době příjezdu už je zde na dvacet plechových přibližovadel. No jo no, holt jsme nebyli jediní, kdo měl tento skvostný nápad, ale nic strašného to nebylo. Chvilku jdeme po Lusenstraße, abychom na jejím konci uhnuli na Böhmweg a zamířili si to okolo Heiligenberger Kreuz k Glasarche – Skleněné arše, která po dobu pěti let cestovala „evropským mořem lesů”, po obou národních parcích – Bavorském lese a Šumavě. Skleněná archa byla navržena Ronaldem Fischerem a Hubertem Sternem a postavena společně s místními sklářskými umělci. Čeští řezbáři Tomáš Indra a Libor Kůs vytvořili na zakázku Národního parku Šumava dřevěnou ruku, která archu provází od roku 2004 a do níž je archa vložena. Ve zdejším přístřešku se posilňujeme punčem z termosky a vycházíme vstříc kamenným schodům Himmelsleiter (žebřík do nebe), které nebo který jsme v zimě ještě nezdolávali. V místech odkud je za normálních okolností už možné kopec spatřit, nevidíme nic, jen bílo. Schody také nikde, jen sníh. Tak jediné, co nešlo přehlédnout byl vrcholový kříž s pár turisty fotících se s ním. Děláme totéž a sestupujeme k chatě Lusenschutzhaus, kde doufáme ve dvě prázdná místa. Máme štěstí, odchází celý hasičský oddíl, a tak usedáme a netrvá to dlouho a jsme obklopeni dvěma početnýma skupinama našich sousedů, kteří byli opravdu družní a vtipní. Cestou dolů jsme se dozvěděli důvod. Oni ti naši sousedi totiž skoro všichni šli nahoru se šampaňským v ruce, a proč taky ne, je přeci Silvestr! Myslím, že jsme položili slušný základ k tradičním silvestrovským výstupům a teď už musím opravdu pro letošek končit, čekají na mě jednohubky. Přejeme Vám všechno nejlepší do roku 2019!GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

Vánoční trh v Pasově

2018-12-17 22:00:18

Už někdy v polovině pracovního týdne jsme si naplánovali cestu na vyhlášené vánoční trhy do Pasova. Ze Stožce je to okolo 50 km, tedy slabá hodinka cesty. Už jsme zde byli loni na podzim, o tom si můžete přečíst v tomto článku Po letech do Pasova a tak jsme jen koukli na internet, kde bez problémů a o něco blíže než v létě zaparkovat. Vybral jsem nám parkoviště kousek od místní univerzity a mohli jsme vyrazit. Cesta k našim hranicím se zvýšenou opatrností, za hranicemi už suchou, hezky prosolenou cestou až do padesátitisícového Pasova. Ještě, než přejedeme řeku Dunaj, tak už na nás mrkají nuly z parkovacích cedulí, a tak míjíme fronty čekajících aut před garážemi kousek od centra a přejíždíme i řeku Inn, kde vpravo jsou další podzemní garáže, tentokrát ale s cedulí ukazující hned pět volných míst, hurá. Parkujeme za 2€ na 4 hoďky, nasazujeme kulichy a vyrážíme vstříc mrznoucí vánoční atmosféře. Za pár minut jsme na místě, ono přeci jenom jít na náměstí Domplatz s dómem sv. Štěpána není nic složitého. Jeho kopule jsou viditelné prakticky odkudkoli. Zatímco v létě zde sochu Maxmiliána I. Josefa obklopují parkující vozy, dnes zde nacházíme něco okolo sedmdesáti stánků a spousty korzujících i postávajících lidí, kteří baští a popijí místní speciality. Nenecháváme se tím odradit a zařazujeme se do proudu, stánek s občerstvením občas naruší stánek s uměleckými řemesly, např. vyřezávanými betlémy a ozdobami. Děti zde zaujme jisto jistě kolotoč (jedna jízda = 2€), vyřezávaný betlém a mezi ňaminkami ovoce na špejli namáčené v čokoládě. Po prvním kolečku a úvodním glühwein na zahřátí nahlížíme i do samotného dómu, kde zapalujeme svíčku, koukneme na Ježíška a na třetí největší varhany na světě, které mají 17 974 píšťal! Ještě, než se vrátíme na trh, jdeme obhlédnout pár nákupáků na hlavní třídě, spíš se trochu ohřát než na nákupy. Celou dobu se ale na nic nemohu soustředit, jen na tu půlmetrovou bavorskou klobásku, které jsem na podruhé už neodolal a ani to netrvalo moc dlouho a byla ta tam, stejně jako další výborné glühwein :-) Ve finále se zastavujeme u jednoho ze stánků, který nabízí stovky indiánků všech chutí. Pár si jich vybíráme na oslazení si cesty zpět k domovu. Tak takové byli vyhlášené vánoční trhy, které spíše než o atmosféře byly o jídle (velmi slušně napsáno) a pití. Přejeme Vám krásné svátky, ať jsou nejenom o jídle a pití, ale také o té vánoční atmosféře.Více o vánočních trzích, termínu, programu si pro jistotu zjistěte zde.

Slunovratné neboli Pohanské kameny u Strážnýho

2018-11-27 16:49:16

Jako výchozí bod jsme si zvolili obec kousek za hranicemi, Hinterfirmiansreit, kam ze Stožce popojíždíme, zhruba za 20 minut přes Strážný, Philippsreut a Mitterdorf. V Hinterfirmiansreitu se dá dojet v podstatě až k hranicím, kde stojí poslední barák s pláckem k zaparkování. Vycházíme, na hranice je to zhruba 100 m a už jsme opět doma. Bývalé osady, kterými budeme postupně procházet dnes připomínají pouze bývalé pastviny, kamenné snosy, zachované sklepy a nějaký ten dochovaný křížek u cesty. První osadou jsou Dolní Světlé Hory (něm. Unterlichtbuchet), o jejíž existenci padla první zmínka r. 1760. Prvními osadníky byli dřevorubci, pro které zde nechal kníže Schwarzenberg postavit roubené domky, později zdejší živila výroba potaše pro okolní sklárny a pašování. V roce 1910 zde stálo 30 domů, v nichž žilo 189 obyvatel (187 německé národnosti). Byla zde hospoda U Loise, u které dnes roste zerav západní a stávala tu zděná kaplička s dřevěnou soškou Madony, kterou v padesátých letech několik dní po stržení kaple podstrčil český pohraničník za ranního šera pod dráty a od té doby je v kostele sousedního Mitterdorfu uctívána jako Vyhnaná Madona. My jdeme směrem k Horním Světlým Horám, koukáme na protější Almberg 1139 m n.m., kde je v zimě parádní lyžování. Míjíme jeden z křížků, přeskakujeme zde ještě potůček jménem Řasnice, abychom po levé straně spatřili zříceninu nejzachovalejšího domu, a to bývalé 2.třídní školy. Ta měla to štěstí v neštěstí, že do určitého času sloužila pohraničníkům, a nakonec už jen jednomu, který prodal střešní trámy na kšeft a od té doby už škola jen chátrala. Bývalá obec Horní Světlé Hory také Horní Lichtbuchet (něm. Oberlichtbuchet) měla v r. 1930 70 domů a celkem 363 obyvatel (z toho 360 německé a 3 české národnosti). Cestou k vrcholu Homole 1056 m n.m. se zastavujeme u balvanu s nápisem IRGL 1738-1946, vedle něhož stojí stará dvojitá třešeň. Zde stávala v 30.letech sýrárna založená Ottem Spitzbergerem (po chalupě Irglbauer). Zdejší plnotučný šumavský sýr Irgl kas, zabalený ve třpytivém staniolu se třemi jedličkami kupovaly krámy i hospody po celém okolí. Okolo velkého dřevěného kříže, který stojí v místech kde od r. 1895 stávala Mariánská kaple, dojdeme k Slunovratným nebo také Pohanským kamenům, což jsou dva menhiry stojící na vrcholu skály. Usuzuje se, že mohly sloužit k určování data letního slunovratu, jižně pod kameny stál pravděpodobně menší vizír, bez kterého by určení přesného směru východu slunce nebylo možné. Je již však rozbit. Vracíme se okolo Skalnatého hřbetu směrem k bývalé obci Točná (něm. Fahrenhäuser), která spadala pod Horní Světlou Horu. Cestu si zkracujeme okolo rybníčku přes pastviny, kde už se v tuto roční dobu nikdo nepase, přeskakujeme pár kamenných snosů a zastavujeme se u opravených božích muk. Po červené a žluté turistické trase procházíme Josefov (něm. Josefsthal). Bývaly to tři domy s 12 obyvateli, patřící taktéž k Horním Světlým Horám. Dále po okolních samotách bylo rozmístěno ještě dalších 10 chalup s 56 obyvateli. Měly svá označení podle křestních jmen prvních osadníků. Stával tu třímetrový kamenný kříž a cesty se rozbíhaly na Knížecí Pláně, na Světlé Hory a na Strážný. My se vracíme cestou opět přes Řasnici na Dolní Světlé hory, abychom okruh zapomenutou částí Šumavy uzavřeli. Schválně si tipněte, kolik lidí jsme potkali za ty něco málo přes tři hodiny venku?Doporučuji si přečíst něco navíc o sýrárně, kapličce atd. zde.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

Ukliďme Šumavu

2018-11-08 16:12:04

Národní park Šumava organizuje dvakrát do roka akci Ukliďme Šumavu, které jsme se hodlali letos na podzim konečně také zúčastnit. Hnáni touhou Šumavě něco za tu její energii, kterou nás převážně o víkendech nabíjí, něco splatit, jsme se v den akce zastavili v místním íčku, jak bylo v instrukcích na FB, tedy až na to, že už bylo pozdní odpoledne. Paní si nás poznamenala, na papíře jsme byli jediní a jak později zjistíme, tak to i zůstalo. Nahlásili jsme trasu sběru z Nového Údolí do Stožce, nafasovali igelitové pytle a půjčili rukavice, které po akci musíme vrátit ;-)Druhý den však pršelo v podstatě celý den, a tak do akce jsme se dostali až někdy za měsíc a půl. Nechali jsme se popovézt vlakem do Nového Údolí a odtud vyrazili směr Stožec. Až se nám cestou nechtělo věřit, co všechno je schopen člověk a milovník Šumavy vyhodit. Od petek, skleněných lahví, plechovek od piva, krabiček od cigaret (více jak 10ks) po různé obaly od bonbónů, sušenek až po miliony papírových kapesníků, obalů od bonbónů a vajglů. Celkem jsme nasbírali dva 60-ti litrové pytle odpadků okolo zhruba 5km dlouhé asfaltové cesty.Vše jsme donesly zpět do íčka, kde holky za odměnu dostaly samolepky, časopisy, kartičky se zvířátky a DVD o Šumavě a nás dospělé hřál příjemný pocit. Ale ta největší odměna dcerunky teprve čekala :-) Jelikož se ta mladší ve 2. třídě bezelstně přiznala, co dělala o víkendu na dotaz paní učitelky, slovo dalo slovo a už jsem posílal pár fotek s komentářem do školního zpravodaje. A tak se staly, hlavně ta starší v 8. třídě nejslavnějšími bufeťačkami ze Šumavy na škole. Doporučuji shlédnutí videa pod článkem, které dokazuje, že sběr odpadků nebyl od rodičů v žádném případě diktátem, že si to obě zcela dobrovolně a nefalšovaně užívaly.

Podzimní expedice 2018 – díl třetí

2018-10-29 20:34:13

Ráno nás probouzí sluneční paprsky vykukujíc zpoza stromů chvilku před osmou. Po 12-ti hodinovém chrupkání na čerstvém vzduchu následuje ranní rituál, vaření, snídání a balení. Plní energie opouštíme nocležiště a kopírujeme dál hranici s Německem a také hranici přírodní památky Královského hvozdu, která se rozprostírá od Jezerní hory přes Svaroh, Ostrý až k Lomničkám. Občas se ohlížíme zpět k prsům Matky boží, jak se také Velkému a Malému Ostrému říká. Po půlhodince přicházíme k rozcestí s cedulí označující rozvodí Labe x Dunaj a směr k Ostrému. Kousek pod tímto rozcestím se nachází v době naší návštěvy vyschlý pramen Lomničky se ze dřeva vyřezanými Holuby – Tauben. Potok vyvěral o kousek níže u cesty a doprovázel nás pěkným sešupem z kopce Lomničky 1026 m n.m. až po pěší hraniční přechod Zadní Chalupy – Helmhof. Zde si odskakuji ke stavení, odkud je výhled přes údolí na hřeben Hohen Bogen s vrcholy Burgstall, kde je umístěn vysílač a vrcholem Schwarzriegel, kde se nachází radiokomunikační věž Luftwaffe (letecké síly). Čeká nás návrat do civilizace, a tak nadešel čas nejen na zubní hygienu. Zanedlouho jsme v místech, kde stávala další z mnoha na Šumavě zaniklých obcí – Zadní Chalupy (něm. Hinterhäuser), která při poslední evidenci v roce 1939 měla 140 obyvatel. Po 2. světové válce obec zanikla. Spoustu zajímavých informací např. o dochovaném výpisu z oznámení velitele stanice SNB v Zelené Lhotě z 18. září 1948 nebo o spisovateli Antonu Schottovi naleznete na webu zanikleobce.cz. Pokračujeme okolo na mapě nevyznačeného bunkru, opuštěné budovy PS směr Suchý kámen ke zřícenině hradu Pajrek. Hrad byl založen na začátku 14. století u staré cesty do Bavor. V roce 1472 byl dobyt a vypálen, na počátku 16. století ještě opraven, ale pak už jen pustl a chátral. Dnes zde najdete zachovalé zbytky zdí paláce a věže. Po svačince a odpočinku už nám do Nýrska zbývá jen seběhnout místní sjezdovku a okouknout pár stánků s pivem, jelikož do Nýrska přijela pouť :-) A místní cukrárna nás také nenechala v klidu. Zbývá nám už jen zajít na návštěvu k místní atrakci, a to zdejším nutriím. Poté už si to zamíříme na nádraží a tradááá domů. Tak zase po zimě kumpáni!GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 350 ks fotografií můžete shlédnout na rajce.netRecenze nafukovací karimatky Therm-A-Rest NeoAir XliteSebral jsem odvahu na rozbití prasátka a investoval do nové, lehounké, skladné, a hlavně kvalitní karimatky s patentovanou technologií Triangular Core Matrix™. Přeci jenom už nejsem nejmladší a není nic nad to, než se pohodlně na výpravě do přírody vyspat. Tato technologie vytváří více než 100 vnitřních buněk a reflexní bariéry, které drží ohřátý vzduch uvnitř matrace, což zvyšuje hodnotu tepelného odporu tzv. R-value bez navýšení hmotnosti, nebo objemu jako u klasických karimatek. Tato technologie izolačních vrstev uvnitř matrace funguje jako tepelný reflektor, který odráží chlad ze země, a naopak vrací teplo produkované lidským tělem zpět. Po dvou nocích mohu tento mercedes mezi karimatkami jedině doporučit, opravdu je na ní luxusní poleženíčko.Parametry:• Hmotnost: Small: 230g, Regular: 350g, Large: 460g• Rozměry (po sbalení): Small: 51x119cm (23x9cm), Regular: 51×183cm (23×10cm), Large: 63×196cm (28×11cm)• Tloušťka: 6,3cm • Tepelný odpor: 3,2 (R-value karimatek jsou v rozmezí od 1,0 (nejméně) po 9,5 (nejvíce)• Součástí balení je obal do kterého bez problémů jde karimatka sbalit a sada pro rychlé a trvalé opravyPlusy/mínusy:+ malé rozměry po sbalení, hmotnost, dobrá izolace-vysoká cena, vyšší šustivost a u velikostí small a regular si lidé stěžují na malou šířku

Podzimní expedice 2018 – díl druhý

2018-10-28 13:56:22

Opouštíme naše první nocoviště poblíž bývalé roty Svarožná a pokud jste nečetli první díl, čtěte zde. První výškové metry ukrajujeme podél potoka Svarožná až do té chvíle, než narazíme na historický hraniční kámen, od kterého budeme v podstatě kopírovat hranici po zbytek dnešního dne. Překonáme kamenné moře a stoupáme, dokud les neustoupí a nám se neotevřou panoramata na Velký a Malý Javor. Po krátké kochací přestávce pokračujeme výstupem, někdo sprintem kupředu, někdo takzvaně na pohodu s občasným se otočením zpět a focením. Opět se setkáváme u bývalé Juránkovy chaty, která dříve sloužila k odpočinku lyžařů a turistů. Ležela v nadmořské výšce 1330 m a byla tak nejvýše položeným „hotelem“ v zemi. Byla přístupná po tzv. Arnově stezce vedoucí od hory Špičák. Dnes je tato stezka jako i celá oblast „Národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero“, chráněná a vstup je sem zakázán. Historie chaty se datuje od roku 1922, kdy byla postavena dřevěná chata. Tu nechal postavit průkopník šumavského lyžování Arna Juránek, po němž byla pojmenována. V roce 1931 celá shořela, ale díky lásce turistů a členů Ski klubu Norberta Langa byla postavena nová chata a otevřena jen 10 měsíců od vyhoření. Za 2. světové války byla používána wehrmachtem a v roce 1945 byla vyhozena do povětří. Norbert Lang to však nevzdal a jeho zásluhou byla po válce chata postavena potřetí. Ale ani tentokrát neměla štěstí. Za necelé tři roky byla nástupem komunismu celá oblast na několik desítek let uzavřena a byla využívána jednotkou Pohraniční stráže, po jejímž odchodu zbyly jenom ruiny. Pokud chcete vědět více a vidět historické fotografie chaty, doporučuji Vám shlédnout díl věnovaný Juránkově chatě v seriálu Zmizelá Šumava na Streamu. Z české strany je sem přístup pouze po hraničním chodníku, tedy odtud, odkud sem jdeme i my. O pár kroků dále se nachází samotný vrchol Svarohu, něm. Zwercheck 1333 m n.m. (někde uvádějí o metr výše) s křížkem a pamětní deskou Arnyho Juránka z roku 2014, kterou sem umístilo město Železná Ruda. Odtud poprvé zahlédneme cíl dnešního výšlapu, a to vrcholky Velkého a Malého Ostrý. Na pořadu dne je ale nejdříve skalka s kovovým křížem na bavorské straně kousek pod vrcholem Svarohu a zejména louka vedle, kde zhruba na hodinku následovala nejkrásnější část dne, a to hodinový šlofíček. Uteklo to a je čas jít dál, okolo zdejšího Naturkina (soubor laviček s infotabulí). Užíváme si slunečný podzimní den s parádními výhledy, např. na přehradu Nýrsko, občas narazíme i na barevně obnovený hraniční kámen. Před sebou máme vrchol Velkého Kokrháče 1229 m n.m., kde se necháváme kolemjdoucím zvěčnit, pět týpků nás jde poprvé. Následuje profláknutá kamenná mohyla a odtud už je Velký Ostrý pár metrů, tedy těch výškových :-). Od vrcholového kříže je krásný výhled přes sedlo na protější Malý Ostrý, na kterém jsem ještě nebyl a příště už to musím dát! Přednost dostala místní občerstvovna Willmanhaus a pivka, polévka, kari wurst a bábovka. Po tomto obžerství musíme hledat, kam ty naše pupky schovat, jo a hlavně kam ulehnout. Ve zlaté hodince sestupujeme a stále jdeme podél hranice, volba padla na mapě po sobě umístěné tři louky, zde to zkrátka někde musí být. Na konci té druhé nacházíme, kousek bokem, plácek jako pro nás stvořený. Trochu zde fouká, a proto zalézáme a před osmou večerní jsme všichni tuhý. Těšte se, zítra pokračujeme.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 350 ks fotografií můžete shlédnout na rajce.net

Podzimní expedice 2018 – díl první

2018-10-27 17:10:23

Léto uteklo jako voda a nastal čas loučení. Ve skupině Expedice, kterou máme s kumpánama na whatsappu to začalo opět ožívat a postupně byla domluvena účast, termín a trasa letošního podzimního výšlapu. Rozhodli jsme se po pár letech přejít hřeben Svaroh, Velký Kokrháč a Velký Ostrý. Ale začněme hezky od začátku. Cestou vlakem, která měla trvat jen čtyři hodiny a trvala šest, neplánovaným pivem na nádraží v Plzni, místo až v cílové Železné Rudě a zpožděnce, o které jsme dodnes neměli ani tušení, že existuje :-) No nic, nakonec nás ČD šťastně dovezli do cíle a v restauraci „U Jelena“ jsme konečně mohli expedici prohlásit za zahájenou. „Po jednom“ a výborné zvěřinové klobásce chvilku po desáté večer vyrážíme vstříc šumavským hvozdům. Čeká nás prvních docela svižných 5 km, černočernou tmou za svitu čelovek. Cestou potkáme 110 let starý železnorudský jasan stepilý, latinsky fraxinus excelsior. Tohoto 18 m vysokého fešáka jsme zastihli zcela holého, a tedy připraveného na zimu. O kousek dál, pár metrů od rozcestí naleznete pomník Adolfa Kašpara, který pocházel z Bludova u Šumperka a byl významným malířem a ilustrátorem, jehož dílo bylo úzce spjato s tvorbou Boženy Němcové, Aloise Jiráska či Karla Václava Raise. Pomník připomíná jeho výlet k Čertovu jezeru, během kterého bohužel na následky mozkové mrtvice zemřel. Od rozcestí už nám zbývalo po asfaltce jen dojít do cíle, tedy k bývalé 2. rotě pohraniční stráže Svarožná, kde hodláme poprvé nocovat. Jsme u roty, rozestýláme si a rozděláváme oheň, jelikož noc je ještě mladá. Užíváme si noční oblohy s kupou hvězd, ticha, které ruší jen praskání ohně, a nejen vůně špekáčků a becherovky. Jméno roty je odvozeno od stejnojmenného potoka, u kterého se rota nachází. Chlapi, co zde sloužívali se dle webu vojensko.cz pravidelně scházejí a podnikají výšlapy po stezkách, které tenkrát brázdili a u toho si nostalgicky zavzpomínají. Dnes je rota opuštěná i když něco jsem se dočetl o skautech, kteří budovu nějaký ten čas využívali a možná ještě využívají. Noc byla klidná, až na jednoho z nás, který zkrátka musel přes nás všechny si jít odskočit :-). Ráno proběhlo v opačném pořadí - oheň, balení a odchod. Před námi je výstup na Svaroh a nejen to, ale o tom až v dalším pokračování. Článek s dnem druhým naleznete zde.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 350 ks fotografií můžete shlédnout na rajce.net

Cyklovýlet ze Zbytin přes Sněžnou a Pěknou do Stožce

2018-10-18 17:58:01

Ve Stožci nastupujeme i s koly do vlaku a nabíráme směr Zbytiny, kam s přestupem ve Volarech (ve skutečnosti nepřestupujte, tak jako my … vlak jen změní na displeji cílovou stanici a pokračuje dál) přijedeme za půl hodinky. Cesta příjemně utekla, jelikož se s námi dala do řečí místní teta, která nám vypráví vše možné např. o oblíbené restauraci U Potůčků nebo o znovuotevřené plovárně ve Volarech. Ve Zbytinách na nádraží se rozloučíme a vyrážíme si užít slunečný podzimní den na kolech. Už loni jsme tuto trasu šli pěšky opačným směrem a plno informací si tedy můžete přečíst zde: Přechod hřebene Sněžná. V tomto článku se tedy budu snažit vyvarovat popisu totožného a obdobně tomu bude i s fotografiemi.Nejprve přejedeme přes můstek řeku Blanici a poprvé zastavujeme u kapličky, která zde stojí osamocena v místech, kde dříve stávala obec Spálenec (něm. Brenntenberg). Osada byla založena už někdy v 16. století a koncem války zde žilo více jak 546 německých obyvatel v 99 domech, kteří se živili zejména těžbou pro sklárny v sousedním Arnoštově. Do dnes se dochovalo jen pár domů, které slouží k rekreaci, a právě tato kaplička. Pokračujeme do značného kopce do další bývalé obce Svatá Magdaléna (něm. Sankt Magdalena), kde stojí dvě původní chalupy a hlavně kostel v jehož sousedství je rybníček a výhledy na obec Zbytiny a protější kopce. Po krátkém odpočinku jedeme dál, v zatáčce na nás jako na zjevení, kouká snad padesát ovcí. Slušně pozdravíme a poprvé si všímáme protějšího Knížecího Stolce. I ten jsme kolmo letos pokořili, čtěte zde: Na kole ze Stožce Na Knížecí Stolec a zpět. Po dvou, třech pidikopcích přijíždíme do Dolní Sněžné (něm. Unter Schneedorf), kde míjíme hospodářské stavení, nejspíše domov zmiňovaných oveček shaun a také kapličku. Poté z trasy uhýbáme a jedeme se kouknout na křížek Panny Marie Matky Boží datované r. 1860 u pramene, který vyvěrá z trubky hned pod ní. Následuje návrat na rozcestí a poslední výšlap skoro až na vrchol Doupné hory (1052m n.m.), zde na nás vykoukla nově postavená kaplička pod památným stromem, ta tu loni zcela určitě nestála. Slunce se opírá do podzimně zbarvených stromů a další zastávkou nám je zaniklá obec Horní Sněžná (německy Oberschneedorf). První zmínka o osadě pochází z roku 1654. V roce 1910 zde stálo 30 domů, v nichž žilo 146 německých obyvatel. Byla zde škola a hostinec, který byl v majetku Volarského pivovaru, a právě jeho zachovalé zdi jsme si šli z blízka okouknout a nafotit, a bylo to smutné kino. No nic, pokračujeme k další zaniklé obci Nové Chalupy (něm. Neuhäuser). Zdejší jedinou stále stojící chalupu každoročně navštěvuje Josef Jungbauer, který byl v době odsunu chlapcem a nedávno mu bylo 80 let. Často s ním přijíždí i někteří další původní obyvatelé Horní Sněžné a Nových Chalup. Udělají si piknik, zazpívají si, uroní slzu a zase odjedou. Od této chvíle nás čeká sjezd nesjezd, musíme hodně opatrně až na rozcestí Pod Korunáčem. Odtud pokračujeme po asfaltce, později šotolině až do Pěkné. Zde přejedeme hlavní, Teplou Vltavu a za pár minut jsme v cíli. Tento výlet odporučujeme jak cyklistům (naším směrem), tak pěším (oběma směry) právě na podzim, kdy zde nepotkáte ani kolo, ani nohu.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

Podzimní cyklovýlet po okolí Stožce, Lenory, Volar a Dobré

2018-10-10 17:47:40

Meteorologové, mimochodem toto povolání budu dělat v příštím životě, jelikož můžete říkat co chcete a ono to buď klapne nebo ne, a nic se nestane, předpověděli slunečný den české státnosti, a tak nebylo celkem co řešit. Popadl jsem kolo a vyrazil na objížďku okolí. Přes Stožecké louky a Lenorské a o chvilku později po Žlebské cestě jsem si to namířil k Lenoře. Cestou jsem objevil krásný chůdový strom, který by se ani v Boubínském pralese neztratil. Najdete ho ve fotogalerii, tak sami můžete posoudit. Těsně před Lenorou uhýbám přes louku k chráněné kulturní památce – rechli u Lenory. Slovo rechle pochází z němčiny (der Rechen = hrábě). Rechle je krytá dřevěná lávka a sloužila stejně jako ta českokrumlovská k zadržování, počítání, usměrňování a vypouštění splavovaného dřeva, které odsud po Vltavě mířilo do papíren v Loučovicích či Větřní až do doby vzniku Lipna. Když jí budete procházet všimněte si otvorů v podlaze, které sloužily pro zasunutí trámků, které za nízkého stavu vody sloužily k zadržení dřeva. Ty pak splavované dříví zadržovaly až do doby, než z okolních jezírek dorazila vyšší vlna. Zpět se mi po louce nechtělo, a tak jsem chvilku dal zavděk s velkou opatrností hlavní silnici. Zastavuji až u místní zděné obecní pekárny z 1. poloviny 19. století, kde dodnes jednou za měsíc pečou chleba. K místnímu empírovému zámečku už nejedu, na ten je smutný pohled, jelikož je už léta opuštěný a chátrá. Místo toho se zastavuji v penzionu U Grobiána na rychlé pivečko. Dalším cílem mi je Stögrova huť. Stoupám po zelené turistické okolo památníku skladatele písně Na krásné Šumavě (Tief drinn im Böhmerwald) od Andrease Hartauera (1839–1915). Později po Židovské a Panence na úpatí Zátoňské hory, abych si to potom namířil z kopce pod Smolnou horu. A jsem v Stögrově huti, která byla a je součástí města Volary. Více jak polovina domů byla po válce, po odsunu zbourána, ostatní domy byly dosídleny Rumuny. Hezký článek o bývalé místní huti najdete zde. Pokračuji okolo původních chalup, přejíždím hlavní silnici a po zelené turistické značce mířím okolo I. zóny NP k lávce přes Teplou Vltavu u Dobré. Užívám si meandrující říčky s průzračnou vodou, jezírka s vážkami, sluncem do zlatova zabarvené trávy. A v Dobré zdejších chalup, ať už těch původních opravených, neopravených nebo těch nově postavených. Z Dobré, přes lávku v Černém Kříži, už je to do Stožce kousek a popisoval jsem ji už několikrát, např. v článku Na kole ze Stožce přes Dobrou a Černý Kříž zpět. To byl ale krásný podzimní den na kole, viď Alberte? GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

Autobusem na Třístoličník

2018-10-04 17:40:52

Rozhodli jsme se využít posledního dne, kdy autobus v sezóně vyváží turisty až na parkoviště pod vrcholem Třístoličníku. Jsme tak lenivý, že i ze Stožce do Nového Údolí popojíždíme vlakem. Není to vždy o trhání rekordů, zkrátka dnes to bude více než na pohodu. V Novém Údolí tedy usedáme za 70 Kč na osobu, nehledě na věku a zda nevyužijete cesty zpět, do autobusu a zamíříme si to přes Haidmühle směrem Třístoličník. Vše podstatné o Třístoličníku už jsme popisovali v předchozích článcích např. Hurra auf Dreisessel nebo V uvozovkách jarní výšlap na Třístoličník. A tak popojdeme zhruba 500 m směrem k vrcholu Hochstein (1331 m), což je skála s obrovským vrcholovým křížem, odkud je krásný výhled nejen na celý hřeben Třístoličníku, ale třeba i na Stožec. Pár metrů od vrcholové skály Hochstein, pod skalním ostrohem, je kaple zasvěcená Janu Nepomuku Neumannovi, knězi, misionáři a světci v Čechách téměř neznámému, ale v zahraničí (především v USA) věhlasnému. Na uctění památky svého slavného rodáka ji zde nechalo v roce 1990 postavit město Prachatice. Na webu ČT můžete o něm shlédnout zajímavý dokument - Ve stopách Jana Nepomuka Neumanna. Pro sestup jsme se rozhodli využít žluto-zelené turistické značky vedoucí přes vrchol Rollmannsberg 1042 m.n.m. k bývalému Triftsee, k dnešní Kreuzbachklause. Byla postavena společně s Kreuzbach-Triftkanal v letech 1861 až 1863, který sloužil k plavení dřeva po řece Ilz až do Pasova. Kousek pod nádrží uhýbáme vlevo k vodopádu, spíše k menším kaskádám Wasserfälle a dokončujeme odbočku skrz vykácený les u Wasserrad - vodního kola v místech, kde dříve stával mlýn. Na rozcestí uhýbáme vpravo, přes dřevěnou lávku a hurá do kopce. Po jeho zdolání vycházíme z lesa na asfaltovou silnici a procházíme okolo udržovaných statků a také jízdárny, kde se holky v jezdeckém projížděly na koních. Jen co opět na chvilku vejdeme do lesa, uslyšíme zvonkohru, která se nachází hned vedle kaple >U Železné oponyuložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

Šumavský „bikepacking“ – den třetí

2018-09-25 18:51:59

Pokud jste nečetli předchozí dva díly, klikněte zde pro první díl a zde pro díl druhý. Je pondělí ráno a opět nás čeká krásný slunečný den. Z řídítek jsem nechal doma handle-bar pack (se spacákem, karimatkou a žďárákem), který už nebudu potřebovat a je to popravdě řečeno váhově na řídítkách znát. Po Oslí cestě stoupám ze Stožce ke Schwarzenberskému kanálu, obdobně jako jsem již stoupal na Plešné jezero v tomto článku zde. Na rozcestí Hučina – potok však pokračuji podél kanálu a zanedlouho jsem u Horní portálu, Dolního portálu, a tedy na Jelení. Postupně míjím Rossenauerovu kapličku a další rozcestí, která už jsem s holkama projížděl v létě zde, kdy nám byl cílem smažák v Nové Peci. Nové to pro nás tedy bude až od úpatí Smrčiny, za rozcestím Klápa. Zde projíždím skrz bývalé zdejší obce Huťský Dvůr (Hüttenhof), Josefův Důl (Josefsthal), kde dodnes stojí krásné lípy a křížek. Na chvilku se zastavuji taktéž u kostela sv. Jana Nepomuckého v obci Zvonková (Glöckelberg), který se až po roce 1989 za pomoci německých rodáků podařilo “za pět minut dvanáct“ (na což dodnes upomínají hodiny na věži, symbolicky trvale nastavené na 11:55) obnovit. Sloužil dlouhou dobu jako vojenské skladiště. Na přelomu tisíciletí byla dokončena také rekonstrukce domu vedle kostela, kde je dnes muzeum Johannese Urzidila – básníka a spisovatele. A proč Zvonková? Verzí je hned několik, ale tato je obecně přijímána za platnou. Dle pověsti si všiml zakladatel Zvonkové kníže Jan Kristián I. z Eggenbergu, když tyto končiny navštívil při obhlídce svého panství, tvaru vrcholů okolních hor připomínajících zvony, tak proto Zvonková. Všechny tyto tři obce měly v r. 1913 dohromady 212 domů a 1610 obyvatel.Za Zvonkovou opouštím Schwarzenberský kanál, jinak bych zanedlouho dojel na hraniční přechod Pestřice/Sonnenwald. Užívám si krásný sjezd podél potoka Pestřice a postupně míjím PP Házlův kříž, PP Pestřice, bývalou obec Pestřice, PR Kozí stráň, PR Kyselovský stráň, PR Kyselovský les, PR Rašeliniště Borková a Kyselov … opravdu nádherné to tady je. Od rozcestí Kyselov už je to k Lipnu – Rakouské zátoce po asfaltce kousek. Zastavuji a kochám se výhledem oběma směry, a tak nějak se psychicky připravuji na dnes první pořádný výšlap. Před Sovím vrchem uhýbám vpravo na červenou a šlapu, funím, myslím na úplně něco jiného, než že jedu do krpálu, no a za chvilku jsem byl nahoře :-) Vítá mě cedule Svatý Tomáš, kde minu místní kostel, abych dojel ke zřícenině Vítkův Hrádek. Je pondělí a jsem zde asi už popáté, tak ani moc nepočítám s tím, že bude otevřeno, jako při předchozích návštěvách. A ejhle, je otevřeno, a tak si nemohu nechat ujít na veřejných sítích opěvovaný zdejší výhled. Lipno zde máte jako na dlani, hřeben Smrčiny jakbysmet. Hrad Vítkův hrádek (Wittighausen), často označovaný podle vrchu též Vítkův kámen (Wittigstein) byl založen Vítkovci na počátku 14. století ve vysoké poloze 1035 m n. m. jako jeden z nejvýše položených hradů v Čechách. Po 2. světové válce sloužil jako vojenská pozorovatelna v nepřístupném pohraničním území. Dnes patří obci a stará se o ní parta nadšenců, která zde pořádá různé mejdany.Po dvojpárku a malém pivku je čas pokračovat. Jelikož mám relativně dost času rozhoduji se jet směr Pasečná, míjím PP Multerberské rašeliniště, bývalý Fuchsův mlýn a pak to začalo podruhé. Stoupání k bývalé obci Kapličky stálo opravdu za to, a nepomohl tomu ani úplně nový asfaltový koberec. Ale každý kopec jednou končí a co si vyšlápnete, tak si i sjedete a to platilo i pro tento kopec. Hnán adrenalinem cílové rovinky, jsem profrčel okolo bývalé Hodoně, milionu místních bučících fešand, podél Menší Vltavice do cílového Vyššího Brodu. Zde nemám problém si něco koupit na cestu domů na místním vietnamském náměstí :-) K vlaku už je to jenom kousek, okolo cisterciáckého kláštera, přejede se most přes Vltavu a už stačí jen počkat na šinkanzen ČD, co Vás hodí domů. A za rok si to s menšími změnami zopákneme!GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 420 ks fotografií můžete shlédnout na rajce.net

Šumavský „bikepacking“ – den druhý

2018-09-18 17:29:37

Pokud jste nečetli první díl, naleznete ho zde. V neděli ráno se probouzím chvilku před budíkem a východem slunce. Vyskakuji ze spacáku a popocházím na vyvýšené místo, abych shlédl představení, bohužel i s mladým už teď po ránu se cumlajícím párem :-) Krása, pořizuji nějaký ten snímek, samozřejmě východu slunce a radši jdu balit. Karimatku se spacákem hezky do handle-bar packu čili do válcovitého vaku, který visí na řídítkách, se shora přezkami připínám žďárák. Navrch lze připnout accessory pocked tedy zhruba 5 l brašnu, kde vozím jídlo a pláštěnku/větrovku, zkrátka to co, je potřeba mít rychle po ruce. Do seat-packu tzv. podsedlovky balím zbytek věcí, tedy věci na sebe, kapsičku, kde mám kombinaci lékárničky s hygienou, vaření atd. Dále na rámu kola vozím frame-pack – brašna na rám, kde mám náhradní duši, zámek na kolo, powerbanku, pumpičku a nářadí. Na drobnosti jako peněženku, mobil mám top-tube pack a nejvíce se mi osvědčila látková kapsa na cokoli, nejčastěji jsem v ní měl buď plechovku s pivkem nebo lahev s colou a určitě si pořídím ještě jednu. Je pár minut po sedmé ráno a já se loučím s Poledníkem. S vidinou teplé snídaně, míchaných vajíček a místního piva na Modravě, si to peláším z kopce, brzdím u odbočky na Oblík, nakonec vyjedu alespoň na louku, protože vím, že je odtud krásný výhled na Poledník a Roklany, cvak, cvak a jede se dál. Pokračuji ve sjezdu a přijde mi, že sjíždím do mrazáku. Dole u Tmavého potoka určitě v noci mrzlo, důkazem mi budiž fotografie ranního slunce opírajících se do jinovatkou promrzlé trávy. Zastavuji u cedule zdejší zaniklé vsi Javoří pila, kde se dá posedět, ale pokračuji výšlapem k Třijezerní slati. Kolo nechávám před vchodem a jdu okouknout kousek té severské divočiny, jak píší na infotabulích. Potkávám jen pár kačen, které se na místním jezírku připravují na nedělní davy ženoucí se sem s dětmi a rohlíky po asfaltové dálnici z Modravy. Tato dálnice nyní čeká i na mě a mé kolo. Kolem Roklanského potoka jsem za chvilku na Modravě a míchaná vajíčka se nekonají, místí pivovar Lyer otevírá až v 11 ☹. Naštěstí je otevřené alespoň místní íčko, kde si kupuji cukry v plastové láhvi a dostávám informaci, že myslivna na Březníku otevírá v 10. To je tak nějak časově akorát na takzvanou. jízdu na pohodu. A opravdu pozvolně a pohodově stoupám tentokrát kolem Modravského potoka, poprvé na kole, milionkrát před tím, jsem to šel nebo jel na běžkách. Nahoře už slunce svítí jako o závod, objednávám si čočkovou a pivečko z Modravy, jelikož je to ten samý majitel a mám nádherný výhled na Luzný (1375 m n. m.) přes stejnojmenné údolí. V roce 1804 byl zde knížetem Schwarzenbergem zřízen nový lesnický revír Pürstling, česky Březník a byly zde postaveny dřevěná myslivna a hájovna. Myslivna byla v roce 1856 nahrazena kamennou budovou, která zde stojí dodnes a je zde íčko Správy NP Šumava se stálou expozicí spisovatele Karla Klostermanna a restaurace. Nadešel čas se rozloučit a kolem svištících turistů na elektro cosi … ani né kolech, ani né koloběžkách sjet zpět na rozcestí Na Ztraceném, odkud přes Ptačí nádrž a Černou horu přijíždím v Pramenu Vltavy, tedy k uměle vytvořené studánce z r.1922, skutečný pramen Vltavy je někde ve svahu Černé hory. I zde je plno lidí a já se už tak nemohl dočkat výšlapu na Stráž, že jsem nelenil a jel. A co myslíte dal jsem to? No nedal, ale příště, příště tě už dám potvoro kopcovitá! Dolů jsem to ale dal, krátký odskok na Bučinu a tradá na Knížecí Pláně, další pivečko a místní borůvkové knedlíky mě dostali tak, že ve Strážným jsem byl za dvacet minut. Ve Strážným jsem zvažoval zastávku na zmrzlinu u p. Žáka v místních potravinách, ale rozhodl jsem se pokračovat na Dolní a Horní Cazov, Mlaku, Haidmühle, Nové Údolí domů do Stožce, o tom už se rozepisovat nebudu, o tom už jsem na našem webu psal v jiných článcích. Zítra pokračujeme do cíle, do Vyššího Brodu, tak se těšte, opět to bude jízda! Poslední část čtěte zde.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 420 ks fotografií můžete shlédnout na rajce.net

Šumavský „bikepacking“ – den první

2018-09-12 20:38:05

Je sobota ráno a já vyrážím na svůj druhý „bikepacking“, tedy vícedenní výlet, kdy si užíváte svobodu pohybu, nocleh a vaření v přírodě s požitky z jízdy na kole umocněné objevováním nových, vzdálenějších míst. První bikepacking, kdy jsem měl ještě půjčenou výbavu a objevil krásu tohoto druhu, jsem nedávno podnikl s kamarády v České Kanadě. Nyní už mám výbavu vlastní a taky jedu sám, nikdo se mnou totiž nechtěl ;-). Trochu jsem se nechal inspirovat článkem na webu bikepacking.cz - Šumavou přes zaniklé vsi, ale trasu jsem si přizpůsobil svým možnostem a místům, které jsem chtěl opět vidět nebo jsem tudy ještě nikdy před tím nešel. Z vlaku vystupuji pár minut po poledni v Železné Rudě a pro první den mám cíl dojet na Poledník 1315m n.m.. Čeká mě něco okolo 32 km a 1.100 výškových metrů. A začneme, jak se na Šumavu patří, hezky zostra, výšlapem na rozcestí Pod Polomem. Až tam se kopec zlomí a za odměnu mě sveze až na Hůrku, něm. Hurkenthal. V těchto místech stála jedna z nejslavnějších šumavských skláren. Byla založena známým sklářským rodem Hafenbrädlů v roce 1766. Ke sklárně přibyly později domky, ale také panský dům či Turecký dům pro obchodníky, fara a mlýn. Ignác Hafenbrädl zde nechal v letech 1788-89 postavit kostel sv. Vincence. Jeho nástupce CH.F.Abele o více jak 30 let později vystavěl opodál kapli sv. Kříže s rodinnou kryptou. Uvnitř byli pohřbeni rodinní příslušníci, některé rakve mely skleněná víka. Po skončení sklářské výroby živila místní obyvatele převážně práce v lese a turismus. Doporučuji shlédnout na stream.cz jeden díl z cyklu Zmizelá Šumava – Tanec s mrtvolami Zda se tato událost skutečně stala už nechám na Vás, ale já nemám důvod p. Emilu Kintzlovi nevěřit. Přichází početná skupinka německých turistů, a tak je nejlepším řešením pokračovat v krasojízdě. Vzhůru k nejmenšímu a zároveň nejvýše položenému šumavskému jezeru ledovcového původu. Jezero Laka není příliš hluboké, postupně zarůstá rašelinou a po hladině plavou drobné ostrůvky organogenního původu. Velkou zajímavostí jezera, jakožto přirozené vodní plochy, byl chov pstruhů ve 30. letech minulého století, kvůli němuž byla i zvýšena hráz jezera. Přišel obří mrak, který se né a né pohnout. Na žádné dlouhé čekání není čas, a tak za pořádnou fotografií sem budu muset vyrazit někdy příště a snad se poštěstí. Pokračujeme výšlapem přes Zlatý stoleček dále sešupem směrem na Gsanget, přes další zaniklé vsi Horní a Dolní Ždánidla do obce Prášily. Zde nadešel čas uhasit žízeň a dostat něco teplého do žaludku. Zkrátka se posilnit před dalším kopcem, kterým nebude žádný jiný místní velikán než Poledník. Před opuštěním Prášil se zastavuji u zdejšího výběhu bizonů amerických a může se jít na to. Zhruba v polovině trasy odbočuji k Prášilskému jezeru. Výšlap je to vcelku pozvolný, až na zmiňované odbočce, těsně pod jezerem je cesta prudší. S kolem se přímo až k jezeru jízdou nedostanete. Kolo nechávám u přístřešku pod ním a zhruba 150 m kamenité cesty zdolávám po svých. Prášilskému jezeru, přesněji Utopenci na jezeře je věnován další díl z cyklu Zmizelá Šumava. Kochám se pohledem na jezero se skalní stěnou a nasávám zdejší klid a vůni. Po zhruba hodince nadešel čas na poslední část dnešní trasy. Po sjezdu, který mě vrátil na rozcestí Liščí díry si užívám výšlapu, tedy až na zatáčku před rozcestím Předěl, kde sesedám a kolo za značného funění tlačím kupředu. Zbývající kilometr ve zlaté hodince neměl chybu. Jsem v cíli, svačím, otevírám vrcholového Zlatého bažanta dovezeného bráchou z Tater, kterého jsem si na toto speciálně týden schovával v ledničce :-) a čekám na západ slunce. Je sobota, čekal jsem, že zde nebudu nocovat sám, ale takové množství stanů, které se ani nevešly do vymezeného plácku nouzového stanoviště, jsem nečekal. Ustýlám si vedle výdejního okýnka zdejšího občerstvení, nařizuji budíka na východ slunce a při poslechu pařmenů u zdejšího krbu usínám. Zítra popojedeme a doufám, že vy se mnou! Pokračujte ve čtení druhým dílem.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).Kompletní fotogalerii se 420 ks fotografií můžete shlédnout na rajce.net

Hledáme tu pravou Kamennou hlavu

2018-09-02 14:42:07

Parkujeme v Českých Žlebech a vydáváme se po žluté turistické značce směrem na hraniční přechod Mlaka/Bischofsreut. Postupně mineme citlivě zrestaurované původní šumavské stavení, ve kterém je dnes nádherný hotel Florián a po chvilce na druhé straně pod cestou bývalou rotu, která chvilku po opuštění sloužila jako vzdělávací středisko, ale nyní opět zeje prázdnotou. Pozvolně stoupáme po cestě a hlídáme si zhruba po kilometru studánku. Kousek za ní musíme totiž uhnout ze značené cesty vpravo na louku. Otevíráme si elektrický ohradník, abychom po překonání zdejší louky, na které kromě náletových stromů nacházíme i plané ovocné stromy za sebou opět ohradník opustili. Na dobytek jsme cestou nenarazili, nejspíše už je majitel z pastvy před chladným podzimem odvezl. Dál pokračujeme po vyjeté cestě od traktoru, procházíme krátce lesem a ocitáme se lesním palouku. To už jsem velmi blízko cíli, křížně přecházíme palouk, překonáváme kamenný snos na kraji lesa a narážíme na první obří balvany. Dle fotografie to není ono, hledáme dál, nacházíme seník a opět velké balvany a stále ne, a ne najít to správné kamenné uskupení. Aleluja nalezli jsme, nádhera, stejná jako na fotografii. Přežila dlouhá léta, zde v lese schována ještě v nedávné době před pohraničníky, kteří v oblibě veškeré vztyčné body v krajině ničili, zejména kostely :-( A dnes ukrytá před turisty, mimo značenou cestu. Ale né zcela, i zde nacházíme papírové kapesníčky a obal od hašlerky. Pokud už sem půjdete, prosím chovejte se zde jako lidé a vše si sebou odneste. Zpět se vracíme stejnou trasou i když kousek odtud se nachází další kamenné uskupení, a hlavně samotný vrchol Žlebského vrchu 1080 m. n.m. Pokud budete pokračovat po žluté, po návratu na asfaltovou cestu o trochu dál narazíte na kámen s deskou a posezením. Zde si můžete i něco o bývalé obci Kamenná Hlava (něm. Steinköpfl) nebo spíše o pár chalupách rozhozených na východním svahu Žlebského vrchu – Sulzbergu přečíst. Roku 1930 zde v 16 ti domech žilo 88 obyvatel. Po válce tyto opuštěná stavení nebyla dosídlena z důvodu vzniku blízkého hraničního pásma a v letech 1955-56 byla zbourána. Dnes zde naleznete jen zarostlé základy domů, kamenné snosy, a právě Kamennou hlavu, která obci dala kdysi jméno.

Z Třístoličníku přes tři kamenná moře na Trojmeznou a zpět

2018-08-13 19:35:00

Ze Stožce se vydáváme autem přes Strážný a Haidmühle na parkoviště pod Třístoličníkem. Zde zaparkujeme a chvilku stoupáme k vrcholu po asfaltce, abychom ji hned v první zatáčce opustili a sešli kousek k odbočce na lesní cestu směrem k Steinernes meer – kamenné moře a dále na Dreiländereck – Trojmezí. Na začátku cesty se nezapomeňte otočit a kouknout na hory za Třístoličníkem. Jako na dlani budete mít Luzný, Roklan a Javor. Po 1,5 km přijdete k prvnímu z celkem třech kamenných polí. Poslednímu z nich vévodí stojící obří kámen se značkou Bavorska. Už jen kousek sejdeme na rozcestí, kde už je to vlevo do kopce jen 800 m na Trojmezí. Místo, kde se protínají státní hranice třech států, Česka, Německa a Rakouska. Již od roku 1756 v těchto místech stával hraniční mezník. Ten byl nahrazen v roce 1993 novým modernějším trojbokým žulovým sloupkem, na kterém jsou vyobrazeny státní znaky a názvy jednotlivých států psané vždy v mateřském jazyce dané země. Ve fotogalerii naleznete původní hraniční mezník vyobrazený na pohledu z roku 1937 a v pozadí hluboký smrkový les, který zde dnes není. K dokončení okruhu nám chybí 3 km přes Trojmeznou 1361 m n.m. a Vysoký hřeben 1341 m n.m. Tuto trasu jsme šli v zimě, více zde a tak jsme si zavzpomínali na turistické značky, které sotva vykukovaly ze sněhu. V cíli můžete vylézt na vyhlídku, jít se občerstvit do zdejší horské chaty nebo si výlet o kousek prodloužit a pokračovat na vedlejší vrchol Hochstein s kaplí a vyhlídkou. Pokud je jaro, podzim, či léto a po dešti doporučujeme turistickou obuv, jelikož cesta bude jen samé mokré kořeny, kameny a louže. Určitě nezapomeňte dalekohled či foťák s lepším zoomem, jelikož za dobrého počasí jsou po celou dobu výletu vidět Alpy v čele s téměř třítisícovým vrcholem Dachstein. Užijte si výšlap, který zvládnou i Vaše ratolesti a nezapomeňte se s námi podělit o dojmy v diskusi.

Na kole ze Stožce ke Studené Vltavě a zpět

2018-07-31 19:08:05

Pojďte se s námi projet na kole k soutoku třech potoků Weberaubach, Goldgrubenbach a Rothbach v Bavorsku (všude jinde uvádějí soutok jen dvou potoků), kde vzniká Studená Vltava, ale kámen na místě mluví jasně. Ze Stožce je to jen kousek, zhruba 10 km převážně po asfaltu a uježděné šotolině. Vyjíždíme od parkoviště před restaurací Pstruh ze Stožce směrem na Nové Údolí, po Vltavské, která ale už není tak rovná jako jsme tomu zvyklí z Pece. Od přejetí kolejí se cesta už mírně vlní a vyvrcholí výšlapem kopce těsně před Novým Údolím. Zde si můžete odfrknout a občerstvit se buď v jediném místním hotelu nebo v sezóně v jednom z historických vagónů. V dalším z nich doporučujeme navštívit muzeum Pošumavských železnic s unikátním souborem dobových fotografií bývalého nádraží Haidmühle nebo velkým trojrozměrným modelem bývalé osady Nové Údolí a dalšími zajímavostmi. Hlavní zdejší atrakce potěší především děti, které se mohou projet v šlapací drezíně černokněžníka Zababy na nejkratší mezinárodní železnici na světě! Na původním náspu tratě parta nadšenců znovu položila koleje přes státní hranici v délce 105 metrů a obnovila přeshraniční provoz. Jedeme dál, do Haidmühle to je 1 km, kde se držíme pořád rovně dokud nepřijedeme k pumpě, za kterou je lávka, přes kterou přejedeme a zhruba další půlkiláček jedeme po bývalém železničním náspu, dokud nám cestu nezkříží asfaltka. Uhýbáme vpravo a po zdolání dvou kopečků už se držíme ukazatele Kalte Moldau. Jsme v cíli, tedy u kamene se jmény třech potoků, které dávají vzniknout Studené Vltavě. Je zde možnost posedět a zaposlouchat se do tónů potůčku, naší národní řeky, která se vlévá do Labe u Mělníka. Pokračujeme po šotolinové prakticky rovné cestě směrem na Haidmühle přes Untertheresienreut, kde mineme malý zatopený lom. Létalo zde spousty vážek, nejsem znalec, ale minimálně dva druhy to byly. Ve vesničce Untertheresienreut má každé stavení krásný výhled na vrchol Hochsteinu. Kilometr za vesnicí uhýbáme opět vpravo a chvilku, až do Haidmühle musíme jet po hlavní. A dál už to znáte, přes Nové Údolí až do Stožce jedete stejnou trasou s tím rozdílem, že ten kopec za Novým Údolím si za předchozí námahu sjedete s větrem ve vlasech :-)GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

Na kole ze Stožce Na Knížecí Stolec a zpět

2018-07-20 19:59:54

Vyrážíme ze Stožce směrem Nová Pec po tzv. Vltavské, abychom před železniční zastávkou Pěkná uhnuli směr obec Pěkná. K tomu musíme přejet dva silniční mosty, který jsou v havarijním stavu, a hlavně se zákazem vstupu i pro chodce a cyklisty (že by se tady jen někdo jistil, kdyby se něco přeci jen stalo?) a kousek před obcí samotnou i silnici I. třídy. Před prvním okušením šotoliny, protože doposud jste si užívali asfaltu, můžete nahlédnou do zdejšího kostela sv. Anny, který byl vystavěn v letech 1788-91 v klasicistním stylu. Nic jiného, krom pár možností ubytování, v obci není, a tak vyrážíme po žluté turistické až na rozcestí Nad Hájovnou. Cesta už nakoukne do vojenského újezdu Boletice a užijeme si první stoupání, abychom si hned po Magistrále, to, co jsme nastoupali, zase sjeli. Přijíždíme ke krásné rekreační chalupě VLS – vojenské lesy a statky, od které pojedeme po modré pozvolně vzhůru k odpočívadlu u Uhlíkovského rybníka. Po malém občerstvení nás čeká už strmější stoupání po cestě Nová Tyrolka skoro až k vrcholu. Na rozcestí Skalky si můžete odskočit omrknout zdejší skálu s nápisem Judeich Stein – Judeichův kámen s datem 21.8.1874. Už z tohoto rozcestí se můžete pěšky vydat k rozhledně, ale lepší je kopec objet a vzít to pěšky cestou z druhé strany kopce (po cestě Knížecí Stolec a Okružní). Zastavujeme u dřevěné lávky, uzamykáme kola a hurá na rozhlednu. Výhled parádní, jezerní stěna pod Plechým, Třístoličník se špičatým Hochsteinem, hřeben Sněžná, který jsme šli loni, o tom více zde, dále Temelín a jen o pár metrů nižší než Knížecí stolec 1236 m n.m. vrchol Lysá 1228 m n.m. Na cestu zpět se rozhodujeme nedržet modré turistické značky a opouštíme Boletice postupně přes cesty Knížecí Stolec, Žumberskou a Kokešskou, abychom dojeli do obce Slunečná. Zde krátce musíme přečkat předjíždějící auta na silnici I. třídy, dokud v Želnavě neuhneme na Novou Pec. Kde si dáváme zasloužený pozdní oběd a pivko. Zpět do Stožce už je to prakticky po rovince sotva hodinka ve vlažném tempu. O víkendu má být krásně, tak hurá na kolo! Knížecí stolec je přístupný pouze po vyznačených turistických značkách a jen o víkendech a svátcích!GPX soubor s trasou ke stažení zde, stačí ho >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz.

Na kole ze Stožce přes Jelení vrchy do Nové Pece na smažák a zpět

2018-06-18 19:12:03

Vyrážíme ze Stožce směrem Nová Pec po tzv. Vltavské, abychom zhruba po 4 km těsně před vlakovou zastávkou Černý Kříž zahnuli na žlutou turistickou značku, která taktéž značí naučnou Medvědí stezku. Na rozcestí Lesní potok se se žlutou na chvilku rozloučíme a začneme mírně stoupat. Nejprudší, ale krátký kopeček, kdy děti určitě budou brblat, je těsně před příjezdem k hornímu portálu Schwarzenberského kanálu. U kterého musela následovat bonbónová odměna, odpočinek, a hlavně nahlédnutí do tunelu na plavení dřeva. Ten je dlouhý 389 m, byl vystřílen v letech 1821-1822 a vede pod sedlem mezi Plešivcem a Jelenskou horou. Šířka tunelu je 2,6 metru a výška od původního dna cca 3,2 metru. Tunel má dva kamenné portály, horní, u kterého se nyní nacházíme a dolní, ke kterému musíme kousek po žluté popojet, směr bývalá obec Jelení Vrchy. Zde stávalo 38 domů a bydlelo v nich okolo 260 obyvatel, kteří se živili dřevorubectvím a také kamenictvím. Um zdejších kameníků můžete i dnes shlédnout, jelikož jejich dílem je nejen samotný kanál a portály, ale zejména památník A.Stiftera nad Plešným jezerem, kde už jsme také byli na kole, o tom více zde. Na Jeleních Vrších je možnost občerstvit se, např. U Jirásků, kde točí pivo Hubertus z Kácova a pečou výborný borůvkový koláč. Opouštíme žlutou turistickou, abychom od teďka jeli po modré a kopírovali mírně klesající Schwarzenberský kanál. Cestou mineme Rosenauerovu kapli, stavitel kanálu se zde údajně modlil u svatého obrázku, když ho napadl pytlák. Jako projev díkůvzdání za vyléčení se ze zranění dal postavil boží muka, která byla na počátku 20. stol. obestavěna dřevěnou kapličkou. Jiná pověst vypráví, že mu zde Bohorodička ukázala další směr trasy kanálu, když bezradný usnul. Dalším bodem na trase je akvadukt a Schwarzenberském kanálu, kterým kanál překonává Koňský potok. Poté už si hlídáme rozcestí na Klápě, od kterého frčíme po asfaltce z kopce až do Nové Pece, akorát k obědu. A co jiného si dát, než se pořádně zatlásknout smažákem s hranolkami a tatarkou. Po takovém obědě to pojede dál, jedna báseň :-). Kousek za Novou Pecí bývala další zaniklá obec Vltava, kde stávalo 25 stavení a žilo skoro 200 obyvatel. Dnes zde stojí už pouze jedno původní stavení, za nímž je krásný výhled na meandrující Vltavu a most v Nové Peci. Zpět až do Stožce nás dovede Vltavská, kdy postupně mineme železniční zastávky Ovesná, Pěkná a Černý Kříž.GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

Na kole ze Stožce přes Dobrou a Černý Kříž zpět

2018-06-07 14:19:37

Vyrážíme ze Stožce směrem odkud jsme sem přijeli autem, tedy na České Žleby. Přejedeme most přes Studenou Vltavu a před hájovnou uhýbáme vpravo na Stožecké louky, po kterých pojedeme po šotolinové cestě 2,5km, než přijedeme na rozcestí kde, pokud bychom zahnuli vlevo dojeli bychom do Českých Žlebů, pokud vpravo, dojeli bychom na další rozcestí Pod Stožeckou kaplí. Budeme ale pokračovat rovně, po asfaltce hezky lesem, nejprve pozvolně nahoru a poté pozvolně dolů. Jen co se les po levé straně ztratí, sjedeme kopec a po chvilce už zahlédneme první chalupy obce Dobrá. Obec Dobrá (německy Guthausen), první zmínka je z roku 1816 a část její zástavby s řadou cenných příkladů lidové architektury je od roku 1995 chráněna jako vesnická památková rezervace. Dnes má obec dva stálé obyvatele, náleží pod obec Stožec a jako zajímavost uvedu, že zde část svého dětství strávil bývalý ministr kultury Daniel Herman, jehož rodiče tu měli chatu. Zde se naučil německy díky poslechu německých a rakouských rádií a televizí. Po pár metrech jízdy obcí narazíme na první možnost občerstvení. Penzion a hospůdka u Němečků, kde mají otevřeno skoro nepřetržitě, ať už sem přijedete v létě na kole nebo v zimě na běžkách. Natočí vám zde strakonického Dudáka a podají třeba tlačenku s cibulí. Kousek za hospůdkou vlevo narazíte na kapličku, za kterou lze vpravo odbočit a dojet k Soumarskému rašeliništi. My neodbočujeme a pokračujeme dál obcí kolem krásných ať už původních či nově postavených chalup dál. Napravo máme kopce Stožec a jeho menšího bráchu Stožečka, vlevo louky s meandrující Teplou Vltavou a železniční tratí po které se prohání místní lokálka. Po příjezdu na rozcestí U Mrtvého luhu na chvilku opustíme asfalt, abychom jsme si užili terénních vln, přejedeme zmiňované koleje a přes novou lávku přes Studenou Vltavu dorazili do Černého Kříže nebo přesněji do míst bývalé obce Černý Kříž (německy Schwarzes Kreutz). Do roku 1910 zde stála jen hájenka, kterou několik generací obhospodařovala rodina Paleczků. V roce 1910 zde výstavbou železniční trati vznikl železniční uzel. Jméno Černý Kříž získala stanice v roce 1924 (do té doby se jmenovala U černého kříže). Vlevo bychom dojeli podél Mrtvého luhu, kde se slévají Teplá Vltava se Studenou a vytvářejí tak řeku Vltavu, do Nové Pece. Vpravo opět přejedeme koleje a dojedeme až k železniční zastávce Černý kříž, kde se nachází i stejnojmenný penzion, ve kterém je pouze v letních měsících další možnost se občerstvit např. palačinkou a kofolou. Pokračujeme dál a kopírováním toku Studené Vltavy dorazíme okolo lávky přes řeku a zanedlouho i Stezky lesních her zpět do Stožce, kde můžeme celý cyklistický výlet, který se dá zvládnout na pohodu do hodinky, zhodnotit v penzionu Pstruh u krkovičky na prkýnku a vychlazené plzničky, hlavně řidiči :-)

Ze Stožce na Knížecí Pláně na kole

2018-06-03 17:15:07

Pro tentokrát padla volba na kola a výzvu … dojet ze Stožce, pro nás, až na Knížecí Pláně. Za Stožeckými loukami uhýbáme vlevo směrem na České Žleby, kde na nás od hotelu České Žleby čeká první výšlap, který se zlomí až v Radvanovicích, zaniklé šumavské vesnici, která zde existovala od roku 1752 až do roku 1956, kdy se završilo vysidlování započaté po druhé světové válce. V současnosti je zde umístěn kamenný památník s daty vzniku a zániku obce, kniha s popisem a dobovými fotografiemi (ještě v roce 1931 ve vsi žilo 191 obyvatel v jednatřiceti staveních), a také zde roste památný strom, 30 m vysoká Radvanovická lípa. Zahajujeme sjezd k odbočce na zelenou turistickou značku, kde přejíždíme polorozpadlý most z klád zhruba uprostřed hráze po patrně nejstarší přehradě v Čechách. Přehrada byla vybudována ve 14. století na říčce Řasnici. Hráz byla dlouhá přes 500 metrů, v patě měla šířku až 51 metrů a dosahovala výšky 15 metrů. Roku 1587 však byla její hráz prolomena a přehrada již nebyla nikdy obnovena. Po dalším kilometru přejíždíme hlavní tah na hraniční přechod a ocitáme se v obci Strážný, kde u hasičárny, respektive rozcestí U Časté zahneme na Jelení cestu, která nás v podstatě dovede až na Knížecí Pláně. Cestou jsou dva prudší kopce, ale jinak se jedná o pohodový výšlap. Doporučuji se zastavit u Žďáreckého jezírka, splavovací nádrže, která sloužila k nadlepšení průtoku při plavení dřeva z okolních lesů. Už jenom kousek je to k rozcestí Žďárecké sedýlko a odkud na Knížecí pláně. Počasí se zmátořilo a ze zatažené oblohy se stala modrá obloha s pár beránky. V hájence si dáváme něco k snědku, hasíme žízeň Budvarem a malinovkou a prohlížíme si knihu s dobovými fotografiemi z celé Šumavy. Nechce se nám vracet stejnou cestou, a tak vyrážíme z rozcestí Žďáreckého sedýlka směrem na Polku i přes to, že jsme věděli, že z Polky na Strážný je to tak trochu mazec. Dali jsme to a odměnou nám byla domácí zmrzlina v místních potravinách u bratra spisovatele Žáka a taky bouřkový mrak valící se právě od Knížecích Plání. Zkoušíme dojet do tunelu pod hlavní silnicí směrem po červené na Cazov a Mlaka, stále neprší, ale už je to blízko. Dohnalo nás to u památníku Bohumila Hasila, a proto seskakujeme z kola a schováváme se pod stromy. Zde čekáme až se mrak přežene, což se za zhruba půlhodinu stalo a my mohli pokračovat. Na Mlakách už se do našich zad opět opírá slunce, které nás naštěstí doprovodí po Krásnohorské cestě až do cíle nádherného 50 ti kilometrového výšlapu po okolí. Uvidíme, co na to řeknou naše těla zítra.

Aquapark Karoli-Badepark ve Waldkirchenu

2018-05-26 18:12:30

Nemáte ponětí, co to bude pro děti! Nemám namysli koloběžku, ale pořádnou letní koupačku! Oprašte základy němčiny či angličtiny, jelikož paní na recepci stále česky opravdu neumí, i když se sem jezdí koupat našinců dlouhé roky více než dost, což považuji za asi jediné mínus … jelikož, co si budeme vyprávět, spousty lidí se sem kvůli tomu zdráhá jet, ale to je zase jejich ostuda, že po letech se se sousedy nedokáží alespoň v základech dorozumět. Ale to je jiná … pojďme si to tady trochu představit.Aquapark Badepark-Karoli ve Waldkirchenu nabízí vodní radovánky a je požitkem pro celou rodinu. Naleznete zde velký plavecký bazén o vpravdě olympijských rozměrech, který je solárně ohřívaný a z poloviny je určen převážně pro plavce, ale slouží i jako doskočiště a dojezd široké skluzavky. Nebo si odpočiňte v teplém zábavném bazénku s vodopádem a kanálem s prouděním vody. Na Vaše mrňata čeká dětský bazén s fontánkou a miniskluzavkou zhruba z třetiny zastíněný plachtou a dětské hřiště. Z venku se lze dostat i do vnitřních prostor a odskočit si do parní lázně a menších dětských bazénků. Dále zde naleznete rychlou, 106 metrů dlouhou vodní skluzavku a kousek od ní dvě hřiště na plážový volejbal. Prostor pro odpočinek a opalování či trochu stínu nabízí okolní travnaté plochy se vzrostlými stromy. Naleznete zde za 4 € pro dospělého a 2 € pro dítko - rodinné vstupné na celý den 9 €, po páté odpolední do osmé večer za polovic, i možnost dát si něco dobrého k jídlu i pití. Pro návštěvníky je také bezplatně k dispozici připojení WIFI. Novinkou pro letošní rok 2018 je velké dětské hřiště za plaveckým bazénem. Badepark-Karoli nabízí ohromné množství zážitků a zcela zaručeně budete odtud odjíždět s tím, že jste zde nebyli naposledy :-).Pozor změna: Už akceptují i platby kartou, olééé!Pro jistotu mrkňete na otevírací dobu a vstupné na webové stránky zde.

V hlavní roli Velký Falkenstein – díl třetí

2018-05-12 20:38:06

Pokud jste nečetli předchozí dva články, pro první díl klikněte zde, pro druhý díl zde. Probouzíme se opět do kouzelného rána na Rindlschachten, poslední schachten na naší trase. Na každé schachten dohlížel na stádo dobytka tzv. lesní pastýř, který zde měl jednoduchou dřevěnou chatrč nebo jen zkrátka sedával ve stínu samostatně stojících stromů ponechaných po vykácení lesa. Toto spásání dobytkem zde probíhalo v letech 1622 až 1960 během letních měsíců – tří až čtyřměsíčního období a každý z celkem 19 statkářů z Lindbergu sem mohlo poslat své 4 mladé býčky. Posledním takovým zdejším pasáčkem na Rindlschachten byl Max Winter. Zemřel v roce 1986 a na zdejší schachten má krásnou ze dřeva vyřezávanou pamětní desku, viz. fotogalerie pod článkem. Ještě v roce 1831 měla schachten rozlohu okolo 6,8 ha, dnes je o něco menší, zhruba 4,1 ha, jelikož les po ukončení pastevectví začal schachten pohlcovat. Proti přírodě, respektive lesu se postavil opět člověk a rozhodl se zdejší schachten, jako svědka minulé kulturní epochy i nadále chránit a udržovat jako vysokohorskou louku. V národním parku Bayerischewald těchto vysokohorských luk mají celkem 15 s celkovým výměrem 72 ha. My se pomalu loučíme a začínáme stoupat po Rindelseige k nejvyšším bodům naší trasy. Vrcholům Plesná 1336 m n.m., také se mu říká Debrník nebo Laka a na německé straně Lackenberg, který je o metr vyšší. Oba se nachází na zhruba 100 m náhorní plošině, kterou půlí státní hranice. Ještě kousek klesáme podél hraničních kamenů a sloupků, abychom u jednoho z nich 9/9 uhnuli na zrovna ne moc využívanou zkratku na rozcestí Pod Polomem. Zde nacházím levý paroh osmeráka a zanedlouho po tom jeden z nás vyplaší tetřeva. Ten je tak rychlý, že zbývající dva z nás ho ani nezahlédnou, natož stihnou vyfotit. Zanedlouho jsme na asfaltce vedoucí k jezeru Laka, která je i NS Tetřeví, a tak beru za vděk fotografií tetřeva z infotabule, která nás seznamuje i s opravdu kritickým, ale mírně vzrůstajícím počtem tetřevů na Šumavě. Klesáme dolů směrem k Železné Rudě, loučí se s námi Velký a Malý Javor, Jezerní stěna a Špičák. Expedice je u konce, tak opět na podzim kumpáni! Všech 289 fotografií z expedice můžete shlédnout na rajce.net. Mapu v češtině, kudy na Falkenstein a několik schachten z německé strany naleznete zde.

V hlavní roli Velký Falkenstein – díl druhý

2018-05-10 14:46:49

Pokud jste nečetli první díl, naleznete ho zde. Okolo páté nás probouzí místní ptactvo, ale slunce má vyjít až okolo šesté, proto na chvilku ještě zabíráme, abychom se vzbudili na východ slunce, který je bohužel schován za lesem. Kompenzuje nám to ale parádní výhled na protější, ještě zasněžený Velký a Malý Javor 1456 m n.m. Balíme a na snídani se přesouváme kousek na rozcestí ke stolu, na který už dohlédnou sluneční paprsky. Nakonec odtud odcházíme až v devět, než opustíme Ruckowitzschachten narazíme na křížek a dvě úmrlčí prkna. Po zdolání vrcholu Rukowitzberg 1269 m n.m. přijdeme na rozcestí odkud už je to dálnicí na vrchol Velkého Falkesteinu sotva čtvrthodinka. Z vyhlídky na Falkensteinu přesněji Großer Falkensteinu 1315 m n.m. se naskýtá půlkruhový výhled do údolí Řezné, na vrcholy Roklanu a na Velký Javor. Bouda Falkenstein schutzhaus krom toho, že vlastní krásné doménové jméno 1315m.de, Vám nabízí v sezóně i možnost k přespání a dát si zde něco k snědku. Do pár let zde starou boudu nahradí nová. Studii můžete shlédnout a přečíst si v němčině o tom více zde a tak i na tento, dle mého názoru tolik nezprofanovaný kopec, bude chodit, respektive jezdit autem až pod vrchol velké množství lidí, jako je tomu např. v létě na Luzný :-) Opouštíme vrchol Sokolího kamene stejnou cestou, kterou jsme přišli, jelikož trasa přes Höllbachgspreng je uzavřena kvůli hnízdícímu sokolovi. Projdeme okolo Sulzschachten 1250 m n.m., abychom si to namířili po černé podél četných kaskád a vodopádů na potoce Großer Höllbach až k Höllbachschwellhütte. Bouda stojí na břehu stejnojmenného jezírka, je zde možnost si odpočinout, odskočit si a u studánky doplnit zásobu vody (nic zde nekoupíte). Blíží se čas oběda a proto stále klesáme až k Waldgasthaus Scheuereck, kde ochutnáváme pasovské pivko. Mají zde poníky, kozenky a nějaké to vyžití pro děti. No nic, čeká nás výšlap zpět do míst, kde moc lidí nepotkáte. Zhruba 3 km po asfaltu něco málo po šotolině a lesní cestou a jsme na místě. Nejkrásnější schachten, na které jsme doposud stanuli, Jährlingsschachten pod vrcholem Scheuereckberg v nadmořské výšce 1193 m. Zde si užíváme výhledu, krás a klidu. Na dohled máme Poledník, Roklany a Velký Flaknestein. Na hodinku zde usínáme v trávě a jsme sluncem odměněni krásnou červenou barvou, jakoby už nestačil spálený krk a ruce, které se nám vždy připomenou při sundávání a nandávaní bagáže na záda. Dalším opětným bodem nám je Schachtenhaus, před kterým je odbočka na Kanapee, tak odolejte! Na Schachtenhausu stojí nádherná chalupa, uvnitř stodoly je parná červeno-bílá výstražná cedule s nápisem „Attention – 50 metters – to border“, je odsud výhled na Poledník a možnost si posedět a opět doplnit vodu ze zdejšího pramene. Pokračujeme na hraniční přechod Gsenget, kde jsme měli v plánu nocovat. Ale ubytování se nám moc nezamlouvalo a tak jsem pokračovali na další, protentokrát už poslední schachten Rindlschachten o které si něco přečtete až v dalším pokračování. Nyní je už jen čas uvařit si čaj, zachumlat se do žďáráku a spát. Pokračujte ve čtení třetím dílem. Všech 289 fotografií z expedice můžete shlédnout na rajce.net. Mapu v češtině, kudy na Falkenstein a několik schachten z německé strany naleznete zde.

V hlavní roli Velký Falkenstein – díl první

2018-05-08 18:40:54

Po pár hodinách ve vlaku ČD, přijíždíme včas do Železné Rudy, abychom zahájili expediční víkend, jak jinak než v místní restauraci s názvem Šumava. Po lehké večeři typu smažený sýr či hermelín s hranolkami a pár kvasnicových 13° okolo sedmé vyrážíme vstříc šumavským vrcholům. Jdeme nejprve po zelené či naučných stezkách „Utajená obrana železné opony“ a „Sklářská“ okolo hřbitova směr hraniční přechod, kde máme v plánu ihned za hranicemi uhnout na červenou. Na rozcestí s další naučnou stezkou „Tetřeví“ chybně zahybáme na červenou, jelikož tlacháme o nesmrtelnosti chrousta a nedáváme pozor. Proto si můžeme na infotabuli přečíst něco o místním Debnickém zámku. Jednalo se o jednopatrový barokní zámeček postavený v roce 1790 Marii Alžbětou Hafendbradelovou, který zde stával ještě na začátku osmdesátých let minulého století. Sloužil mimo jiné i jako ubytovna pohraniční rotě. Stržen byl prý v roce 1987 a zbyla zde tudíž už jen alej vedoucí do Železné Rudy. Zhruba po kilometru si všímáme, že jdeme špatně, a tak se vracíme a ještě netušíme, že to nebylo naposledy. Po návratu na zelenou po levé straně míjíme bývalá kasárna pohraniční stráže a pár kulometných hnízd, abychom konečně došli na hraniční přechod Debrník / Ferdinandstahl. Hned u prvního rozcestníku začínáme stoupat za svitu měsíce, abychom opět špatně zahnuli. Naštěstí po chvilce si všímáme spíše klesající, něž stoupající cesty a chybu po pár metrech napravujeme. Už za tmy přicházíme na rozcestí Tausenderkurve s boudou, kde by se dalo přespat, ale rozhodujeme se jít dál, k o něco výše položené boudě, kterou jsme měli k přespání v plánu. Po dalších nastoupených metrech přicházíme k uzamčené boudě, a tak kousek za ní vylézáme z lesa na první schachten – Ruckowitzschachten a přespíme zde. Schachten je pojmenování pro horské louky vyskytující se v národním parku Bavorský les, kde je považují za kulturní památku. Jde o bývalé horské pastviny, ilegálně vykácené za účelem získání místa pro pastvu dobytka. Naleznete je zejména mezi hlavním hřebenem Roklanu a Falkensteinu, zhruba ve výškách kolem 1100 m n.m. My překračujeme zatím na zemi položený drátěný ohradník, což znamená, že dobytek zde ještě není a hledáme místo bez kravinců k přespání. Je pár minut po desáté a my usínáme pod nejkrásnější lampou na světě. Nenechte si ujít pokračování naší expedice okolo kopce Falkenstejn a pokračujte ve čtení druhým, respektive třetím dílem. Všech 289 fotografií z expedice můžete shlédnout na rajce.net. Mapu v češtině, kudy na Falkenstein a několik schachten z německé strany naleznete zde.

Na kole ze Stožce k Plešnému jezeru

2018-04-26 20:29:52

Usedám na kolo a ze Stožce si to namířím směrem na Nové Údolí, avšak ihned za prvním přejezdem uhýbám na Oslí cestu, po které mírně zhruba 4km stoupám až na rozcestí Ministerka, odkud další 4km jedu podél Schwarzenberského kanálu. Přejíždím Jelení potok, který už jsem jednou přejel ve Stožci, hned za místními sádkami a přede mnou je po pár minutách rozcestí Hučina – potok. Zde opouštím modré turistické značení, abych zabočil na zelené. Zde je stoupání nejprudší a sesedám, jelikož to nedávám. Opět nasedám až na palouku s výhledem na Lipno. Ještě kilák, dva pozvolného stoupání a jsem u jezera, za mnou je něco okolo 300 výškových metrů. Počasí luxusní, jarní příroda v letních teplotách, zasněžené Plechý, na obloze beránci a nikdo nikde. Po chvilce váhání, když už jsem se sem vyškrábal, se rozhoduji zde kolo ponechat, a ještě si odskočit nahoru k památníku Adalberta Stiftera. Nastupuji na NS Duchové lesa, která vede vzhůru až k památníku. Místy se z cesty stává potůček, místy je ještě sníh. Zhruba uprostřed je info tabule, kde je zmíněn i náš děda, Václav Macar, který se zabýval studií mohutných nebo jinak význačných exemplářů smrků v areálu horských oblastí. Mezi ně patřil i smrk u Plešného jezera, který měl délku kmene 30 m, průměr na pařezu 60 cm a stáří 544 let. Cestou narazíte i na studánku s jménem Ríša od které už to není daleko k pomníku věnovanému německy píšícímu spisovateli Adalbertu Stifterovi (1805-1868) známému svým vřelým vztahem k Šumavě. Byl postaven Adolfem Paleczkem a jeho čtyřmi pomocníky v letech 1876-1877. Hned vedle se nachází vyhlídka odkud máte celé jezero jako na dlani, a nejen to, ale i vrchol Plechého, Smrčiny a vodní nádrž Lipno. Pokud se Vám bude chtít na vrchol Plechého 1378 m n.m. už je to jen kilometr, já tam byl před měsícem, a proto se vracím zpět. Dole u kola jsem po půlhodině, a cesta zpět kolmo do Stožce je taktéž na pohodu.

Přes Smrčinu a Plechý – díl třetí

2018-04-24 20:21:06

Pokud jste nečetli předchozí díly, klikněte pro první část zde a pro druhou zde. Po chladné, a hlavně větrné noci nás probudilo šimrání pod nosem od slunečních paprsků. Vstáváme a balíme, snídat jsme se rozhodli až dole pod kopcem. Šupky, hupky přejdeme Hraničník 1281 m n.m. a Studničnou 1160 m n.m., abychom tento 300m výškový sešup zakončili na Rakouské cestě u boudy s nápisem „Hraniční přechod Nová Pec“. Vaříme expediční rooibos čaj, krájíme špek, přikusujeme chleba a probíráme předešlou noc, myslím si, že na noc na Schönbergfelsenu jen tak nezapomeneme, podobně jako na větrnou noc na rozhledně Knížecí Stolec. Před námi je výšlap na nejvyšší horu Šumavy, na Plechý, což je pro změnu slušný 380 m výšlap ve sněhu, přičteme-li ještě zhruba 18 kg bagáž na zádech. Někde u rozcestníku „Pod Plechým“ se otáčíme a díváme se zpět směrem na kopce odkud jsme přišli a také na největší vodní plochu u nás – Lipno. Po vyfunění pokračujeme, vrchol Plechého 1378 m n.m. už je kousek. Na vrcholu je skála s krásným křížem s ala tibetskými fáborkami. Pokračujeme dál přes Rakouskou louku 1373 m n.m. na Trojmezí 1324 m n.m., odkud už budeme kopírovat česko-německou hranici. Přes Trojmeznou 1361 m n.m. a Vysoký hřeben 1341 m n.m. se ocitáme na Třístoličníku 1302 m n.m., kde na nás čeká oběd a zasloužené vrcholové pivko. Jelikož vlak nečeká, jsme nuceni pokračovat, jinak bychom zde vydrželi déle :-) Před sestupen si odskakujeme ke kapli a na vyhlídku na Hochsteinu 1333 m n.m.. Pro sestup volíme zeleno-žlutou cestu německou stranou pře s vrchol Rollmannsberg 1042 m n.m., která nás provede okolo Kreuzbachklause. Máme trochu smolíka, nádrž je vypuštěná, ale odpočinek na její prosluněné hrázi nám to nezkazilo. Kousek pod hrází je krásný vodopád a o něco níže i vodní kolo. A to je skoro vše z naší třídenní expedice, zbývá nám jen přeběhnou po asfaltce část Haidmühle a louku směrem k Novému Údolí. Ve zdejším dutty free něco málo nakoupíme a usedáme na vlak, který nás po třech dnech odveze domů, do sprchového koutu ;-)Trasu a dalších 282 fotek naleznete na rajčeti.

Přes Smrčinu a Plechý – díl druhý

2018-04-21 20:21:32

První díl třídenní expedice čtěte zde. Ráno pohádka pokračuje, vítá nás slunečné ráno, provádíme ranní očistu, snídáme, balíme a pomalu vycházíme vstříc dnešnímu dni, kdy cílem je vrchol Smrčiny, kde se pokusíme někde najít nocleh. Cesta nejprve vede lesními cestami, abychom se po chvilce ocitli na louce s prvními pro tento kraj typickými domy alpského stylu na rakousko/německé straně hranice. Celkem nezáživný úsek až na parkoviště pod vrcholem Bärenstein 1077 m n.m. vedl po asfaltce přes obec Grünwald. Cesta vzhůru to už byla ovšem jiná … tisíce klíčících bukvic, kdy jsme si jich pár vzali s sebou. Na vrcholu jsou až 40 m vysoké žulové skalní hrady, žokovité balvany s obětními vanami a kovový vrcholový kříž s vyhlídkou, ze které lze vidět Lipno, Smrčinu, Plechý a na druhé straně Alpy. Po odpočinku pokračujeme a zvažujeme, zda jít přes Moldaublick či přes novější rozhlednu Alpenblick (postavena v r.2009). Vyhrál pohled na českou stranu. Rozhledna, zde byla vystavěna za jediným účelem – v šedesátých letech minulého století si ji postavil hornorakouský lid, aby mohl shlížet na krajinu kolem Vltavy, který byl před válkou hojně obýván právě německy hovořícím obyvatelstvem. Tedy až do té chvíle, než zde meandrující Vltavu a pár vesnic nezatopilo Lipno. Pokud sem půjdete v sezoně, počítejte se vstupným 2€ respektive 3€ za osobu, pokud budete chtít navštívit obě rozhledny. Po obědě, který jsme si zde uvařili jsme dostali slinu na jedno orosené, které na nás čekalo v nedalekém luxusním hotelu. Je zde kromě luxusního ubytování s vyhřívaným venkovním bazénem spousty tras pro cyklisty a v zimě hlavně běžkaře. Hned za hotelem na nás vykouklo pár lam a jakoby se nám před výstupem, co nás čekal a my netušili, smály. Po pár metrech uhýbáme z asfaltky a zahajujeme v celku pekelný výstup na Smrčinu, něm. Hochficht. Zhruba uprostřed výstupu narážíme na krásnou, asi loveckou chatu a zvažujeme na její terásce s krásným výhledem nocleh, ale nakonec jsme se rozhodli ještě pokračovat. Z lesa se vynoříme na sjezdovce, po které šplháme sněhem vzhůru ještě pár výškových metrů. Slunce začíná zapadat, a tak už se porozhlížíme po nějakém tom spaní. Volba padla na ostroh, chráněný od ledového větru, na vrcholu kopce Schönbergfelsen 1305 m n.m. Není čas na nic, jen pár fotek od vrcholového kříže a rychle do spacáku, jelikož i nudle z nosu stíhají umrzat, než je stačíte utřít. Dobrou, zítra pokračujeme. Pokračovat třetím dnem expedice můžete zde. Trasu a dalších 282 fotek naleznete na rajčeti.

Přes Smrčinu a Plechý – díl první

2018-04-15 17:49:15

V pátek po práci usedáme do vlaku a namíříme si to přes Rybník do Lipna nad Vltavou. Zde čekáme na autobus, který nepřijel, a tak nezbývá nic jiného než se pustit do zásob a čekat na další. Po hodině přijíždí, aby nás popovezl do Přední Výtoně, kde přestupujeme a jedeme na konečnou do sv. Tomáše, dál to už nejde. Zde můžete nahlédnout do krásného kostela ze 14. století se sakristií z doby románské, která pochází údajně z kostela, který dal zde zbudovat už v r. 1258 Vítek z Krumlova. Z tohoto období pochází i jeden z nejvýše položených hradů v Čechách, dnes zřícenina Vítkův kámen (Wittighausen - 1035 m n. m.) založena Vítkovci taktéž ve 14. století a jako zajímavost uvedu, že po 2. světové válce posloužil jako vojenská pozorovatelna v nepřístupném pohraničním území. Dnes naštěstí z hranolové věže můžeme daleké výhledy obdivovat i my. Ale jelikož tyto památky už jsme kdysi navštívili a venku je nevlídno, dostává přednost zdejší hotel, kam ladně zaplouváme do tepla na zahajovací pivečko(a). Zanedlouho se venku začíná smrákat a nám nezbývá nic jiného než vyrazit. Tedy spíše jsme dali přednost spaní venku ve spacáku s nějakou tou myší u hlavy před pohodlnou postelí s čokoládičkou na nočním stolku a vířivkou na hotelu :-) Jdeme po Růžové cestě mezi Růžovým a Medvědím vrchem, kde od rozcestí U Korandy kopírujeme Schwarzenberský kanál až k hraničnímu přechodu Ježová, kde na nás čeká náš hotel. Luxusní bouda se skládatelnými lavicemi a stolem, který lze z chatky vynést a tím pádem uvolnit prkennou podlahu ke spaní. Nádhera, vaříme, tlacháme, uleháme a usínáme při přednášce p. Grygara o vesmíru a černých dírách, do kterého jen zvolna šumí protékající voda z vedlejšího Schwarzenberského kanálu. Noc byla bezproblémová, spali jsme jako miminka a ráno pohádka pokračuje … stejně jako tento článek! Pokračujte ve čtení druhým a třetím dnem.Trasu a dalších 282 fotek naleznete na rajčeti.

Mé roklanské poprvé

2018-04-08 16:00:38

Vyrážíme ze Stožce směr Strážný, za hranicemi postupně přes Philippsreut, Freyung, Grafenau do Spiegelau, kde za Normou uhýbáme k P+R parkovišti a zastávce IGEL busů. Nyní můžeme v klidu jet dále až na parkoviště Gfäll (mimo sezónu jsou značky zákazu vjezdu překryté igelitovým pytlem), ale v sezoně musíte nechat auto právě zde a odtud Vás za pár euro odveze IGEL Bus. Výšlap nahoru byl opravdu rychlý a nenáročný – sice je zde převýšení 550 m, ale jdete svým tempem a nyní ve sněhu jste za hodinu a něco nahoře. Do 3/4 výstupu byl sníh jen místy, v místech, kde les končí už byl nepřetržitě, a i když jsme měli sněžnice s sebou, tak jsme je nepoužili. Cestou míjíme prameny s lavičkami, kde se můžeme pokochat výhledem. Ten nejkrásnější výhled nás ovšem teprve čekal. Bylo ukázkově kýčovité počasí – slunce, teplo – byly vidět severní vrcholky Alpy v čele s Dachsteinem, a to v celé své kráse. Bouda byla zavřená (píší, že v období sněhu je provoz přerušen, ale loni v létě chyběl provozovatel, a tak i v sezóně bouda zela prázdnotou … takže pití a sváču s sebou). Od chaty je to potom už jen pár výškových metrů kolmo nahoru na vrchol… opět nádhera (vím, že se pořád opakuji). Nádherný výhled do okolí – Smrčina, Luzný, hrad Kašperk, Poledník, Malý Roklan, Malý a Velký Ostrý, Javory a již zmiňované Alpy.No a nyní k sestupu… pokud bych nechtěla vidět Roklanskou kapli a Roklanské jezero, tak bych šla tou samou cestou zpět…. Ale samo jsem je vidět chtěla… Dolů byla cesta obtížnější… možná i nezáživnější, ale to je vždycky. Při sestupu se před Vámi krom zmiňovaných vrcholků odhalí i nepřístupné území našich slatí a močálů. První zastávka byla kaple, zde je nyní v zimě krásný výhled na zamrzlé jezero a vrchol Velkého Roklanu. Poté jsme sestoupili až k ledovcovému jezeru, kde nás přivítal oprsklí kačer s kachnou… museli jsme jim dát své rohlíky… jinak by nám nedali pokoj… všude jsou lavičky už vyčuhující ze sněhu kup vyhřáté slunečními paprsky, kde si můžete odpočinout před posledním úsekem zpět na parkoviště Gfäll. Loučíme se s Velkým Roklanem, kaplí a jezerem, zbývající třetina trasy zabere cca. hodinku času a vede podél bouřlivého potoka Seebach a dále po vrstevnici lesní, už nezasněženou cestou. O letní totožné cestě na Roklan i s dětmi jsme psali zde. A na Velký Roklan jsme vylezli i v rámci naší pánské expedice, o tom čtěte zde. GPX soubor s trasou ke stažení zde (stačí soubor >uložit jako< a přetáhnout na web mapy.cz).

V uvozovkách jarní výšlap na Třístoličník

2018-03-25 19:45:23

Ze Stožce se po povážím jednu zastávku vlakem na konečnou do Nového Údolí. Vystupuji sám a v podstatě to takto vydrží až na samotný vrchol. Společnost, na rozdíl od letního výšlapu, o kterém si můžete přečíst zde, mi bude dělat jen sníh, studený vítr a občas mezi mraky vykukující slunce. Po 3,5km se poprvé zastavuji u Rosenauerova památníku, za nímž se nachází bývalá Rosenauerova nádrž na plavení dřeva, kterou v roce 1962 zdevastovali odstřelením hráze. Vodní rezervoár, který mohl zadržet až 17 000 m3 vody a dodávat tak vodu po dobu 8 hodin, pro plavení dřeva v Schwarzenberském plavebním kanále. Schwarzenberský plavební kanál byl vybudován v letech 1789-1823 právě podle návrhu Josefa Rosenauera, tehdejšího plavebního ředitele a knížecího schwarzenberského inženýra. Kanál spojil povodí Vltavy s povodím Dunaje a umožnil dopravit dřevo z lesů z české strany Šumavy do řeky Grosse Mühl a odtud po Dunaji až do Vídně. Pomocí systému podpůrných kanálů a nádrží se mohlo rozhodnout, zda se dřevo pošle do Dunaje pro vídeňský trh nebo do Vltavy pro pražský trh. Velká města monarchie tehdy trpěla nedostatkem stavebního a palivového dřeva. Po pár fotografií a oddychu pokračuji v cestě ještě zhruba kilometr, dokud nepřijdu na palouk s dřevěnou boudou, u které je studánka. Zde červená turistická značka uhýbá vpravo a po pár metrech začne prudce stoupat a kopírovat hranici. Sněhu začíná přibývat, sněžnice si pro jistotu nesu na zádech, ale nebořím se, jelikož se shora je ledová krusta. Nějaký nadšenec dle stop zhruba týdena starých, tuto trasu stoupal ve skialpech a vysloužil si tak můj neskonalý obdiv. Od prvního hraničního kamene mi to trvalo 40 minut, než jsem si ve zdejší horské chatě Berggasthof Dreisessel objednal gulaschsuppe a jedno orošené. Původní horská bouda tu stála již od roku 1888. Z německé strany vede k chatě silnice. Naproti německé chatě stával domek, kterým procházela státní hranice. Hraniční bouda tady stála od roku 1907 a v období prvorepublikové turistiky sloužila jako turistická útulna. Ještě v 90. letech zde měli Němci prodejnu suvenýrů. Hraniční bouda v roce 2016 vyhořela. Odskakuji si ještě na vedlejší Hochstein (1 333 m n.m.), ale schody na vyhlídkovou skálu s křížem jsou jeden led. Po pár fotografiích protějšího hřebene s Trojmeznou a Plechým nastal čas k návratu. Volím stejnou trasu, kdy si všímám, že už dnes nejsem jediný, kdo šel tudy nahoru, ale také i celou cestu dolů nikoho nepotkávám. Tempo volím, tak abych stihl opět vlak z Nového Údolí do Stožce.

Zimní návštěva Tier-freigelände

2018-03-12 19:16:41

Chcete si v zimě odpočinout od sjezdovek nebo běžek a koupat ve Waldkirchenu už jste se byli? Máme pro Vás další tip. Vydejte se za divoce zvířecími dojmy, které na Vás čekají v oblasti volných zvířat u Neuschönau. V obrovských výbězích Národního parku zde žije kolem pětačtyřiceti zdejších druhů zvířat, které skoro jako ve volné přírodě může člověk pozorovat. Sedm kilometrů dlouhá okružní cesta s možnostmi zkrácení vede přes 200 ha oblast, která je u obou vstupů u Neuschönau a Altschönau stejně dobře zpřístupněná. Pro tentokrát jsme měli štěstí na rysa, divoká prasata a na více než plachého tetřeva hlušce a jeho slepici. Nezklamali méďové, které jsme opět zastihli v kompletní sestavě, akorát od naší poslední návštěvy v létě medvíďata značně povyrostla a v podstatě je nerozeznáváme od rodičů :-) Hlavním důvodem návštěvy, ale byli vlci, na které stále nemáme štěstí, podobně jsme zde ještě nezahlédli losa, vydru a bobra, tak snad příště budeme mít více štěstí. Oblast volných zvířat je celoročně a neustále zdarma přístupná, platíte pouze parkoviště! Veškeré ukazatele v areálu jsou také v češtině. Hodit se Vám bude zvláště v tomto období dobré obutí, u fotoaparátů pořádný zoom a určitě si přibalte také dalekohled. Vezměte si sebou svačinu, ale zvířata prosím nekrmte. Psí mazlíčci sem s Vami mohou, jen je potřeba počítat, že průchozí výběhy budete muset obcházet. Cesty jsou vhodné i pro dětské kočárky a v zimě je zde odklízen sníh, cesty jsou prohrnované a sypané. Návštěvu této oblasti můžete ideálně kombinovat s nejdelší stezkou v korunách stromů na světě a návštěvnickým centrem, Domem Hanse Einsenmanna.Odkaz na leták v češtině s plánkem areálu naleznete zde.

Z Třístoličníku na Plechý v zimě

2018-03-10 16:27:55

Ráno vstáváme brzy, jelikož už večer nám meteorologové předpovídají jen slunečné dopoledne, což se později potvrdí. Autem se popovezeme přes Strážné, kde kousek za hranicemi, přesněji za odbočkou na Philippsreut zahýbáme vlevo směr Haidmühle, za kterým zhruba po 3 km narazíte na ukazatel Dreisessel, opět tedy vlevo, a to už budeme stoupat skoro až pod vrchol na zdejší parkoviště. Nahoře na nás už čeká slunce, kopy sněhu, přesněji něco okolo 185 cm a hlavně klid, nikdo nikde. Na sněhu je ledová krusta, do které se neboříme, a tak jdeme do rizika a sněžnice necháváme v kufru. Na této vrcholovce nás postupně čekají čtyři kopce, kdy ten poslední bude cílem. Tak tedy pokoříme Vysoký hřbet – 1341 m n.m., Trojmeznou – 1361 m n.m., Nad Rakouskou loukou – 1373 m n.m. a posledním je Plechý – 1378 m n.m., německy Plöckenstein. Je to nejvyšší kopec Šumavy na české straně, celkově pátý (za Velkým Javorem, Velkým a Malým Roklanem a Malým Javorem) a leží na česko-rakouské hranici. Dnešní pojmenování této hory vzniklo z německého názvu, který je z minulosti znám v různých podobách (Plechensteyn, Plecknsstayn, Pleckhenstein) a znamená „lesklý kámen nebo skála“ (odvozeno od slovesa blecken = lesknout se, třpytit se). Motivem k tomuto názvu byla pravděpodobně třpytící se hladina Plešného jezera na severovýchodním svahu hory. Od Plechého jsme chtěli sestoupit na vyhlídku nad jezerem, ale to už bez sněžnic nešlo, a tak jsme to vzdali a začali se vracet zpět. I nyní v zimě si nelze nevšimnout zásahu vlastníka zdejšího rakouského lesa, kterým je kláštěr Schlägl, jenž nechal po pustošivém orkánu Kyrill v roce 2007 pomocí těžkých strojů odklidit veškeré stromy – popadané i stojící. Z obrovské holiny, která tak vznikla se deštěm vyplavuje půda a plochu se zatím i přes opakované pokusy nedaří zalesnit. Uměle vysazené stromky bez ochrany souší hynou, kdežto na německé (zde nemocné stromy porazili a nechali ležet) a nejvíce na české straně (bez zásahu, kde mrtvé stromy stojí) už se les viditelně obnovuje. V sedle mezi kopci Plechým a Trojmeznou minete Trojmezí, místo, kde se stýkají státní hranice tří států Česka, Německa a Rakouska. Již od roku 1756 v těchto místech stával hraniční mezník. Ten byl nahrazen v roce 1993 novým modernějším trojbokým žulovým sloupkem, na kterém jsou vyobrazeny státní znaky a názvy jednotlivých států psané vždy v mateřském jazyce dané země a nyní v zimě kouká ze sněhu jen jeho horní část. Cestou zpět se obloha začala dle předpovědi zatahovat, ale i tak jsou vlevo vidět alpy s Dachsteinem a za Třístoličníkem bíle září jak Luzný, tak i Velký Roklan. Zhruba 10 km výšlap, který nám zabral 3 hodinky, můžete završit zaslouženým pivkem a gulashsuppe v boudě na vrcholu Třístoličníku, na který jsme si vyšlápli už v létě, hezky českou stranou z Nového Údolí, o tom si můžete přečíst zde.

Na běžkách v okolí Krásné Hory a Českých Žlebů

2018-02-25 12:25:16

Ze Stožce popojíždím jednu zastávku vlakem, na konečnou do Nového Údolí, kde prakticky před zastávkou vlevo začíná stopa. Po přejetí kolejí a mostu máte poslední možnost pokochat se zdejším Spáleným luhem, rozsáhlým rašeliništěm a promáčenými lukami lemujících tok Studené Vltavy, v zimě zahalenými do bílé peřiny. V podstatě až na rozcestí v Podkově, vede stopa lesem pozvolně vzhůru přes Spálenec. V Podkově zahneme vlevo a pokračujeme směr bývalá obec Krásná hora. Tuto trasu jsme šli už na jaře - Zaniklá obec Krásná Hora, kde si můžete vše podstatné o této zaniklé obci a zdejší vojenské rotě přečíst více. Nicméně i ze stopy uvidíte vše podstatné, tedy zachovalé křížky, výhledy na Hochstein, dobře ukryté kulometné hnízdo, dvě polorozpadlé budovy bývalé roty, za kterými na Vás bude čekat další rozcestí. Já jedu opět vlevo směr Mlaka, od kterých začnu vpravo stoupat kolem dřevěné vyhlídky na Bischofsreut směrem na Kamennou hlavu. I tuto zaniklou obec už známe z vícero starších článků, například na začátku zimy jsme se sem vydali na sněžnicích - Kamenná hlava na sněžnicích. Míjím Kamennou hlavu a ve sjezdu kousek před cedulí České Žleby mě vpravo čeká ještě náročnější sjezd, stopa nikde, jen cedulka s vykřičníkem a ta měla pravdu, spíše než na běžkách, kopec sjíždím po zadku :-) Jen co opustím louku a vjíždím do lesa, kopec dolů se umírní a potkávám opačným směrem funící partu, kterou uklidňuji blížící se hospůdkou Florián s točenou plzničkou. Naopak já to mám ještě 3,5km do Stožce, uhýbám z Kostelní na Travní cestu (zhruba v polovině běžkařské dálnice uprostřed lesa směrem zpět na Krásnou Horu) a spěchám, abych si mohl po zhruba 13km vychutnat v restauraci Pstuh tu svoji plzničku hezky u biatlonového závodu našich holek na olympijských hrách v PyeongChangu 2018.

Zimní cestou, tzv. Winterweg na Luzný

2018-02-07 19:16:22

Opět ze Stožce se musíme nechat popovézt ohnivým ořem směrem k hranici, kde u odbočky na Philippsreut zahneme a projedeme okolo lyžařského areálu Mitterdorf, obcí Mauth (kde odbočíme u lékárny vlevo) a namíříme si to postupně přes Glashütte, Weidhütte a Altschönau, za kterým kousek odbočíme na Waldhäuser. Vesnicí projedeme vzhůru do kopce až na poslední od sněhu odklizené parkoviště. Zde buď nazujete běžky a vyzkoušíte zdejší červený, tedy středně náročný běžkařský okruh anebo jako my, se vydáte pěšky nejkratší (3,8km) možnou trasou na vrchol Luzného 1373 m n.m. (německy Lusen). Všude okolo se nám naskýtá pohled na bezchybnou zimní pohádku, ticho, bílo, nefouká, jen to sluníčko na nás ne a ne vykouknout. Cestou vzhůru nás čeká něco okolo 300 výškových metrů, přibližně 2/3 cesty mírného stoupání, poslední třetina, tedy od studánky až po chatu je cesta o něco příkřejší. Cesta je protažená sněžným skútrem, který má za úkol také zásobování chaty Lusenschutzhaus, která se nachází těsně pod vrcholem. Lze se zde občerstvit a také typicky horsky ubytovat, s umyvadlem se studenou vodou a bez sprchy. Vrchol je od chaty coby jste kamenem dohodili, tedy spíše zbývá přeskočit pár kamenů přes vrcholové kamenné moře a naskytne se Vám krom vrcholového kříže dech beroucí kruhový rozhled po Bavorském lese a Šumavě – Velký Roklan, Březník, Mokrůvka atd. Rozhledu určitě přidá na kráse východ či západ slunce, který je zde hojně vyhledáván fotografy. Nám počasí nevyšlo, nahoře fičelo a bylo vidět tak maximálně na prsty natažené ruky před sebou, ale i to mělo co do sebe. Cestu zpět si lze užít a zároveň urychlit pokud si sednete na vlastní sáňky, což jednoznačně doporučuji a za to vytažení nahoru to opravdu stojí! O nezasněženém výstupu s výhledem na Luzný jsme psali zde.

Dreikönigsloipe - po roce opět na běžkách

2018-01-28 11:19:44

Ze Stožce vyrážíme směrem na Strážný, abychom po 1-2 km ihned za hranicemi zahnuli vpravo na odbočce Philippsreit. V obci Mitterfirmiansreut (Mitterdorf) zanecháváme první partu lyžařů a druhá parta pokračuje o 8 km dále do Mauth, kde nejprve zahneme vpravo a poté u místní lékárny vlevo, cca. po 100 m po pravé straně parkujeme, vhazujeme 3€ do automatu, nazouváme běžky a hurá do stopy dřevěnou branou s nápisem Start. Délku trasy „Dreiköniksloipe“ si můžete zvolit dle své fyzičky a běžkařského umu. První nejlehčí „modrý“ okruh měří 5 km a krom dvojí stopy pro klasiky, nabídne i souběžně vedený pruh pro bruslaře. V půlce modrého okruhu můžete pokračovat dále po „červeném“ okruhu podél potoka Reschbach. Odtud už jen klasicky a obdobně tomu bude pokud zvolíte 20km „černý“ a opět o něco terénně náročnější okruh. My jsme si dosytnosti užili kombinaci modro-červeného okruhu, kdy prvních 5 km je skoro po rovince, druhá polovina okruhu už nabídne i nějaký ten výjezd a sjezd a nezapomeňte si to pořádně užít a na závěr i rozdat o pomyslnou pásku v cíli, tak jako my ;-) Zdejší oblast Mauth-Finsterau se nachází 700 až 1100 metrů nad mořem a pokrývá celou škálu zimních aktivit. Krom zmiňovaného lyžařského střediska Mitterdorf a vyzkoušeného Dreikönigsloipe, zde naleznete další stovku kilometrů běžeckých tratí a 60 kilometrů dobře značených zimních turistických stezek, odkud můžete podniknout fantastické výlety na sněžnicích. Tip: Nezapomeňte se zvěčnit, mají zde fotopoint.

Aquapark Karoli-Badepark ve Waldkirchenu

2018-01-12 15:32:17

Naskákejte do auta a pojeďte se s námi vykoupat! Zadejte do GPS adresu Německo – Waldkirchen – VdK-Heim-Straße 1 a ‚Zahájit‘ nebo přímo tyto souřadnice: 48.7209139N, 13.6049483E. Pozor, nezapomeňte si sebou vzít krom plavek i hotovost, tedy eura, jelikož zde neberou karty (informace z 2018/01)! Tak a teď už opravdu můžeme vyrazit, nalaďte si příjemnou hudbu na zhruba 45 km cestu, která Vám ze Stožce potrvá okolo 50 minut. Zaparkujte před moderní, architektonicky velmi náročnou prosklenou stavbou, která navozuje atmosféru Středomoří, vezměte si tašku s plaváním, peněženku s eury a hlase se na recepci, kde obdržíte na oplátku za pár euro náramky na ruku, které slouží k uzamčení/odemčení skříňky a průchodům mezi jednotlivými sekcemi. Po šatnách na Vás bude čekat nejen plavecký bazén, ale za dalším turniketem i bazén s termální slanou vodou, krytý i venkovní s teplotami kolem 34°, terapeutické bazény, dětský bazén, vířivka, parní lázeň, klidová zóna a solária. Doporučuji zejména parní lázeň, kde vůně jako ‚lemon grass‘ nebo ‚eukalyptus‘ zajišťují v temné žulové parní jeskyni příjemné uvolnění při 45° a téměř stoprocentní vlhkosti vzduchu. Aromatická koupel, zvaná také sanarium, je považována za přechod mezi dřevěnou a parní saunou. Libé vůně z bylinkové zahrádky a uvolňující hudba ve Vás vyvolá neobvyklý stav tělesné a duševní pohody. Naleznete zde i možnost občerstvení. Mediterraneum je otevřené denně od 10.00 – 20.00 hod, v úterý a ve čtvrtek do 22.00 hod, ve svátky od 10.00 – 20.00 hod. Na Silvestra od 10.00 – 16.00 hod., ale pro jistotu si otvírací dobu a vstupné radši skoukněte na oficiálních stránkách zde.

Kamenná hlava na sněžnicích

2017-12-28 18:59:51

Vydáváme se kousek autem ze Stožce do Českých Žlebů, kde parkujeme. Během týdne nám napadlo zhruba 40cm krásného prašanu a tak nadešel čas poprvé vyzkoušet v létě výhodně zakoupené sněžnice ;-). Kousek za hotelem Florián je nazouváme a vycházíme vstříc Kamenné Hlavě, ještě pro běžkaře neupravenou cestou. Míjíme bývalou rotu a hned za ní už se nám napravo otevírají výhledy (zleva) na kopec Stožec, údolí Studené Vltavy s obcí Stožec a za ním celý masiv s kopci Plechý, Trojmezná, Třístoličník, zakončen špičatým Hochsteinem. Před pár lety zde stávala dřevěná dvoupatrová vyhlídková věž (postavena na podzim r. 2013), ale ta jelikož byla postavena bez patřičných povolení, ze dne na den zmizela (zbourána na jaře 2014 a dnes jsou zde patrné jen kovové patníky). Na samotném vrcholu kopce míjíme zasněžené sezení a obří kámen s pamětní cedulí k obci samotné. Obec Kamenná hlava (1795 – 1956, německy Steinköpfelhäuser) ležela na trase Zlaté stezky vedoucí z Volar k bavorské hranici, odkud už k ní bylo jen kousek, zhruba kilometr přes další, v padesátých letech minulého století, zaniklou obec Mlaka. Na zdejších pastvinách posetých obrovskými žulovými balvany zde stálo pár hospodářských usedlostí. Jedno takové výrazné kamenné uskupení nad bývalým dvorcem Miklasch-Hof (stavení č.p. 134) dalo lokalitě i jméno (dnes v hustém lese cca 500-600 m severozápadně od cesty). Ve výšce přes 970 metrů nad mořem tu trvale žilo více než 130 lidí, než je potkal stejný osud všech, co žili podél hranic. Pokračujeme dál, za zatáčkou umístěné vyhlídce na protější svah s obcí Bischofsreut, kterou nám nezbourali. A protože nám začíná hustě sněžit otáčíme se a volíme návrat, jen proto, aby nám opět na Kamenné hlavě vykouklo sluníčko. Ve zmiňovaném hotelu Florián se můžete občerstvit, v zimě zde jsou čt-ne a točí zde plzničku. Recenze sněžnic - Salewa 999 XPL Tento model sněžnic nabízí 3 různé stupně nastavení pro perfektní přizpůsobení na daný terén. Standardní pro plochý, Medium pro nerovný a Steep pro náročný, příkrý terén. Díky použití vysoce kvalitní oceli je navíc extrémně odolná vůči prasknutí a tlaku. Základem pro efektivní a bezpečné používání sněžnice je její naprosto padnoucí tvar. Adaptér Dynamic Size Adaptor poskytuje rychlou nastavitelnost velikosti v rámci velmi velkého rozpětí. Váha: 1.880g (pár) | Délka: 61 na 21 cm | Nosnost: 40 – 120 kg | Velikost boty: 39 – 50

Pomník Bohumila Hasila

2017-11-20 20:14:56

Pokud trávíte hodně času v okolí Stožce, Českých Žlebů, Mlak, Strážného – doléhají na Vás osudy lidí, kteří tu žili, pracovali a s kterými osud krutě zamával. Lidé přežili 2. světovou válku a čekala na ně další hrůza v podobě komunistů. Bez slitování srovnali vesnice se zemí… dřívější život tu připomínají jen zbytky kamenných políček, planých jabloní, opuštěných hrobů (Kamenná Hlava, Radvanovice, Horní a Dolní Cazov, Knížecí Pláně)… Bez slitování zacházeli i se slušnými lidmi… Kolik jich popravili, mučili, věznili. Matky oddělili od dětí. Zničili domovy. Spálili veškeré naděje a tužby. Významná osoba, která „po svém“ bojovala proti nim byl, Josef Hasil. Dozvěděla jsem se o něm díky knize Davida Jana Žáka-Návrat Krále Šumavy (doporučuji přečíst, stejně jako knihu Šumava-hranici přecházejte po půlnoci od Viléma Hracha). Typ na poznávací „procházku“ se nabízí sám. V září 2016, po desetiletém hledání přesného místa, Pavel Horešovský uctil památku Bohumila Hasila, který zde byl zavražděn příslušníky pohraniční stráže, když se vydal spolu se svým bratrem Josefem Hasilem pro syna Jiříka. Bohužel je zradil dvojitý agent. Josef Hasil jako zázrakem přežil. Cesta: Pokud pojedete z Českých Žlebů na Strážný, tak asi ve ¾ cesty je po pravé straně závora. Odtud se vydáte cca 2km, až dojdete k pamětní desce zaniklé vesnice Horní a Dolní Cazov. Odtud se dáte po cestě nahoru doprava, cca 800m – zde je louka, na té je již ukazatel k pomníku Bohumila Hasila. Čest jeho památce.

Soumarské rašeliniště

2017-11-11 17:42:33

Kousek od Stožce směrem na Volary se nachází u Soumarského mostu stejnojmenné rašeliniště. Soumarský most a rašeliniště nese název podle soumarů, kteří přepravovali sůl po Zlaté stezce z Pasova do Prachatic. Před více než tisíci lety stezka překračovala Vltavu v místě současného Soumarského mostu. Soumaři se tu vyhýbali nebezpečným močálům. Soumarské rašeliniště je veřejnosti přístupné pouze na trase naučné stezky od června do října z důvodu výskytu silně ohroženého tetřívka obecného, vstupné se nehradí. Auto lze nechat na bezplatném parkovišti u rozcestí Soumarský most. Po přejití hlavní silnice a železničního přejezdu projdeme kolem informačního centra Soumarský most a pokračujeme vlevo po asfaltové cestě proti proudu Vltavy. Asi po 100 metrech chůze zabočíme doleva do lesa, kde naučná stezka Soumarské rašeliniště začíná. Stezka je dlouhá 1,5 km a z části vede po povalových chodnících, spíše ale počítejte s bahnitou cestou po měkké rašelině, zejména na jaře a na podzim, kdy častěji prší. Stezkou Vás provede skřítek Rašelištníček a přiblíží Vám vývoj Soumarského rašeliniště 85ha, které je ukázkou revitalizovaného rašeliniště po ukončené mnohaleté těžbě rašeliny - od 70. let 20. století až do roku 2000. Zhruba uprostřed stezky se nachází devítimetrová dřevěná vyhlídková věž z roku 2011. Kruhový výhled ze zastřešeného ochozu ve výšce 6 metrů a 31 schodů (Stožec, hřeben Boubínu, Želnavská pahorkatina, téměř celé Soumarské rašeliniště). Návrat k autu je možný v rámci okruhu po zelené turistické značce podél řeky přes místní kemp, anebo po stejné cestě. V areálu tábořiště Soumarský most si můžeme prohlédnout obnovený bunkr lehkého opevnění - tzv. „ŘOPÍK“ a také zakoupit turistické známky, vizitky. Brožuru NS Soumarské rašeliniště ve formátu pdf stahujte zde. Pořad o Soumarském rašeliničti z produkce ČT - Živé srdce Evropy můžete shlédnout zde.

Podzimní expedice 2017 – den třetí

2017-11-05 20:59:46

Pokud jste nečetli předchozí den první a den druhý, určitě tím začněte! Dnešní ráno začalo kouzelně, párkrát si během snídaně a balení odskakuji k jezeru a fotím ustupující stín na jezerní stěně. Jen co se u jezera objevuje první skupinka turistů, vyrážíme vstříc dnešnímu dobrodružství. Cestou u studánky provedeme ranní hygienu, doplníme vodu a za pár minut jsme u Roklanské kapličky. Okolí hraje podzimními barvami a v dáli za pár dalšími kopečky jsou vidět Alpy v čele s Dachsteinem. Kousek nad kapličkou z hlavní cesty na Velký Roklan se dá odbočit na úzkou stezku k hranicím, my zde odhazujeme bágly pod strom a odskakujeme si zhruba kilometr na vrchol Velkého Roklanu (1453m.n. m.). Od kříže lze zahlédnout Velký Javor, rozhlednu Poledník a třeba i hrad Kašperk. Pořizujeme společné vrcholové foto a vracíme se zpět. Házíme bágly zpět na záda a ještě chvilku kopírujeme hranici. Zhruba u cedule pozor – státní hranice, hraničního kamene 25/6 zahajujeme sestup, dokud nenarazíme na cestu vedoucí odněkud ze slatí k bývalé Roklanské hájence. Hájenka fungovala také jako hostinec a ubytovna. V r. 1936 byla poblíž postavena chata KČT, která zde stojí dodnes. Hned vedle byla také vytvořena umělá nádržka, která zásobovala Roklanský potok při plavení dřeva. O pár let později i rota Roklan, ze které jsou zde dodnes patrné základy. Kousek nad hájenkou je Medvědí hora, přes kterou vedly dráty, železná opona 1. linie. Dnes sem obyčejný smrtelník nesmí, oblast I. zóny NP je nepřístupná. Od chaty jdeme chvilku po asfaltce, abychom z ní po kiláku, dvou uhnuli na stezku plnou popadaných stromů, kterých musíme překročit, určitě desítky. Také nás čekali dva brody, nejprve ihned za soutokem Roklanského potoka a Rokytky, poté ještě jednou Roklanský potok. A přes Mlynářskou a Modravskou slať už to bylo, co by jste kamenem dohodili, na Modravu, přesněji do pivovaru Lyer, kam jsme se vrátili vlastně na místo činu, dějiště našeho teambuildingu. Po pár kouskách a gulášku pelášíme na bus a vlak, který nás vyvoněné odvezl za našimi drahými polovičkami. Peter zpívá poslední song „Chráň svoja bláznostva“ a já s Igorem se přidáváme, tak zase na jaře kumpáni. Všech 344 fotografií naleznete na rajce.net. Zajímavý odkaz: http://www.roklanskahajenka.wbs.cz/Roklanska-hajenka.html

Podzimní expedice 2017 – den druhý

2017-11-05 20:31:41

Pokud jste nečetli předchozí den první, určitě tím začněte! V noci nás vzbudilo auto, ze kterého vyskákalo pár týpků, kteří se zhruba po čtvrt hodině vrátili k autu a po drbu odjeli a tak hned po ránu u rooibos čaje z ešusu probíráme, co tu mohli dělat. Shodli jsme se na SMS s fotkou, kterou obdrželi z nějaké poblíž umístěné fotopasti, protože před týdnem nějaký aktivista úmyslně otevřel branku vlkům z výběhu v bavorském Ludwigsthalu, odkud jich hned šest stačilo utéct a tak vyrazili. Naštěstí jsme žádnou střelbu nezaslechli a mohli jsme v klidu pokračovat ve spaní. Nejhorší po ránu je to šťouchání spacáku do báglu a vlést do studených bot. Obojí překonáno a mohlo se vyrazit. Jdeme podél hranic k Schwarzbachhause, kde na nás vykoukne mezi mraky konečně sluníčko. Chvilku posedíme a příště zde určitě bude lepší spaní než u nádrže, zde by totiž nestrašily myšky šmátralky. Před námi je výstup, během něhož mineme odbočku a tak kopec Steinfleckberg celý obcházíme. Ale nelitujeme, nejprve se nám otevře pohled na Boubín s Bobíkem a o kousek dál ze Steinfleckberghütte nádherný výhled na protější Luzný. Jen co jsme si nahřáli hrby, byl čas jít dál, jelikož chceme dnes dojít až k Roklanskému jezeru a to je ještě pěkný kus cesty. Za chvilku, kousek pod vrcholem Velké Mokrůvky už kopírujeme hranici a cobydup jsme u historického hraničního kamene, odkud je to na vrchol přes kamenné moře už jen pár výškových metrů. Jsou zde doslova davy lidí a mezi nimi dvě dcérenky, které se rozhodly jít okruh dle našeho článku. Pokecáme u jednoho vrcholového a rychle mizíme po zdejších vyhlášených schodech do nebe a až za Glasarche se opět vše vrací do klidu a pohody. Od rozcestí Teufelsloch se jde pohodově po vrstevnici až na rozcestí pod Schulzhütte – Felsenkanzel, kde na nás čekalo opět pár výškových metrů. Odtud už to bylo jen kousek k dnešnímu cíli Schulzhütte – Rachelsee. Opět se odehrál klasický rituál, vaření, rozestlání a jen co jsme ulehli, se ozvala myš hostitelka a hned vedle mé hlavy. Nahmatám čelovku a co myslíte? Byla tam :-) Chvilku ztuhlá, buď jsem jí oslnil nebo takového fešáka ještě neviděla, ale jen co se probrala, šup a byla pod listím. Bylo jasné, kdo je tady doma a kdo si bude hrát a s kým. A tak nebylo co řešit, ven ze spacáků a bágly musí na trám pod stříšku. Pár metrů od přístřešku odhazujeme krajíc chleba a po chvilce, co se opět pokoušíme usnout, mi prosviští okolo hlavy směrem ven z přístřešku a snad už tedy bude klid. Usínáme a spíme až do rána, kdy nás vítají první paprsky slunce padající na svah nad jezerem … vše o posledním, třetím dni expedice najdete v dalším článku. Mrkněte na pár vybraných fotografií z prvního dne pod článkem, všech 344 fotografií naleznete na rajce.net.

Podzimní expedice 2017 – den první

2017-11-04 21:18:12

Dvakrát do roka vyrážíme s kumpány už pár let na expedici, vždy vítáme a loučíme se se zimou. Už týden dopředu máme bágly v kuchyni a posloucháme výtky a narážky drahých poloviček. Jenže my jsme už hluchý a slepí, hlavně už abychom seděli ve vlaku víceméně směr Šumava! Tentokrát o lokalitě bylo už dopředu rozhodnuto díky teambuildingu, který se konal na Modravě. Jen co jsme si splnili povinnosti, došlo na přesun. Už v plné polní, přes Vimperk do Lipky, odkud náš track začíná. Jdeme jen s Igorem Chmelou, jelikož Peter Nagy má ještě prácičku a musí zpívat řemeslníkům jeho oblíbenou, že to nedá „Sám s nohami na stole“. V Lipce míjíme zavřený místní hostinec v zemi krále Miroslava, kde se savci mění v plazy. O čemž se bohužel nešlo přesvědčit a tak nám nezbývalo nic jiného než začít stoupat na Světlou horu k Vlčímu kameni, kde byl zastřelen 2. prosince 1874 knížecím stavitelem Janem Štěrbíkem z Vimperka poslední vlk na Šumavě. A protože to byl vlk toho času poslední, byl za odměnu vycpán a umístěn do muzea na Ohradě u Hluboké nad Vltavou, stejně jako zdejší poslední medvěd, respektive medvědice. Samotný pomníček má podobu prostého hraničního kamene, pouze je na něm umístěn datum této události. Jdeme dál směrem k Alpské vyhlídce, kde se kocháme prvními výhledy, třeba i na kopec Stožec a celý hřeben za ním, Plechý, Trojmezná, Třístoličník a Hochstein. Zahajujeme sestup směrem k obci Borová Lada, kde jsme potkali konečně nějaké to orošené a čekáme na Petera, jenže ten protentokrát zpívá nám do telefonu jeho další song „Len pomali“ a tak jdeme opravdu pomali i nadále bez něj. Za chvilku jsme s Igorem na Knížecích Pláních, kde nás obsluha už neobslouží, bó už je po zavíračce, po čtvrté ;-) A tak jdeme k místnímu kostelu a hřbitovu, tedy co z nich zbylo, obhlédnout nějaké to spaní, ale v tom nás dožene Peter a za zvuku refrénu “Aj tak sme stále frajeri“ se rozhodujeme pokračovat dál přes Chaloupky, hraniční přechod Černá voda a ustlat si až v schutzhütte Reschbachklause. Přicházíme za tmy, vaříme, vybalujeme spaní a marně se snažíme Petera utišit, jeho další hit „Láska je tu s nami“ nám zněl v uších i druhý den ráno, ale o tom až v dalším článku. Mrkněte na pár vybraných fotografií z prvního dne pod článkem, všech 344 fotografií naleznete na rajce.net.Pokračování čtěte zde: Den druhý, Den třetí.

Po letech do Pasova

2017-10-07 20:22:53

Do padesátitisícového města Pasov, německy Passau v Dolním Bavorsku, je to ze Stožce co byste kamenem dohodili, cca. 75km a tedy něco málo přes hodinku cesty. Parkujeme na neplaceném parkovišti u Horního hradu - Veste Oberhaus (do navigace zadejte Oberhaus 7) a po shlédnutí města z vyhlídky scházíme skrz hrad (všimněte si falešných, tedy namalovaných oken) k visutému mostu Luitpoldbrücke přes Dunaj, z kterého zahýbáme vlevo a nacházíme výletní loď. Máme štěstí, ani né za 10 minut vyplouváme lodí Sissi na 45 minutovou plavbu po Dunaji a další zdejší řece Inn. Kromě těchto dvou zmíněných řek městem protéká ještě třetí a to řeka Ilz. Každá z těchto řek má svou barvu a tak jejich soutok hraje pěkně barvami ... nejširší Inn alpsky tyrkysově, Dunaj tmavomodře a Ins černě. Z lodi se Vám naskytne pohled na Horní a Dolní hrad - Veste Niederhaus, historické centrum a třeba také na moderní cyklohotel, který vypadá jako ležící turista v trávě na břehu řeky. Za zvuku Vídeňského valčíku, který se line z amplionu lodi a poledních zvonů zdejších mnoha kostelů naše plavba končí a jde se na lehký oběd, na zdejší leberkäse v housce ;-) Děti navrh přidávají zmrzlinu a můžeme začít obcházet to, co tady pro turisty mají. V první řadě je to Dóm sv. Štěpána s největšími varhanami na světě, dále na náměstí Rathausplatz dům U Divokého muže (hned vedle radnice), kde určitě ne společně přespávala císařovna Sissi a Michail Gorbačov. Jóóó a nezapomeňte na hlavu Pasovského blba - der Passauer Tölpel, která je kousek pod Dómem. Za projití stojí i zdejší umělecká ulička s barevně pomalovanými dlažebními kostkami a i děti si zde přijdou na své, stačí sejít k řece Inn, kde naleznete nějaké to dětské hřiště. Krásné to město, určitě se sem ještě vrátíme, třeba Vánoční trhy zde musí mít neskutečnou atmosféru.

Výstup na Velký Roklan, Roklanská kaplička a jezero

2017-09-23 18:51:27

Velký Roklan (německy Großer Rachel, Hora nad Roklí nebo Rokelská hora) je s výškou 1453 m n.m. druhou nejvyšší horou Šumavy a Národního parku Bavorský les, hned za Velkým Javorem. My zahajujeme výstup popovezením se z obce Spiegelau místním IGEL busem na zastávku Gfäll. Odtud už musíme pěšky, budeme si hlídat trasu označenou tetřevem, německy Auerhahn, čeká nás zhruba 11km, tedy minimálně 4 hodinky chůze s 530m převýšením ;-). Pro jistotu si ještě fotíme jízdní řád, abychom nějak naplánovali příchod a nemuseli zde čekat zbytečně dlouho.Jdeme na to … výstup listnatým lesem je poměrně prudký, postupně minete posezení s úmrlčím prknem, studánku a až v zatáčce za ní se cesta zmírní a otevřou se Vám panoramata. Odtud už je to kousek k chatě Waldschmidthause, která byla v čase naší návštěvy bohužel dočasně uzavřena, jak už jsme si mohli přečíst na nádraží ve Spiegelau. Naštěstí se díky podobným zkušenostem na horské chaty nespoléhám a občerstvení si beru sebou a chaty s vrcholovým pivem a germknödelem beru spíše za odměnu. Po odskočení si na vyhlídku na Roklanské jezero a nějakém tom ovoci a gumídcích za odměnu pokračujeme dál. Od chaty je to na samotný vrchol zhruba 500 metrů. Na skalnatém vrcholu se tyčí kříž a je odsud krásně vidět Poledník, hrad Kašperk, masiv Boubína, Bobíka a při dobré viditelnosti také Alpy ;-)Dalším bodem na trase je Roklanská kaplička, která stojí nad jezerem v nadmořské výšce 1212 m n. m. Současná stavba vznikla v roce 1972, kdy původní kaple vyhořela. Odtud se rozprostírá nejkrásnější výhled na stejnojmenné jezero o rozloze 3,70 ha a hloubce 13 – 14 m. Voda jezera je hnědá a neobsahuje žádnou vegetaci. Po rozloučení se, s tou nádherou Vás ještě čeká 4,5 km nejprve podél potoka Seebach po široké cestě, z níž pak odbočuje do lesa úzká pěšinka. V obou případech se však jde buď z kopce, či po rovině. Opět nasedáme do autobusu a tradá domů. Krásný středně náročný výlet, který zvládnou i děti.

Zřícenina bašty Pustý hrádek a hrad Kašperk

2017-09-02 15:28:40

Ze Stožce je to pěkný kousek, ale pokud jste zde ještě nebyli, určitě sem vyražte, je to tady krásné i za špatného počasí a v jakémkoli ročním období! Nám ráno pršelo a tak jsme se rozhodli tento výlet podniknout. Po 55km přes Vimperk, tedy zhruba hodince cesty parkujeme u zastávky autobusu Žlíbek – rozcestí, a vyrážíme po červené vstříc dnešnímu dobrodružství. Chvilku kopírujeme naučnou stezku Strážců hranice, abychom ve Žlíbku kousek za kapličkou a studánkou zabočili vlevo na žlutou, která nás mírně do kopce a lesem zavede k Pustému Hrádku, dnes už jen zbytkům předsunutého opevnění hradu Kašperk. Postaven byl zřejmě Švamberky v 1. pol. 15. st. a sloužil jako zajištění vyvýšeniny před hradem. Původně se jednalo o dvoupodlažní stavbu s pětibokou věží. Je to místo odkud se dá pořídit jedno z nejvíce fotografovaných míst, tedy výhledu na gotický hrad Kašperk. Jen co si tedy pořídíte také fotografii s Kašperkem v zádech, můžeme seběhnout přímo k němu. Hrad Kašperk se vypíná v nadmořské výšce 886 m. n. m., čímž představuje nejvýše položený královský hrad v Čechách. Byl postaven v roce 1356 českým králem a římským císařem Karlem IV., který na hradě nepobýval a pronajímal jej tzv. zástavním držitelům. Správa hradu měla za úkol bránit hranice se sousedním Bavorskem, dohlížet nad kašperskohorským zlatonosným revírem a zaručit bezpečí obchodní cesty tzv. Zlaté stezky z bavorského Pasova do Kašperských Hor. V 2. polovině 16. století Kašperk začal upadat a celé kašperské panství bylo rozprodáno. V roce 1616 zchátralý hrad odkoupilo město Kašperské Hory. Prošel si rozsáhlými rekonstrukcemi, po nichž mohl být zpřístupněn turistům.Nabízí zde dva prohlídkové okruhy za doprovodu průvodce – „Život na hradě“ a „Stavba hradu“. Trvají 45 a 50 minut a jsou ukončeny výhledy z 5. patra věže. Zúčastnili jsme se prohlídky „Stavba hradu“. Běžný výklad byl doplněn moderní videoprojekcí, což zaujalo zejména děti. Seznámili jsme se s technikou stavby a zároveň jsme byli při stavění přítomni. Například se kolem nás stavělo, komnata se vybavovala nábytkem a byli jsme svědky i toho, jak vyhořela. Já stále hledal interiéry z pohádky Anděl páně a až na prohlídce jsem se dozvěděl, že v pohádce jsou z hradu pouze exteriéry :-) V závěru prohlídky nám 5. patro západní věže poskytlo krásné výhledy na Šumavu a okolí. A to je v podstatě z výletu vše … po zelené/červené už jsme se jen dostali k autu a cestou zpět se zastavili na pozdní oběd v Řetenicích, v hotelu Zlatá hvězda, kde zdejší kuchyni měl jistou dobu na povel pan Zdeněk Pohlreich a mají zde sedm koček v čele s obřím kocourem, tedy další atraktivní záležitost zejména pro děti.Oficiální webová prezentace hradu: http://www.kasperk.cz/

Soutězka Saußbachklam

2017-08-30 18:04:44

Jižně od Waldkirchenu leží jedna z nejkrásnějších přírodních oblastí Bavorského lesa – divoce romantická soutěska Saußbachklamm. Ze Stožce vyražte směr Waldkirchen, kde zaparkujte nebo můžete ještě kousek za ním, u mlýna Saußmühle. Zde začíná Saußbachklamm se svou hlubokou soutěskou, kde po celá tisíciletí říčka Erlau konala své dílo. Obří žulové bloky dodnes stojící v korytě a odolávající proudící divoké vodě. Úchvatná hra přírody, zarámovaná bujným rostlinným porostem. Cestou minete studánku Karlsbrunnen a už jen kousíček za ní, zhruba ve 2/3 cesty k přehradě narazíte na Perníkovou chaloupku Haller-Alm, kde se můžete občerstvit, dát si např. vídeňské párky, bavorskou klobásu nebo pstruha, pivo zde mají dobré, pasovské. Jen co přejdete přehradu půjdete zpět podél přívodního kanálu a buď opět seběhnete na cestu, kterou jste přišli nebo budete pokračovat do Waldkirchenu … zkrátka tam, kde máte auto :-)

Waldkirchen

2017-08-28 20:09:55

Za svůj vznik, sahající pravděpodobně až do přelomu tisíciletí, vděčí městys Waldkirchen „Zlaté stezce“. V průběhu pokračujícího osídlování „severního lesa“ v 11./12. století z Pasova, bylo v blízkosti solné stezky do Čech založeno nové farní sídlo: „Kirche im Wald“ („kostel v lese“), přeloženo do češtiny Kostelec. První zmínka tohoto místa (farář z Waldkirchenu) pochází z roku 1203. Pasovští biskupové, kteří byli od počátku 13. století pány opatství, propůjčili Waldkirchenu tržní právo (potvrzeno v roce 1285) a později také výsadní právo skládání soli, která byla nejdůležitějším obchodním artiklem na této dopravní ose. Soumaři zde museli na své denní pouti z Pasova nebo Volar přenocovat a obstarat své koně, zatímco jim sedláci z okolí mohli nabízet své produkty. Takto vzniklé každotýdenní trhy a vzkvétající obchod solí brzy přinesly blahobyt do waldkirchenských zdí. Když několikrát došlo k ohrožení městysu loupežnými bandami z Čech, nechal pasovský kníže biskup Waldkirchen v letech 1460 - 1470 obehnat kruhovým opevněním, které se z části zachovalo dodnes. Waldkirchen zasáhlo šest zničujících požárů (1492 – 1945). Poslední z nich vypukl v souvislosti s odstřelováním americkými oddíly v posledních válečných dnech, kolem 26. dubna. Díky nezlomitelné budovatelské vůli občanů se však Waldkirchen v každé době podařilo znovu obnovit a potvrdit jeho výjimečnou roli hospodářského a kulturního centra Dolního Bavorského lesa. V roce 1972 byl městys Waldkirchen po zhruba tisícileté tradici povýšen na město.

Boubín, Boubínský prales a Boubínské jezírko

2017-08-12 21:30:24

Cestou, necestou, polem nepolem, jdeme si vyšlápnout, na kopec Boubín… no dobrá, moc se to nerýmuje, jako kapele MIG21, a ani to nebude polem nepolem, ale cestou necestou to už jo! Cest na vrchol Boubína vede několik. Nejkratší, čili třeba pro fotografy chvátající na ranní rozbřesk, nejvyužívanější, je z Kubovky. Ta o něco delší, ale i hezčí je po zelené turistické značce od IS Idina pila, hezky okolo Boubínského jezírka, Boubínského pralesa až k samotné rozhledně na vrcholu Boubína. Hora Boubín měří 1362 metrů, ale s rozhlednou, která je vysoká přesně 21 metrů (stejně jako ta na vrcholu Haidel, více zde), trumfuje i nejvyšší horu české části Šumavy - Plechý (1.378 m). Za dobrého počasí z ní uvidíte i alpské vrcholky. Vedle rozhledny nepřehlédněte pamětní kámen věnovaný kardinálu Friedrichu von Schwarzenberg, který místní vrchol navštívil už v roce 1867. Z vrcholu si lze po červené, cca. 2km odskočit na vedlejší Srní vrch a shlédnout trojhraný Johnův kámen, bývalý hraniční tří revírní, pojmenovaný po bývalém lesmistru, který se zasloužil o vznik zdejší pralesní rezervace. Cestou zpět jdeme chvilku po červené, abychom opět na prvním rozcestí přešli zpět na zelenou. Projdeme okolo chaty loveckého zámečku a kaple sv. Huberta, aby po chvilce se k nám opět připojil plot zdejšího pralesa, za kterým se pohupují opice na liánách, plazí hadi a pobíhá tygr :-) Dělám si srandu… toto je náš prales, kde můžete shlédnout skrz plot tak leda chůdový strom nebo bublající Kaplický potůček, který jím protéká a vlévá se do Boubínského jezírka, které bylo vybudováno v roce 1836 a sloužilo ještě v roce 1957 jako zásobárna vody pro plavební kanál. Dřevo, naštěstí ne z pralesa, se po něm plavilo do nedaleké lenorské sklárny. Kmeny se rozštípaly na metrové kousky a naházely do vody. Podél kanálu pak čekali bidelníci, kteří dlouhými tyčemi rozstrkávaly ucpávky. Ve vodě se prohánějí pstruzi, je zde několik laviček, dřevěných stolů a přístřešek, tak ještě chvilku poseďte a načerpejte zdejší energii.Cestu lze nakombinovat s vlakem a využít zastávky Zátoň a zmiňovanou nejvýše položenou železniční stanici u nás v Kubově Huti. V pohodě vezměte své ratolesti sebou, jen nezapomeňte na svačinku a pití, jelikož cestou není žádné občerstvení, pouze na začátku či v cíli.

Léto s párou na Šumavě

2017-08-12 19:47:41

O letních prázdninách od 21. července po 12. srpen o pátcích a sobotách vyjíždí už několik let kouzelný vláček tažený parní lokomotivou 464.008 se jménem Bulík do centrální Šumavy a okolí. Z Volar na všechny světové strany. Kubovu Huť a na její 995m.n. m. položené nádraží, přes Stožec do Nového Údolí, kde všechny koleje končí, neboť dál do Bavor to nejde, odtud do Nové Pece, zpět do Volar a konec na trati Volary - Chroboly. Vždy plný vláček nabízí nádherný zážitek dětem a nostalgické vzpomínky dospělým, kdy někteří z nich éru páry ještě pamatují. My vyjeli z Volar přes místní malebná nádraží Soumarský most, Lenora a Zátoň, směrem na Kubovu Huť, kde jsme shlédly šíbování s lokomotivou a doplňování vody. Na stánku pohádkové železniční kanceláře Stifterova pošumavského železničního spolku z Vimperka děti dostali vizitku a razítko do Turistického deníku, dále zde nabízeli pohlednice, pohádkové knížky o vláčcích, či zajímavé publikace o Šumavě. Cestou zpět jsme si zalezli do kupíčka a opět pootevřeným oknem, do půl těla vykloněni, čichali výpary, chytali uhlíky do vlasů a kochali se i přes oko fotoaparátu okolní přírodou.Bohužel se akce letos zřejmě konala naposledy. Ke konci roku, totiž na šumavské koleje, které brázdí lesní lokálky na Volarsku přijde nový soukromý dopravce a s ním zřejmě i konec nostalgických jízd.

Bublanina

2017-08-12 19:13:25

Rychlá, chutná a vláčná bublanina, kterou zvládne ukuchtit každá kuchařka i já s mladší ségrou. My jsme si s taťkou a se ségrou odskočili do lesa na borůvky, takže pro dnešek bude bublanina borůvková. Na bublaninu jich budete potřebovat jen o trochu více než půl litru. Poté co máte borůvky, ozstruži nebo cokoli jiného nasbírané, což je největší opruz, teleportujte se do kuchyně a můžeme začít kuchtit. Co budete potřebovat: 2 hrnky polohrubé mouky, ¾ hrnku cukr krupice, 1 vanilkový cukr, 1 prdopeč, 3 vejce, 1 hrnek mléka, ½ hrnku oleje a borůvky, ostružiny atd. Postup: 1. Namočíme pečící papír, vyždímáme a vyskládáme do plechu. 2. Zapneme troubu na 180° a předehřejeme cca. 5 minut. (horkovzdušná) 3. Vše pořádně rozšlehat… rozmíchat. My jsme si vystačili s obyčejnou vařečkou. 4. Těsto rozprostřete po plechu a posypeme borůvkami, ostružinami atd. 5. Pečeme 30 minut. Když máme upečeno, můžeme podávat… třeba se šlehačkou. Přejeme DOBROU CHUŤ.

Pohádka o Apartmánu ve Stožci na Šumavě

2017-07-31 18:08:56

Bylo, nebylo, za sedmero kopci a sedmero potoky stojí dnes již bývalá bytová chaloupka v obci Stožec na Šumavě, kterou jednoho krásného dne (jak pro koho, více zde: Prachatický deník) koupila čtveřice Pražských Pepíků a rozhodla se z ní udělat apartmánový domeček. Jeníček s Mařenkou to tu znali už dříve, vše zde měli několikrát prošlápnuté a zamilovali si to tady a proto se sem neustále vraceli a v podstatě zde bydleli u kde koho, nejčastěji U Korandů. Zrovna jednou, někdy v čase zateplování šedé nevábně vypadající budovy tudy opět procházeli a Jeníček se poprvé zeptal Mařenky, zda by to nebyl dobrý nápad si nějakou tu světničku zde na víkendový odpočinek nekoupit, ale Mařenka tenkrát odpověděla rezolutní NE. A tak nezbylo Jeníčkovi nic jiného než si počkat zhruba o dva roky déle, na pomoc víly Gabriely, která už zrekonstruovanou budovu z nabídky realitní kanceláře Mařence poslala emailem s předmětem Tam to přeci máte rádi! No a dílo dokončil dědeček Hříbeček z realitky, který místo inzerované malé světničky v prvním patře je vyvedl úplně nahoru a ukázal jim poslední volnou světnici s takovým výhledem, že bylo v podstatě rozhodnuto. Písař si poznamenal datum 6.8.2016 a po podpisu rezervační smlouvy a úhradě pár zlatých začali Mařenka s Jeníčkem shánět oslíka, co se bude umět pravidelně otřásat. Chvilku to trvalo, ale našel se a bude se muset ještě pár let slušně otřásat :-) Zejména Mařenka byla celá natěšená, jak zde stráví první nezapomenutelné Vánoce z terasy, se sklenkou vína v ruce, dívajíc se na padající vločky, ale Jeníček s panem Lórencem přišel na to, že do chaloupky zatéká. Pražští Pepíci tvrdili, že je to stavbou, jenže vodou nasáté trámy a zateplovací vata nás se sousedy nenechala chladnými a zavolali jsme si Starého pecaře, který nám dal za pravdu. Po třech měsících dohadů a znaleckých odhadů přijel mistr světa amoleta z Moravy, aby střechu po sobě opravil. Na týden máme cabrio apartmán a po jeho odjezdu máme zelenou barvu, kterou natíral trámy, všude, na bílých dveřích, ve spárovačkách mezi obkladačkami v koupelně. Ještě nám ten mamlas říkal, že to vůbec nejde dolů! Na to první vyspání zde, jsme si museli opravdu dost dlouho počkat. Až do 23.7.2017, tedy skoro po roce, se jim zadařilo a nechali si zdát sny o tom, jak zde společně s dcerunkami Annou a Elsou budou trávit chvíle odpočinku, zejména toho aktivního, protože tady na Stožecku je toho tolik k výletování a poznávání, že je škoda jen sedět doma za pecí, ale co Vám to tady píšu ... přijeďte se přesvědčit sami! Po pár měsících, přesně v listopadu, kdy jsme si už mysleli, že opravdu dojde napodruhé na šťastné a veselé nám z nenadání volá pan Lórenc ... Dobrý den pane Lórenc ... Žádný dobrý den ... při rekonstrukci vedlejšího vchodu B si jeden hloupý Honza zatopil, aby mu prý nebyla zima, do zaslepeného komína a všechen ten kouř v podobě mikrosazí skončil u Vás v apartmánu (neutěsněným otvorem nad podestou, který pan Lórenc nedobře ošetřil :-( ... všechno uklidíme a dáme do pucu, slibovali. Naštěstí 90% všeho zachytila dřevěná podesta ve štítu střechy, jinak jsme mohli vše vyhodit a začít od znova. A tak opravdu mohlo dojít na poklidné Vánoce a přání, ať už se nám vše zlé vyhýbá obloukem.Ihned po koupi apartmánu jsme neustále řešili, kde budeme nechávat našeho černého hřebce, jelikož apartmánů bylo 19 a parkovacích míst jen 17. Jedinou možností bylo, počkat si na rekonstrukci sousedících jeskyní a neustále se připomínat, že o jednu opravdu máme zájem. Na jaře 2018 kupujeme nejdražší jeskyni ve střední Evropě, abychom řešili dodnes další problémy. Zcela zdarma a bez předešlého upozornění jsme totiž dostali jeskyni s obří dírou k opravě hřebců dob minulých, ve které po zimě je spodní vody jako v rybníce a díky nedostatečné odizolovanému svahu jedna ze stěn plesniví, a o až centimetrových prasklinách ve zdi netřeba se rozepisovat. Snad to opět bude mít dobrý konec, jako je to přeci v každé pohádce!

Z Finsterau na Bučinu a Pramen Vltavy a přes Reschbachklause zpět

2017-07-18 21:00:42

Ze Stožce přejedeme do Finsterau (zhruba půlhodinka přes Strážný a Mauth), kde zdarma parkujeme u zdejšího kempu. Bereme batoh se vším potřebným a vyrážíme vstříc nádherným osmnácti kilometrům Šumavskou džunglí. Cestou už nacházíme zralé borůvky a i dva obří modráky na břehu plavebního kanálu podél něhož chvilku jdeme, a který ústí do Teufelsklause. Od Teufelsklause kousek scházíme z kopce k turistickému hraničnímu přechodu Čertova voda, odkud prudčeji stoupáme k bývalé části obce Bučina, Chaloupkám. Od Chaloupek mírným stoupáním po červené je to už jen 1,5km na Bučinu (německy Buchwald), bývalé nejvýše položené vesnici u nás - 1162m n.m., kde stálo v r.1860 30 domů s 446 obyvateli. Před válkou zde žilo 320 obyvatel z toho 29 Čechů, po válce byli vysídleni a r.1956 byla obec zničena. Dnes zde naleznete pouze pár křížků, kamenné snosy, znovu obnovenou kapli sv. Michla a rekonstruovaný hotel Pešlova chata, který nám posloužil k občerstvení a odpočinku před zdoláním kopce Stráž, který musíme pokořit před návštěvou Pramene Vltavy. Už cestou potkáváme skupinky cyklistů nejprve frčících z kopce a po překlopení kopce funících a vedoucích kolo vedle sebe, u Pramene jsou jich hordy a tak si návštěvu ani moc neužíváme a rychle mizíme. Kousek se musíme vrátit a odbočit na rozcestí Na Strážní cestě směr hraniční přechod Sedmiskalí, po modré turistické značce. Po půlhodince už jsme u Reschbachklause - vodní splavovací nádrže a také historické technické památky, pomocí níž se dříve dostávalo zdejší dřevo až k 60km vzdálenému Pasovu. Cestou k autu vás bude doprovázet zvuk vody valící se z této nádrže do údolí, můžete jako my vidět bobří hráz, posbírat pár borůvek do pusy a pomalu se opět připravovat na návrat do civilizace. Ale že to opět stálo za to?

Zdolání vrcholu Haidel na kolech

2017-07-02 13:23:46

Pro tentokrát si bereme kola a říkáme si, že to dáme, máme přeci natrénováno z Velikonoc, kdy jsme naposledy na kolech tři dny brázdili Lednicko-Valtický areál :-) Ze Stožce popojíždíme autem do nedalekého Bischofsreutu (přes Strážný, kde u Philippsreutu zahybáme vlevo směr Heidmühle) ... ano máte pravdu, dalo by se už ze Stožce rovnou na kolech přes Nové Údolí, ale to by na nás bylo moc. Po 20ti minutách parkujeme na návsi u kostela a po další chvilce vyjíždíme směr Leopoldsreut, kde kdysi žilo až 150 lidí ... měli zde celnici, hostinec, sklářskou pec, školu, kostel, ale díky nepříznivým klimatickým podmínkam v nadmořské výšce 1108m.n.m., která hospodaření moc nepřála, zde mnoho obyvatel nenalezlo obživu a postupně odešlo. V roce 1962 osadu opustili její poslední obyvatelé. Zaniklou osadu dnes připomínají už jen kostel, budova školy a pár infotabulí s popisem dnes již zbouraných budov. Pokračujeme dál k nejvyššímu bodu trasy, vrcholu kopce Haidel 1166m.n.m., kde se nachází rozhledna totožná té na Boubíně. Výhledy jsou zde překrásné a když počasí klapne lze dohlédnout až na Dachstein, my se pro dnešek museli skopojit s výhledem na Stožecko. Opět usedáme na kolo a frčíme z kopce dolů až k soutoku dvou potoků Goldgrubenbach a Rothbach, jejichž soutokem se říčka už nazývá Kalte Moldau - Studená Vltava. Celková délka Studené Vltavy činí přibližně 24 km (z toho 16,0 km je na území České republiky) a kousek za Čeným Křížem u obce Chlum se pravostranně vlévá do Teplé Vltavy a stává se naší národní řekou Vltavou. Jelikož nám začíná krůpat, moc dlouho se nezdržíme a pozvolným 3km stoupáním míříme k obci Bischofsreut, kde na nás čeká ohnivý oř, aby nás opět popovezl i s koly do Stožce. Délka trasy: 18kmNastoupáno/naklesáno: 613mTentokrát to bylo bez dětí a ty naše by to asi nedaly, přinejmenším by hodně kafraly, ale děti prý vydrží hodně :-)

Letní návštěva Tier-freigelände

2017-06-18 19:52:42

Ze Stožce opět coby kamenem dohodil (popis cesty naleznete níže) se tentokrát vydáváme k vesnici Neuschönau v Německu do Tier-freigelände – zvířecím výběhům, umístěných v nádherném prostředí lesa, které jsou velmi nenásilně zakomponovány do přirozeného prostředí. Naleznete zde okolo pětačtyřiceti zdejších druhů zvířat, které skoro jako ve volné přírodě může člověk pozorovat. Výběhy jsou velmi rozsáhlé – přes 200ha, takže někdy zahlédnout zvíře je o štěstí. My to měli tak půl na půl a viděli zubry, kočky divoké, nějaké ty letce a hlavně medvědy. Nedávno se zde místnímu páru (ačkoli chovatelé nechtěli) narodili tři zdravá medvíďata, která se od května 2017 začínají potulovat v blízkosti nory za pečlivého dohledu medvědice. Naopak se nám nepoštěstilo vidět vlky, rysa, losa a třeba bobra nebo vydru, zkrátka hned je tu důvod proč se sem za nějaký ten čas vrátit a opět si to tady užít. Všude uvádějí, že okruh je dlouhý 7km a potrvá Vám 3-4 hodinky. My obešli celý hlavní okruh bez zkratek a našlapali jsme 10km (lze zkrátit) za zhruba 4 hodinky pohodové chůze se zastávkami na svačinku, focení a hlavně okukování výběhů a hledání zvěře v nich. Cesta je mírně zvlněná a je vhodná i pro kočárek a to i v zimě. Klasické záchody a možnost občerstvení je u parkoviště. Vstupné se neplatí, jediné za co Vás zde zkasírují, bude parkovné, co hodina to 1€, ale maximálně to bude 5 €. Nezapomeňte na pití, svačinu, fotoaparát s pořádným zoomem a dalekohled. Plánek areálu ke stažení je zde: http://www.nationalpark-bayerischer-wald.de/cesky/doc/cz_fb_tfg_1_ba.pdf Hned pres cestu máte možnost návštěvy další zdejší atrakce, a to Stezky v korunách stromů. Popis cesty: ze Stožce, přes České Žleby a Strážný, kde po výjezdu kopce za hranicemi odbočte směr Mauth, kde u Lusen Apotheke odbočte vlevo a přes vesničky Glasshütte a Weidhütte jste u cíle. Cesta Vám potrvá zhruba 40min. a jen co zahlédnete ceduli s obsazeností parkoviště, zahněte vpravo na P1.

Výšlap na Luzný

2017-06-11 10:06:32

Chtěli bychom Vás pozvat na nejkrásnější kopec Šumavy. Sedněte do svého motorového oře a za 35 minut zastavte u Schwarzbachbrück ve Finsterau (popis cesty naleznete níže). Pro okruh si vybíráme směr přes Tummelplatz, tedy od parkoviště vlevo. Zatímco budete mírně stoupat, cestou minete Steinbodenbrücke a projdete krásnou přírodou s prvními výhledy až k Tummelplatz, bývalému zázemí pro pastýře. Pásal se zde dobytek a to až do roku 1956. V roce 1844 zde byla vystavěna dřevěná chata. Pak došlo k požáru a přestavbám a současný objekt, který na místě dodnes stojí, pochází z roku 1860 a patří Národnímu parku. Pokračujeme dále kolem Schutzhütte Tummelplatz a studánky, aby se nám na chvilku objevil výhled na náš cíl … pozor ale pokud čekáte, že vrcholek bude z kamenného pole, která z německé strany není vůbec vidět, rozpoznáte ho ale podle chaty, která se nachází kousek pod vrcholem. A nebojte se, nahoře jste cobydup a budete držet vrcholové pivo v ruce. Od chaty už je to pár výškových metrů k magickému rozhledu … Blatný vrch a hned za ním Velký Roklan, Březník, Velká Mokrůvka atd. Jen co se nabažíte výhledy, pusťte se dolů buď po „Schodech do nebe“ směrem ke Glasarche (skleněná loď v dlani) na kterou tvůrci spotřebovali 3 tuny skla a 4 tuny dubového dřeva nebo k hraničnímu kamenu (směr hranice s ČR). Hodně záleží na datu Vaší návštěvy … pokud zde budete v termínu 15.7.-15.11. určitě se vydejte omrknout skleněn archu a přes turistický hraniční přechod Modrý sloup se vraťte k hraničnímu kameni pod Luzným, pokud ne, čekaly by Vás opět Nebeské schody, ale tentokrát výstup po nich! A to vše kvůli ochraně tetřeva hlušce a datla tříprstého, děkujeme za respektování zákazu … vylézt schody do nebe opravdu není nic strašného, jedná se krásný a nezapomenutelný zážitek přeci! Od krásného hraničního kamene už to s Vámi půjde jen z kopce a do cíle Vás doprovodí Vám již dobře známý Schwarzbach, který tu a tam přehradí kláda, někde Vám dopřeje shlédnout malý vodopád či menší kaskády, ale v každém případě Vám zazpívá tu Vaší oblíbenou šumivou píseň na rozloučenou. Tak nám nezapomeňte napsat, jak se Vám výlet líbil ... nám moc a zase si ho někdy rádi zopakujeme!Lidová pověst: V nedaleké rokli sídlí Taufelsloch (Čertovy nebo Ďáblovy díry) poslové pekel, kteří mají na svědomí různé nekalé kousky. Například zlovolnou myšlenku přehradit řeku Dunaj tak, aby po protržení hráze voda spláchla a zabila všechny obyvatele města Pasov. Ďábel nelenil, naložil si plný povoz kamení a táhl jej přes hory do údolí Dunaje k Pasovu. Co však čert nechtěl: v dáli se ozval kostelní zvon a ďáblova síla se rázem vytratila. Povoz s kamením zůstal stát na místě a jeho kočí vzal do zaječích. Povoz se od té doby rozpadl, náklad však zůstal. Snad i proto, aby se k němu ďábel už nikdy nevrátil, zdobí jeho vrchol velký dřevěný kříž. Popis cesty ze Stožce: Postupně profrčíte České Žleby, Strážné, za hranicemi odbočte směr Mauth, v Mauth se vydejte na Finsterau, kde u Landhotel Bärnriegel odbočte vlevo, po chvilce minete polevu skanzen (mimochodem také stojí za návštěvu), pokračujte rovně a po levotočce a 500m rovince zastavte na odstavném parkovišti Schwarzbachbrücke.

Hurra auf Dreisessel

2017-05-17 22:29:43

Opět si trochu pomůžeme a popojedeme ze Stožce vlakem o jednu stanici, na konečnou, do Nového Údolí. Celou cestu se budeme držet červené turistické značky, nejprve mineme hotel v Novém Údolí a naproti němu památník Železné opony, abychom přišli na první rozcestí, odbočku ke Stožci. Pokračujeme vpravo a mírně stoupáme po asfaltce až na rozcestí u Rosenauerova pomníku, který stojí na samotné začátku Schwarzenberského plavebního kanálu, v blízkosti stejnojmenné nádrže (tzv. klauzy), která leží skoro na hranici s Německem. Je věnován inženýrovi a zeměměřiči Josefu Rosenauerovi (1735-1804), který stál u zrodu šumavských plavebních kanálů. Zde si můžete odpočinout před další částí cesty, která se moc nezmění ještě zhruba kilometr než dojdete k chatce se studánkou na rozcestí Trojmezné a Třístoličné cesty, která je nádherně chladná i v horkém dni. A až nyní začne ta pravá zábava, uhýbáme z asfaltky vpravo a začneme nejprve mírně, ale jen co narazíme na hranici s Německem, už trochu ostřeji stoupat. Hranice nás doprovodí až do cíle, nezapomeňte se občas zastavit, otočit a podívat se za sebe, tam někde dole je Stožec. Na vrcholku na Vás bude na německé straně čekat restaurace s prodejnou suvenýrů. Ať už se rozhodnete zajít na něco nebo vytáhnout svačiny z batohů, určitě ta námaha stála za to, ne? Třístoličník, německy Dreisessel (1.311 m.n.m.) je šumavská hora, jejíž vrcholové partie leží v Bavorsku v blízkosti česko-německé hranice. Nachází se 5 kilometrů jihovýchodně od bavorského Haidmühle a 8 km jižně od českého Stožce. Na vrcholku je na zajímavé skalní vyvýšenině vybudováno vyhlídkové místo s velmi pěknými výhledy zejména do Německa. Dobře jsou odtud vidět Alpy. Vrch dostal název podle toho, že kamenné bloky, které jsou seskupeny v trojici u vrcholku, vymodelovalo zvětrávání do podoby skalních věžiček s miskovitými prohlubněmi, jimiž připomínají trůny. Podle pověsti na nich sedávali v dávné minulosti králové Bavor, Rakouska a Čech a radili se o průběhu státních hranic. Tak si sem také nezapomeňte vylézt a rozhlédnout se. A jelikož nás čeká totožná cesta zpět (cca. 7km) vyrážíme … tentokrát to ale bude rychlejší, protože to bude z kopce. Jak to máte vy, já radši chodím do kopce, ale je jasný, že když se jednou vyleze nahoru, musí se také slézt dolů.

Zaniklá obec Krásná Hora

2017-05-13 19:20:18

Zhruba 10km trasu začínáme v Novém Údolí, kam nás ze Stožce popovezl místní Šinkanzen. Po příjezdu do Nového Údolí, ještě než vyrazíme, odskočíme si do místního Duty free shop pro něco k pití a nějakou tu sladkost. Zásoby doplněny, můžeme vyrazit. Vracíme se zpět k vlaku a kousek za zastávkou pod hotelem Nové Údolí přecházíme koleje, abychom trefili lávku přes Studenou Vltavu. Počasí je krásné, tak akorát na turistiku, ani zima, ani vedro. Pozvolně stoupáme lesem, povídáme si a zhruba po 2,5km přicházíme na první rozcestí s názvem Spálenec, kde se dá odbočit na žlutou turistickou trasu a dojít či dojet do Haidmühle. Nicméně mi pokračujeme dál po červené, směr Krásná Hora, na další rozcestí V podkově, kde se naskytne první možnost chvilku posedět. My ale pokračujeme dál kolem kvetoucích stromů, pár křížků a základů domů, dnes již zarostlých travou a náletovými křovisky či stromy. Dále cestou po pravé straně narazíte na jeden z větších křížků, stádo krav, řopík (mimochodem není vyznačen na mapách), vlevo budovu bývalé roty v Krásné Hoře a hned naproti pomník Jindřicha Vrabce, četnického strážmistra a ruského legionáře, kterého zde v roce 1928 zabil blesk při výkonu služby. Rota obývala dva objekty a oba dnes ještě stojí, ten hlavní (dříve obchod) a viditelný z cesty chátrá, má částečně zborcenou střechu a místy propadné stropy a druhý (bývalý hostinec), který se nachází cca. 170 metrů jižně od hlavního objektu roty, na malém pahorku a je z něj přístřešek pro dobytek. Vojáci rotu opouštějí 28.února 1964 a my pokračujeme dále na rozcestí, kde opět můžeme chvilku posedět, posvačit a nehlédnout do knihy s historií obce. Krásná Hora, německy Schönberg (1710-1956) leží 910m.n.m, byla rozložená do délky na osluněných pastvinách podél cesty z Nového Údolí na České žleby a bývala zvána tkalcovskou vsí. Pěstování a zpracování lnu se tu věnovala naprostá většina osadníků, protože vysoká nadmořská výška mnoho dalších možností nenabízela. Osada se dělila na tři části zvané Horní, Dolní a Spálenec. V roce 1921 zde žilo 338 obyvatel v 47 domech. Po zřízení hraničního pásma v 50 letech minulého století bylo obyvatelstvo vystěhováno a domy s výjimkou těch, co užívala Pohraniční stráž byly zbořeny. Opouštíme červenou značenou turistickou trasu, která by nás zavedla do Strážného nebo od Mlaky po žluté do Českých Žlebů a vydáváme se do kopečka po asfaltce přes výklenek PP Spálený luh zpět do Stožce.

Stožecká kaple v zimě

2017-01-14 18:18:40

Pokud chceme jít v zimě ke Stožecké kapli nebudeme moci využít cesty přes Stožeckou louku (žlutá TZ) ani cestu z Dobré. S velkou pravděpodobností zde bude za příznivých sněhových podmínek upravená stopa pro běžkaře. Jak známo ve stopě se nesmí chodit, vodit hafany atd. a tak Vám zkusíme napovědět kudy se k cíli dostat, aniž by jste naštvali běžkaře nebo při nejhorším dostali pokutu.Varianty jsou v podstatě tři:Z Českých Žlebů – placené parkování a budete muset jít zhruba 1km po silnici, po modré TZ a tou samou cestou zpět k autuZe Stožce – placené parkování po modré TZ okolo informačního střediska směrem na Černý Kříž, kdy po 1,5km vlevo je lávka, kterou přejdete a začnete stoupat dokud nenarazíte na asfaltku. Pokračujete vlevo a zhruba za 10 minut budete na rozcestí Pod Stožeckou kaplí.Od vlaku z Černého Kříže, kdy půjdete buď na lávku před Stožcem nebo přejdete tu v Černém Kříži a půjdete po modré na rozcestí Pod Stožeckou kaplíMy zaparkovali ve Stožci a vydáme se směrem k Černému Kříži okolo zdejšího informačního střediska. Opustíme obec Stožec, po pár metrech mineme začátek naučné stezky lesních her a pozor si budeme muset dávat na levé straně, kde musíme přejít lávku přes Studenou Vltavu. Zde se můžete před stoupáním u posezení trochu posilnit a otevřít si termosku s čajem a rumem ;-) Posilněni? Tak jdeme na to … Stoupáme sotva 500 m dokud nenarazíme na v zimě asi zasněženou asfaltku, zde to stočíme vlevo. Průseky lesem zde nabízí krásné výhledy na Stožec a hřeben Třístoličníku za ním. Jdeme opět dokud vpravo nenarazíme na odpočívadlo, od kterého nás čeká finální stoupání, zhruba stejně dlouhé, jako bylo to první. Cestou narazíte na starý 200 letý smrk a budete muset projít skrz plot, který je zde proto, aby se k vrcholku kopce nedostala vysoká zvěř a neokusovala zde mladé stromky. Ve finále na Vás skrz stromy, ať už ležícími a tlejícími či majestátně k nebi vzhlížejícími stromy vykoukne cíl naší cesty. Původní dřevěnou kapličku postavil v roce 1791 kovář J. Klauser, který vděčil vodě ze zdejšího pramene za uzdravení svého zraku. Kaple byla v roce 1804 přestavěna a v 60. letech 19. století doplněna o dřevěnou přístavbu s dřevořezbami. Pravidelných srpnových poutí se tady účastnilo i několik tisíc lidí. Po 2. světové válce kaple chátrala. V nedalekém bavorském Phillipsreuthu byla v roce 1985 postavena její věrná kopie. V roce 1988 byla Stožecká kaple obnovena J. Kocourkem z Prachatic a od roku 1989 se zde opět konají pravidelné poutě. Kousek za kaplí můžete vylézt na vrchol Stožecké skály (976 m), kde najdeme 5 m vysoký železný kříž a nepatrné zbytky strážního hradu, v minulosti chránícího Zlatou stezku. Je odtud výhled na obec Stožec či vrcholy zleva Plechého, Trojmezné, Třístoličníku a Hochsteinu. Za dobré viditelnosti lze spatřit vrcholky Alp. Na jaře zde hnízdí a vyvádí mladé sokol stěhovavý, který je zařazen mezi kriticky ohrožený druh a proto na jaře bývá část od kaple k vrcholu pro návštěvníky uzavřena, děkujeme za respektování této výzvy. Stejnou cestou se vracíme zpět do Stožce.

Na běžkách ze Strážného na Knížecí pláně a zpět

2017-01-13 22:52:13

No a druhý den azzuro a „táta“ mě vyvezl do Strážného… (auto necháte rovnou u začátku běžkařské stopy-projedete Strážné, zahnete doprava před prodejem ryb a jedete cca 1 km? – fakt nemám odhad a tam je cedule a parkoviště…). Byl to opravdu kýč… skoro nikde nikdo (jsem si oddychla..), slunce, krásná panoramata… Trasa na Knížecí pláně je celá mírně do kopce, ale dá se to, 2 kopce jsou delší a táhlejší… jsou tam i rovné úseky, kde jsem opět bez úspěchu zkoušela bruslit… v hospůdce na Knížecích pláních bylo natřískáno, jezdili tam lidé z Borové Lady a Kvildy… dali jsem si výbornou kotletku, pivko a frčeli dolů… opět jsem byla ráda, že cesta byla prakticky bez lidí… jeden kopec, ten nejdelší jsem jela se řevem – muž na mě celou dobu křičel DRŽ STOPU, DRŽ STOPU… když už jsem to nevydržela a vyndala nohu na brzdění, tak jsem spadla-asi můj největší pád – brýle, Labelo, kapesníky a hroznový cukr s Jesenkou byly rozptýlené 20 m ode mě, jednu běžku jsem měla za hlavou…. Nakonec se mi podařilo běžky odepnout, nasadit a dojet…. Nicméně to pro mě byl zážitek a věřím, že když trochu zatrénuju, tak těch pádů bude míň, na běžkách nebudu chodit, ale ladně klouzat … Tuto trasu doporučuji všem, co jsem doporučovala i Dobrou… Tak hurá na běžky!!!

Ze Stožce na běžkách do Dobré a zpět

2017-01-12 19:22:59

Takže, v první řadě chci říct, že jsem rodilý lyžař. Na běžkách jsem byla naposledy v 7. třídě a pamatuji se, že mě to vůbec nebavilo. Poslední dobou začali lidé v mém okolí běžkovat – nejzdravější pohyb, na zdravém vzduchu, na rozdíl od drasticky stoupajících cen vleků neplatíte nic…. No, takže jsme vyrazili do Stožce (naše srdeční záležitost) a do toho po dlouhé době napadl sníh, hodně, a bylo rozhodnuto… Šla se kupovat výbava (vešla jsem se do 6-ti tis.)… Krásné barevné běžky zn. Sporten mám a «táta mě vyvezl» (na rozdíl ode mě běžkuje a nelyžuje…). Vyjeli jsme brzy ráno, sluníčko, nádhera, nikde žádní lidé a byla jsem opravdu ráda, protože bych nerada někoho brzdila a slyšela stopa (prý už se stopa nevolá…) nebo z kopce do někoho najela…. Běžky jsem si chtěla nazouvat hned u baráku, muž mě varoval, ať počkám na stopu… po 10 m jsem (já, zkušená lyžařka) spadla, narazila si kostrč, až mi vytryskly slzy… Nemohla jsem se zvednout, bo mi ty navoskované běžky podkluzovaly. Muž mě zvedl, běžky jsem sundala a fakt nasadila až ve stopě. První cesta vedla do Dobré 5 km tam, 5 km zpět. Bylo opravdu krásně… bála jsem se zimy a tak jsem měla lehkou péřovku, prosím Vás, péřovku, i když lehounkou a tenkou NE… za chvíli ze mě teklo a bundu jsem proklínala… slyšela jsem jen…Já jsem ti to říkal… Další věc pro lyžaře, co začínají běžkovat… když umíte bruslit na lyžích, neznamená, že budete umět bruslit i na běžkách… když vidíte v televizi Koukalovou, tak to vypadá jednoduše, ale realita je jiná… zkoušela jsem to mezi stopou asi 10x a pak jsem to vzdala… to musím ještě nějak natrénovat. Další horor-pro mě-jsou sjezdy… to je masakr…spadla jsem asi 5x, ale pořádně… bud musíte mít nohy ve stopě a modlit se, že nějak dojedete na rovinu… nebo když vyndáváte 1 nohu na brzdění, najede na větvičku, skončí stopa… atd… no prostě, chce to trénink… Dojeli jsme tedy do Dobré-poslední pád byl vedle hnojište a zašli jsme na klobásku a polívku… zpět se mi běžkovalo lépe… sice jsem před sebou měla ten kopec, ale aspoň jsem nepadala… a louka ke Stožci je krásně mírně dolů, takže si běžkujete, jako o závod… Tuto trasu doporučuji, pro začátečníky, lážo plážo běžkaře, běžkaře s dětmi, kochající se běžkaře …